Domek tisíce dveří

Byl jednou jeden malý chlapeček, který po celý den vysedával za oknem. Zvědavě si prohlížel to, co ho obklopovalo. Svět, který se jej chystal pohltit. S takovým světem to však nechodí jako s obludou z dětských povídaček. Jednou nás polkne a už nikdy nevyplivne. A nezáleží na tom, jestli je spokojený s naší chutí. Nezáleží ani na tom, zda nám vyhovuje jeho hořkost.
Očima přejížděl sem a tam. Ze starého zeleného auta na podivnou slečnu, která se zběsile oháněla holí po nebohém holoubkovi. Ptáče se vzneslo a přistálo na střeše nedalekého domu. Na první pohled to bylo stavení jako každé jiné, ale tenhle malý chlapeček už z něj nemohl spustit zrak. S nadějí vyhlížel něčí stín, závěs, nebo květinu stojící na parapetu, která by se mohla objevit alespoň v jednom oknu. Hledal něco, z čeho by se o tomto domu dozvěděl víc.
Chlapec sebral všechnu svoji odvahu a vyšel ze dveří. Opustil jistotu a bezpečnost svého dosavadního života. Byl z něj náhle mladý muž, ale jeho fascinace sousedním domem se nevytratila. Takhle zblízka byl daleko větší, než se při pohledu za oknem zdál. Mladíkova ruka spočinula na dřevěném obložení. Pomalu jí posouval po drsné ploše. Chtěl poznat celý povrch, ale brzy si zadřel třísku. Nikdy se nesnažil ji odstranit, je to jeho vzpomínka na tento dům.
Dokud nestál před těmito dveřmi, které se každou chvíli zdály těžší a těžší, myslel si, že otevřít je bude hračka. Jeho odhodlání mu však zabránilo otočit se a odejít. Váhavě zabral za kliku. Nic se nestalo. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a zabral znovu. Tentokrát se dveře s potichým vrzáním otevřely.
Mladý muž se rázem ocitl v místnosti tak obrovské, že se musel osmkrát pootočit, než ji zhlédl až po poslední roh. Bylo zde dalších dvanáct dveří. Už byl zas tím malým zmateným chlapcem, který neví kudy se odebrat. Snažil se nevydávat žádný zvuk, aby mohl naslouchat řeči sytě žlutých stěn. Až na nepatrný tlukot, jehož ozvěna vycházela pod škvírou jedněch dveří, bylo naprosté ticho. Otevřel tedy další dveře.
Tentokrát byl v sále ještě krásnějším, než byl ten minulý. Obrovský lustr po zdech rozléval nepravidelné vlnky jasného světla. I zde bylo více dveří, než je obvyklé. Avšak jedny byly zamčené obrovským železným zámkem. Z jeho klíčové dírky stékala jedna slza za druhou a za dveřmi byl slyšet usedavý pláč. Chlapec na malou chvíli pomyslel na to, že zjistí, co je za těmi dveřmi, ale strach mu to nechtěl dovolit. Následoval tedy tlukot, jenž ho naváděl směrem, o kterém byl přesvědčený, že je ten správný.
Čím větší počet dveří klučina otevřel, tím se jeho touha dostat se až k srdci samotné budovy zvětšovala. Čím větší počet tajemství odhalil, tím více otázek vyšlo na povrch. A čím déle pobýval mezi zdmi tohoto domu, tím méně se mu chtělo vydat se napospas skutečnému světu.
Když otevíral dveře vedoucí do toho nejkrásnějšího ze všech sálů, roztřásly se mu ruce. Najednou se zdálo, že všechen tlukot ustal. Ale kdepak. Pouze vycházel odjinud. Chlapec si položil dlaň na srdce a rozplakal se.
Poté se se slzami štěstí rozběhl k dalším dveřím, které zůstaly zavřené. A tak malý chlapec oddaně bloudil místnostmi toho obrovského domu, přestože věděl, že otevřít všechny dveře, se mu nikdy nepovede.

A jestli nakonec neskončil pod zámkem, šťastně tam pobíhá dodnes.