Kamenné moře

  …Vyběhla ven a nemělo to co dělat s  jejím bláznivým rozchodem. Chtěla prostě jen utíkat, nechat se bičovat těmi litry vody, jichž se nebesa zbavovala s takovou vervou, až se zdálo, jakoby se chtěla úplně vyždímat. Potřebovala zchladit své rozčilením žhavé tělo. Ale nebyla rozpálená jen tím rozčilením. Ač byl venku lijavec, v pokoji měla vedro, jako do něj věčnost pralo slunce.

  Neobtěžovala se zavírat branku, vyběhla po schůdcích k silnici. Zabočila na lesní cestu a už si to hasila směrem ke kamennému moři, svému oblíbenému místu.

  Kamenné moře byly veliké haldy obřích kamenů a trpasličích skal prorůstající mechem, drobnými náletovými stromky a keři. Leželo uprostřed nedalekého lesa. Jako malá sem chodila s kamarády, a když poblíž zrovna nebyl nikdo, kdo by jí při hrách dělal společníka, vystačila si sama. Vymýšlela si různé postavičky, skřítky a víly.

  Ani si nepamatovala, kdy tu byla naposled. Škola a vše okolo ní ji zaměstnávalo natolik, že na moře neměla ani pomyšlení. O to větší byla tedy její radost, když se teď škrábala na zmoklé mechové masy kamene.

  Přes slzy a kapky deště v očích pořádně neviděla a tak klopýtala a slepě se drápala vzhůru, až byla brzy špinavá od lesní půdy a mechu.

  Najednou si všimla něčeho, co jí tak nějak do té lesní zeleně nepasovalo. Stál tam. Přímo na nejvyšším kamenu, opírajíce se pravou rukou o mladou břízu, hleděl do dálky. Byl celý promáčený jako ona. Modré tričko přilepené k tělu, vlasy se mu vlnily na krku a kolem uší, z konečků odkapávaly kapky. Nevšiml si jí, jelikož k ní stál zády a přes ten hřmot padající vody ji nebylo možné zaslechnout.

  Zaregistroval ji až tehdy, když už se konečně dostala nahoru a postavila se vedle něj. Neoslovila ho, počkala, až to udělá sám.

  Byli kamarádi už od dětství. On byl nemluva a ona to věděla. Respektovala to a tak vedle sebe často jen sedávali, těšili se z přítomnosti toho druhého, ale moc toho nenamluvili. Když se však rozpovídali, svěřovali si veškerá svá tajemství. Věděli, že ani jeden z nich nevyzradí nic, co si navzájem poví.

  Teď byla celkem překvapená, že ho tu vidí. On na tom byl stejně. Viděli se naposledy před rokem, než se odstěhoval do vzdáleného města. Byl větší, než jak si ho pamatovala. 

  Konečně si jí všiml. Prohlédl si jí svýma nádhernýma tmavohnědýma očima. Vypadala utrápeně. Smutně se usmál a vzal ji kolem ramen. Připadala mu najednou tak zranitelná. Přitáhl si ji k sobě blíž. Vzala ho kolem pasu. Ucítila, jak se mu pod mokrým trikem rýsují svaly. Asi hodně posiloval, pomyslela si. Bezděky mu prsty přejela po břiše. Otočil si ji k sobě, vzal její tvář do dlaní a očima se vpil hluboko do těch jejích. Oba měli oči hnědé, ona jen o odstín světlejší než on.

  Políbil jí, ani si to pořádně neuvědomil. Věděl jen, že to toužil udělat už dávno, jenže se neodvážil, ona to totiž chtěla vždy brát jen jako kamarádství. Teda, to si myslel on. Ona ho chtěla také už dávno políbit, chtěla ho obejmout, opřít se mu hlavou o rameno, pocuchat mu jeho neposlušné tmavé kudrny… Jenže si myslela, že chce být jen její kamarád a bála se, že by to tak mezi nimi pokazila. A pak se navíc odstěhoval.

  Líbal ji neuvěřitelně dlouho. Déšť se stále nehodlal utišit. Pevně ale něžně ji teď objímal v pase. Na ruce mu spadaly její špinavě blond vlasy. Od té doby, co ji viděl naposled, dost povyrostly.

  Líbali se a na kamenné moře stále pršelo…