Upíří láska....

Nekonečná, nekonečná černá noc, která se mi vžírá do těla jako ten nejprudší jed.
Mám já to zlostný úděl, státi se noční zrůdou, která nemá a nezná lásku, krást životy, to je jejím osudem. Však kdo krutý mohl vybrat mi tento osud, proč já oděna v černé kápi musím se schovávat mezi pomníky zesnulých lidských ostatků…
Ztělesnění zla kráčí každou noc mezi kostelními zvony, hledí ke hvězdám, kdo ví co v nich hledá??? Vždy když svítá, ona schová se do ústraní a čeká na další hladovou noc, kdy napojí se znovu vínem. Víno, pro její hříšná ústa to jest lidská krev! V žilách prý jí koluje ten nejprudší jed… Vkrádá se do cizích těl, kde hladová se nasytí a při tom stále pozoruje hvězdy, třeba čeká až nějaká poletí a ona přání své do tmy pošeptá…
Chodím sama v noční dobu, každý krok který skřípe po smutné cestě, jakoby mi vrýval nůž do těla. Co jest na plat, že modlím já se ke hvězdám, už ani sama netuším jakou spásu v nich hledám… Ach, jak lacině znějí má nešťastná slova. Mohu tu na kolenou brečet a modlit se znova a znova, ale tak proč můj křik nikdo neslyší, proč každý má právo na lásku a já ne, tak kdo mi jej k čertu ukradl?!! Proklínám to šedivé stvoření, proklínám sebe, už mi nepomohlo ani to blankytné a zrádné nebe, nechci tu být chci odejít a sama žít bez citu a života!
Tu skřípla klika železné brány, kdosi opovažuje se jíti sem, jaký pošetilý blázen jde si na smrt svou vlastní vůlí? Ten mladík má v srdci jen lásku, však co chce dělat, zemřít pro svou nešťastnou krásku? Kdo ví…
Co to? Jakoby kroky, ach ne, kdo to pokouší mé prokleté tělo? To nechutné, co by lidskou krev chtělo? ,,Ne člověče nešťastný, nenech si vzít své poslední sny, jdi a najdi lásku, nedávej své srdce v sázku, to srdce, které sama tiše Tobě závidím.“ Slzy zase vrývají mi smutek do očí, však když spatřím toho krásného muže, hlava se mi zatočí. Je mi zle, když zabíjet dnes mám, ne dnes už do krku nebodám!!!
Mladík však přes slova upírky váží své kroky přesně k ní. Stojí zády, v černé kápi, jen dlouhé černé vlasy pokrývají její ramena, už z dáli jeho mysl přepadají myšlenky, že bude nádherná…
,, Spanilá dívko, k tvým nohám já se skládám, a tvé chuti, své tělo dávám. Už nechci tento širý svět, už nechci všem jen lásku závidět…“ Jak ta slova zněla, jakoby je Ona odněkud znala, ach ano, vždyť to ona je ze svých úst vypustila.
Ach mé tělo třese se chladem a přec je horká noc, podlamují se mi kolena, klečím bezradně a zamnou mladík, co touží po smrti. ,, Jdi pryč, nechci tě zabít, nechci ti tvůj život vzít, však už asi tušíš jak strašné jest sama tady žít, nikoho nemít. Každý večer hvězdy počítám a modliti se začínám, však, i nebe už mne na pospas nechalo a každým dnem, jako by mi pohřební píseň zpívalo. Tak užívej svého srdce, svého cítění, nezahazuj se do světa mlčení. Neubližuj mě a neubližuj sobě, vždyť ty nechceš skončiti v hrobě…“
Mladík však se pomalu plíží k ní, už ji cítí, už ji vidí…. Po její tajné tváři slídí, do pasti se při tom řítí.Už ji vidí., kleká vedle ní, pohlédnout do očí jí touží, avšak…
,,Ach jak jsi krásná, jsi jak noční královna, co noc každou ovládá, jakmile však začne den, v hluboký spánek upadá. Já očarován tvojí krásou, lásku k tobě cítím, při tom se však do tvých krásných očí řítím, prosím podej mi svou dlaň, a vezmi si lásku kterou ti dávám, tj. od osudu daň.“
Očarován krásou, nebádá už ani nad spásou. Teď ví že ji miluje, snad se i Bůh nad jeho pošetilostí smiluje.
,,Z tvých slov můj smutek pomalu praská, však nevím zda je to či není pravá láska?“
Tu náhle ozvalo se hlasité posunutí staré rafiky na kostelních a časem označených hodinách. Čtvrtá hodina ranní, upírku do spánku nahání.
,,Ach ne, já nesmím spatřiti světlo denní, leč nebylo už by ani jedno mé noční pobuzení, snad čas nás ještě spojí a my se zase potkáme, nebo bolem shoří, upíří tělo mé…“
Tak končí noc, začíná den, už není žádná upíří moc, však mladík váhá, byl-li to jen pouhý sen?…