Láska se neptá: Když ledy tají a poté přijde opět mráz

Vídali jsme se spolu jen velice málo, ale zato každé naše setkání, tedy alespoň pro mne, bylo naplněno jistou dávkou něčeho naprosto nepopsatelného. Psali jsme si ale o to častěji, když se naše spíše nepravidelná setkání neuskutečňovala tak často, jak bych si jen bývala přála. Byl už červen a naskytla se mi možnost se s Danielem opět setkat. Prahla jsem po tom a myšlenky na nemorálnost mého počínání jsem odsunula někam hodně dozadu, ale přesto se mi je nepodařilo vymazat z hlavy úplně.Stejně tak jako Dorian Gray jsem nedokázala přelstít své svědomí a další vrásečka se objevila na mém obrazu ctnosti. Byla muzejní noc a my dva šli vstříc poznání jen a jen spolu. Jeho přítelkyně, to bylo téma, které bylo naprosto tabu. Nastal ten den a já se těšila jako nikdy. Od sedmi až do dvou do rána jsme prošli kde co, ale spíš než zajímavé exponáty mne zajímala osoba stojící po mém boku. Obloha byla tehdy zatažená. Pamatuji si to moc dobře z jednoho naprosto logického důvodu, protože když jsme se blížili k expozici v AMU, začalo slabě pršet. Ačkoliv jsem měla vlastní deštník, nepřiznala jsem jeho vlastnictví a to bylo jedině dobře. Znamenalo to jednu jedinou věc. Bylo chladno a já v oblečená pouze v tenkém letním oblečení jsem se tiskla na Dana, který v ruce držel svůj deštník. Byli jsme do sebe zavěšeni a mám pocit, že málokdo z kolemjdoucích by si pomyslel, že jsme jen a pouze dva kamarádi, kteří se nedávno čirou náhodou potkali. Dokonce i já měla už jiný pocit. Přestože jsem o existenci jeho přítelkyně věděla, jakoby se čím dál tím více vzdaloval od ní a přibližoval ke mně. Byla jsem sama se sebou spokojená. Muzejní noc skončila a ačkoli by pro nás oba bývalo jednodušší jet první noční tramvají někam na Florenc neudělali jsme to. Šli jsme pěšky a povídali si po celou dobu. On měl mít druhý den zápas v šermu skupin, ale nebyl si jistý, jestli nebude lepší se ze soutěže nějak vymluvit. Musel by totiž okamžitě domů, ale i on přiznal, že se mu nechce. Došli jsme na náměstí Republiky. Jediný autobus k němu domů jsme tak akorát viděli odjíždět ze zastávky. Nemohla jsem jinak, nebo spíš mohla, ale nechtěla jsem. Navrhla jsem, že pokud by mu už nic domů nejelo, může přece spát v našem Karlínském bytě, ve kterém nikdo právě tuto noc nebyl. Měla jsem takový maličkatý dotěrný pocit, že se mu tato možnost docela zamlouvala. Na Florenci se nakonec ani pro jistotu nešel podívat na jízdní řády a tak jsme se vydali rovnou směr liduprázdný byt.

Nepřipadalo mi zrovna vhodné vodit si muže domů. Doufám že nepojmete pocit, že patřím k těm dívkám, které takové věci praktikují běžně. Postelová dobrodružství bez budoucnosti a na jednu noc mi vůbec nic neříkají, i když v jeho případě bylo těžké dopředu určit co udělám. S ním jsem si sama sebou nebyla příliš jistá, ale přeci jen jsem velice schopná co se ovládání týče. Když jsem uvažovala nad tím co a jak, připadala mi úplně nejlepší možnost tato následovná: Každý by měl vlastní pokoj, poněvadž to nemohlo způsobit vůbec nic a nebudilo by to také vůbec dojem, že se z lovce se stává lovený. Tento pocit totiž muži obecně moc rádi nemají, nebo jsem o tom alespoň celkem přesvědčená. Povídali jsme si tedy ve vší počestnosti nad hrnkem čaje asi do půl čtvrté ráno. Pak jsem byla již natolik unavená, že jsem se rozhodla jít spát. Jenže řekl něco, co mi přepočítalo a převrátilo všechny plány. Další z jeho oblíbených osudových vět. „Tak si půjdeme lehnout, vždyť si to všechno můžeme dopovídat v posteli,“ ozvalo se náhle z jeho úst. To neznělo moc jako mé plánované separované spaní. Samozřejmě jsem s tím mohla něco udělat, ale já po něm tak strašně moc toužila, že to bylo až na pováženou. Proboha, byla jsem s tím dokonalým člověkem sama doma! Jak často se mi to poštěstí? Tak těžké rozhodování jsem nečekala. Být slušná a korektní a nebo se mu naservírovat do postele jako na stříbrném podnose? Kdo ví, co by bylo bývalo správné. Já jsem byla momentálně pro podnos. Byla tma, večer a to jsou ženy bohužel nejovlivnitelnější. A tak se stalo, že nastala jedna z mých velmi slabých chvil.

