Open your eyes - ty se mi snad zdáš

Během týdne se pomalu ale jistě seznamuji nejen s chodem divadla a svojí prací, ale také s osazenstvem. Kluci jsou většinou fajn, ikdyž pořád mají nejapné žertíky na mojí adresu. Za to holky… Myslela jsem si, že ve svých 22 už trošku znám ten holčičí svět a ono ejhle. Bára s katkou jsou trochu střelené, ale neškodné. Ovšem Naty a Marcela, to je jiný materiál. Už od začátku mi daly jasně najevo, že oni jsou tady dvě hlavní hvězdy a já jsem tu něco na způsob popelky. Útěchou mi může být, že je tady nikdo v lásce nemá.

Konečně pátek! pomyslím si. A když si vybavím postel mám co dělat abych neusnula rovnou v divadle.
„Sofi, dneska máme tu after party. Doufám, že s tím počítáš?“ zeptá se mě dneska již třetí člověk.
„Počítám s tím,……že půjdu domů spát a psychicky se připravit na to, abych vás zítra ráno všechny dostala z postelí.“ zašklebím se.
„Ale no tak. Všichni budeme spát tady. To nebude zas taková dřina nás vzbudit. Navíc ten rozhovor v rádiu je až od sedmi ne?“
„To sice je, ale vstávat musíte nejdéle v šest. Víš co? Slibuju, že s váma budu pít příště, jo?“ snažím se umlčet Marka.
„Fajn. Ale jenom proto, že slibuješ, že půjdeš příště!“ usměje se a odejde.
Ještě naposledy projdu sloku na stole, jestli mám na zítra všechny potřebné papíry. S uspokojením, že všechno sedí si to hodím do tašky. Pak vezmu foťák, vetřu se mezi publikum, udělám pár fotek právě probíhajícího představení a pomalu se přesunu domů. Jen ze sebe shodím tašku a padnu do postele. Tohle přebíhání mezi divadlem a školou mě jednou odrovná.
……
„Posloucháš mě?!“ rozčiluje se mi někdo u ucha.
„Ne.“ odvětím. Nejspíš už zase mluvím ze spaní.
„Tak začni! Sofie tohle je důležitý sakra!“
„Sofie?“ zeptám se poněkud nechápavě.
„Ne, tady Alex!“ soptí ten hlas u mého ucha.
„Proč by se mi zase zdálo o Alexovi?“ přemýšlím nahlas.
„Protože se ti to nezdá! Já ti volám! Moment. Zase zdálo?“ podivuje se hlas.
Tohle mě probere. Nahmatám vypínač lampičky a po rozsvícení se nechápavě podívám na telefon ve své ruce a hodiny. 4:57?
„Ty nespíš?“ prohodím zpátky k Alexovi.
„A ty? Už nespíš?“
Posadím se na posteli a promnu si oči. „Ne.“
„Super. Potřebuju abys pro mě přijela.“ oznámí mi.
„Já vím, ale ten rozhovor máte až od sedmi.“ zakroutím hlavou, což on samozřejmně vidět nemůže.
„No právě. Jsem tak padesát kiláků za Prahou. Potřebuju abys pro mě přijela.“ vysvětlí mi.
„Cože jsi?“ vyjevím se.
„Jo a nejlíp kdybys s sebou vzala nějaké oblečení a prášek na kocovinu.“ vyjmenuje.
„A jsem já snad nějaká tvoje osobní stráž?!“ proberu se konečně úplně.
„Hm… to je zajímavá představa. Mohla bys být.“ úplně si dovedu živě představit to jeho úchylné mrknutí.
„A kde teď jsi?“ rozhodnu se předstírat, že jsem jeho odpověď neslyšela.
„No…v tom bude problém.“ zamumlá.
„Jak problém? Ty nevíš kde jsi? Vždyť si říkal, že někde padesát kiláků od Prahy.“
„To jsem. Stojím mezi poli na křižovatce u cedule Praha 53 km.“
„To mi děláš schválně!“ obviním ho. „Vidíš někde okolo vesnici?“
„Jo, tady kousek za polem.“ domyslím si, že přikývne.