Oba jsme skončili v manželské posteli a on kupodivu jako vždy pouze ve spodním prádle. To by bylo moc i pro trénovanější povahy. Projelo to mnou jako elektrický proud, takové to mrazení a já cítila, že jsem v danou chvíli naprosto bezbranná. No ještě tu přeci byla možnost naprosto slušného spaní. Mohli jsme se každý spokojit se svojí polovinou postele, ale ani to se mi jaksi nepodařilo uhlídat. Ano, slabá chvíle mě donutila odhodit zábrany. Přitiskla jsem se na jeho nahé tělo a hlavu jsem si mu položila na tu srdcem tepající hruď. Vůbec se nebránil, ba spíš mne ještě jemně podporoval v mém počínání. Pouliční lampa slabě osvětlovala pokoj skromným světlem a já se nemohla přestat dívat na jeho polonahé tělo ležící po mém boku. Bylo to jako extáze. Kupodivu ale na víc nedošlo. Nic se nestalo a jeho další chování bylo bezchybně ovládané a já se víc nesnažila o nic.
Ráno jsme se probudili oba celý polámaní a rozespalí. Já plánovala jít trhat třešně na zahradu a on mne chtěl kupodivu doprovodit. Jak zvláštní! Venku ale lilo jako z konve. Přesto všechno jsme se na zahradu vydali. Oba jsme měli třešně přeci k zbláznění rádi, tak proč ne. Naše zahrada ležela v malé zahrádkářské kolonii na Invalidovně. Už než jsme tam došli jsme byli celkem promočení, ale po necelé půlhodině sklízení úrody, my z vlasů stékaly praménky vody. Já lezla po žebříku a on otrhával spodní patra. Měla jsem snad to nejnemožnější oblečení na lezení po stromech. Stále jsme na sobě měla černou společenskou sukni a polokorzetový vršek. Boty na podpatku jsem si pro jistotu sundala hned po příchodu na zahradu a tak jsem po žebříku lezla naboso. Nakonec bylo již skoro vše otrháno, jen zbývala jedna vzdálená větev na špatně přístupném místě. Navrhl jakési řešení. Stoupl si pod žebřík a jednou rukou ho držel. Mezitím jsem já lezla vzhůru a trhala jsem vše co mi přišlo pod ruku. Bála jsem se že mě pustí, ale ubezpečoval mě, že to by mi přeci nikdy neudělal. Poté co jsem slezla dolů mi bylo neskutečně chladno. Promočená až na kůži jsem drkotala zuby. Zavřeli jsem se do zahradního domku s tím, že počkáme jestli to náhodou nepřejde. On ze sebe svlékl mokré tričko, které se mu lepilo na holou kůži a já si samozřejmě nesundala nic. Obličej jsem si pouze osušila ručníkem. V chatičce se nacházela řada dek. Jednu si tedy půjčil a posadil se na malé staré kanape. Nebe bylo stále zatažené těžkými, olověnými mraky. Zabalil se do deky a já se posadila na židli. Stále mi byla příšerná zima. Mokré oblečení studilo natolik, že jsem se třásla po celém těle. Pobídl mne, abych si sedla k němu. Nevím proč jsem to udělala, ale ani jsem neuvažovala a již jsem seděla v jeho těsné blízkosti. Přisedl si ještě blíž a zabalil mne k sobě do své deky. Přitiskl mne na sebe a najednou bylo všechno jiné. S hlavou položenou na jeho prsou jsem měla jasný přehled. Najednou mu počalo srdce divoce bušit a dech začal být neklidný. Jeho ovládání bylo v trapu a já se z pouhopouhé kamarádky stala kořistí. Cítila jsem jak mne jeho ruka, která byla ještě před chvílí kolem ramen začíná pevně svírat a posouvá se níže a níže. Objal mne kolem pasu a jeho ruka začala pomalu ale jistě bloudit mým tělem. Třásl se vzrušením a nebyl sám. Nedokázala jsem odolat. Překvapilo mne to, maličko jsem strnula a zaváhala. Zhluboka se nadechl a vydechl mé jméno tak měkce, že jsem se k němu pouze blíže přivinula a chtěla jsem se poddat, jenže najednou místo toho, abych využila situace a jen maličko posunula hlavu k polibku se ozvalo moje svědomí. Přítelkyně, jeho přítelkyně! Podívala jsem se letmo z okna a viděla jsem, že přestalo už úplně pršet a obloha se rozjasnila. Navrhla jsem odchod. Jak jinak než stroze a suše. Myslím, že ho to samotného zarazilo, ale zvedl se z gauče k odchodu. Místo toho abych podlehla tomu neuvěřitelnému pokušení jsem chtěla jít domů! Nedovedete si představit jak moc jsem si to poté vyčítala. Nadávala jsem na sebe samotnou a věděla jsem, že za svůj případný neúspěch si můžu jen a jen sama. Jediné co mne chlácholilo, byla jistá možnost, že pokud mu selhaly nervy jednou, tak to nemusí být naposledy. Opustili jsme tedy zahradu a při loučení mne poprvé vroucně
objal.

Jela jsem domů unavená a s neuvěřitelným pocitem, jako bych zvládla to co jsem chtěla dokázat celou dobu. V mých žilách totiž kolovala čirá naděje a moje duše se vznášela tak vysoko, že jsem chtěla jen a jen tančit. Večer mi napsal, bylo to takové nevinné psaní až do doby, kdy došlo na kruté kritizování pravdy. Chvíli to vypadalo moc dobře. Přiznal, že to co se toho dne na třešních stalo bylo opravdové a že se v mojí přítomnosti musí hodně ovládat, aby něco nevyvedl. Jenže pak najednou obrátil. Bylo to jako na houpačce. Vypadalo to jako naprosto jasná věc. Rozejde se s ní a já budu mít cestu volnou, jenže jsem nepočítala s tím hloupým iracionálním mužským faktorem. Celou tuto slibnou konverzaci zakončil slovy, která dokázala zchladit jako studená sprcha. Čekal mne totiž bolestný a krutý pád ve formě jeho slov :. „Já mám Fanču rád a nechci zatím cokoli měnit. Pokud to půjde rád zůstanu zároveň i tvým kamarádem.“ To bylo definitivní. Jenže já o jeho přátelství nestála, nedokázala jsem se na něj podívat jen jako na kamaráda, to on nebyl a ani nemohl být. Byl pro mne ikonou ideálního muže a to by pro mne bylo moc. Poprvé přede mnou vystavil jméno té jeho přítelkyně. Moje sokyně měla nyní jméno a já jí vyzvala na souboj beze slov. Věřila jsem svým schopnostem a doufala, že na jeho úsudku se dá ještě cokoli změnit. Dala jsem mu neurčitou odpověď a konverzaci jsem ukončila. Tehdy v noci jsem plakala, hodně plakala. Víte, i přes mou bojovnou a zdánlivě sebejistou povahu, mne rozruší kdeco. Citlivější člověk se hledá jen velice obtížně, jediné v čem jsem lepší než ostatní jsou mé dokonalé mimikry. Zda-li mi to je k něčemu dobré, nevím sama, možná totiž právě proto mají všichni jakýsi neodbytný pocit, že všechno vydržím. Večer to byl černý jako noc, která se rozprostírala na naší zahradě, stejně jako moje nálada. Moje matka se mne snažila uklidnit, ale já byla k neutišení. Nechápala jsem to. Jak mohl? Jak jen mohl v jednu chvíli být tím rozrušeným třesoucím se člověkem po mém boku, který tál pouze mým pohledem a najednou zčista jasna milujícím přítelem nějaké mladé holky, která ho navíc podváděla. Nechápala jsem to. Tu noc jsem utopila v pláči. Bylo mi příšerně a on si mezitím někde daleko v klidu a naprosté pohodě spal.