„Tak tam jdi a zavolej mi zpátky jméno té vesnice.“ přikážu mu.
„To není dobrý nápad.“ pochybuje.
„Proč?“ nechápu.
„Protože nemám oblečení.“ vysvětlí prostě.
„Jak že?“ nevěřím svým uším.
„Jednoduše jsem nahý.“
„No to si ze mě děláš srandu.“ rozesměju se nahlas. „Dojdi alespoň k té ceduli nebo pro tebe nikam nepojedu.“
„Dobře, dobře. Neorzčiluj se.“ uklidňuje mě.
„Tak mi za chvíli zavolej. Čau.“ stisknu červené tlačítko.
Je tohle možné? Konečně mi to dojde v plné parádě. Ten chytrák mi volá v pět ráno a ještě po mě něco chce! S remcáním typu ´proč zrovna já´ vstanu a zamířím do koupelny. Zrovna si čistím zuby, když mě vyruší vyzvánění telefonu.
„Aho?“ zahuhlám s kartáčkem v puse.
„Kedluby.“ ozve se Alex.
„To ti mám jako vozit i snídani?! A ke všemu zeleninovou snídani?“ svraštím čelo.
To co slyším na druhé straně je mohutný smích. „Ty jsi úžasná. Ta vesnice se jmenuje Kedluby. Ale s tou snídaní jsi taky neměla špatný nápad.“
„Trhni si.“ doporučím mu a zavěsím.
Rchle na sebe natáhnu ryfle a tílko. Do kabelky hodím mobil a peněženku. Pak popadnu první tepláky a tričko co mi přijdou pod ruku a už mířím k autu. Z přihrádky vytáhnu mapu a zkoumám kudy se vydat. Potom nechám mapu rozloženou na sedadle spolujezdce a rozjedu se. Po menším bloudění se přibližně za 35 minut dopatlám do vesnice Kedluby. Projedu rovně celou vesnicí a těsně za ní poznám za stromem Alexe. Nelhal. Je úplně nahý. Nedobrovolně se začnu červenat. Jednoduše nejsem zvyklá vídat nahé muže každý den. Ke všemu tak pěkně urostlé. Zarazím se. Na co to zase myslím?! Ale si rychle stoupne k autu a strčí hlavu do okýnka, které jsem mezitím otevřela.
„Máš oblečení?“ jsou jeho první slova.
„Taky tě ráda vidím.“ zašklebím se, ale z tašky přece jen vytáhnu tepláky a tričko a podám mu to. Hned se do všeho nasouká a přisedne si ke mně. Tepláky jsou mu do půli lýtek, ale alespoň to tričko je mu akorát.
„Ty si teda umíš vybrat zábavu.“ prohodím a začnu se otáčet s autem.
„Myslíš si snad, že to bylo dobrovolné?“ zakření se na mě ze strany.
„Ani by mě to nepřekvapilo.“ prohodím.
„Dobře, dostalas mě. Rád se v noci procházím nahý.“ řekne. Chvíli se tváří naprosto vážně, pak to ale nevydrží a začne se smát.
„Ty se mi snad zdáš!“ musím se smát společně s ním.
„Nezdám.“ a štípne mě do ruky na potvrzení.
„Au.“ řeknu, ale dál se směju s ním.
Pak se náhle zarazí. „Vlastně zdám! Co to bylo s tím zase?“ otočí se na mě čelem.
„Co by? Tobě se nikdy nezdají sny? Vlastně každý člověk má za noc několik snů, ale většina lidí si je nepamatuje.“ snažím se obrátit konverzaci jinam.
„No ale víš, že se lidem zdá o tom na co nejčastěji myslí.“ pozvedne rádoby koketně obočí.
„Ale houby.“ odmítnu.
„Tak víš co? Prokážu ti laskavost a vyspím se s tebou. Třeba pak na mě nebudeš myslet tak často.“
Chvíli čekám kdy se začne smát a pak mi dojde, že to myslí naprosto vážně!
„Nejsem jedna z těch tvých holčiček co ti na počkání skočí do postele.“ zavrčím mezi zuby a rádio vytáhnu na takovou hlasitost až se auto otřásá.