Sanae VI - obavy a rozhodnutí

Když se Raem vrátil, seděla jeho dlouhovláska klidně na posteli a tiše rozmlouvala s otrokyní, jež jí upravovala honosné šaty a složitý účes. Protože se dívka z těchto komnat dosud nehnula ani na krok, snažila se od posluhovačky zjistit, jaká je situace v paláci a zda nepřítel za těch pár hodin obsadil i celé město a okolí. Nebyla si jistá, kolik by jí toho Raem prozradil, proto se snažila využít situace a něco vyzvědět, než přijde. Žena jí ale nebyla s to říci nic, co by už sama nevěděla. Zklamaně ji proto poslala pryč. Vzápětí jí došlo, že je Raem od dveří nejspíše už hodnou chvíli pozoroval.

Úlekem v ní hrklo a nedokázala odvrátit oči od jeho nevyzpytatelné tváře. Cítila se napůl provinile. Doufala, že muž nic z předchozího hovoru neslyšel. Nechtěla, aby ji snad podezříval, že odtud hodlá utéct, když se takhle potajmu vyptává. I když byla de facto v jeho zajetí, vůbec se k ní nechoval jako k nějaké válečné kořisti, a ona by nerada ztratila jeho důvěru. Nebyla si jen jistá, jestli je to pouze z toho důvodu, že jí bylo jasné, jak špatně by mohla skončit, kdyby si to s ním rozházela, či také proto, že k němu za tu chvilku, co se znali, pocítila jistou náklonnost.

Raem si ale jejího zděšeného pohledu nevšiml. „Vypadáš nádherně,“ složil jí poklonu, jen co přišel blíž, aby si ji mohl v nových šatech prohlédnout. Sanae spadl obrovský kámen ze srdce. „Děkuji,“ pousmála se zdrženlivě a chtěla vstát, když vtom se jí před očima rozsypal roj bíločerných čtverečků a ona zavrávorala. Ještě pořád svět kolem sebe viděla skrz kostičky, když si uvědomila, že ji Raem pevně uchopil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Jen díky němu neupadla. Opřela si hlavu o jeho hruď a snažila se dát dohromady. „Neměla jsi tak rychle vstávat, jsi ještě slabá,“ vyčinil jí, ale stále ji něžně podpíral. Nerad viděl, že jí není dobře. Doufal, se z předchozích hrůzných zážitků brzy vzpamatuje. Jen co se Sanae udělalo trochu lépe, vyprostila se z jeho objetí a rozešla se k oknu nadýchat se čerstvého vzduchu.

Neodvážila se podívat se Raemovi do očí. Bylo jí u něj dobře, ale copak si může začít něco s dobyvatelem? Nemůže mu přeci podlehnout, co by tomu lidé řekli?! Navíc se třeba jejich vojskům město nepodaří udržet, vypukne vzpoura či co a ona pak bude vláčena ulicemi jako ta nejposlednější děvka, zrádkyně, do které si může každý kopnout, aby ji nakonec roztrhaly šelmy v aréně.
Zrádkyně, pche, pomyslela si s úšklebkem. Ona se přece vůbec neprosila o to, aby se dostala sem, do Bytie. Není to její rodné město, její rodný kraj, nemůže je tedy zradit. Prostě ji sem jednoho dne poslali. Byl to obchod. Pro její rodinu až moc dobrý obchod.
Znovu jí vytanula na mysl divá zvěř z cirku a uši drásající křik jejích obětí. Ano, přesně tak by skončila, kdyby se císařova zpovykaná rodina nějakým zázrakem opět ocitla u moci. Předtím by si ji ale jistě náramně vychutnal Hared. Otřásla se vzpomínkou na toho nechutného křupana. Kéž by už jí nikdy nepřišel na oči!

Raem se přidal k zamlklé dívce u okna, jež mu tak náhle vyklouzla z náručí. Rád by věděl, co se jí honí hlavou, ale nechtěl naléhat. Přece se téměř neznají, uvědomil si. Nemá právo takhle vyzvídat, natož po ní chtít něco víc. Pohlédl do dáli, směrem, kterým se dívala Sanae. „Nikde není ani stopy po boji,“ konstatovala, aby prolomila rozpačité ticho, které se mezi nimi rozhostilo. „Město jsme získali velmi rychle,“ vysvětlil Raem věcně. „Dostali jsme se sem pod rouškou noci za pomoci některých z vašich otroků. Vše bylo dokonale zorganizováno a načasováno. Nikdo se včas nezmohl na odpor a vojáci v celé Bytii se vzdali bez boje, jakmile se dozvěděli, že palác je obsazen a císař i s rodinou byli zajati.“ „Tak takhle to tedy bylo,“ hlesla zamyšleně Sanae. Konečně se dozvěděla, co se tu vlastně minulé noci seběhlo.

„Královská rodina je tedy naživu,“ povzdechla si ještě sama pro sebe. Dosud tajně doufala, že alespoň Hared noční útok nepřežil, ale její naděje se teď vmžiku rozplynula. „Ano, jsou živi“ potvrdil jí krátce Raem. Udivilo ho, že se dívka zajímá právě o osud krále a jeho nejbližších, a ne o svoji vlastní rodinu. Přešel to ale mlčením a vysvětlil jí, co s dosavadními panovníky bude dál. „Záleží na tom, jak se k tomu postaví váš lid, a zda se rozhodneme tu zůstat a vládnout sami. Buď zemřou v boji s gladiátory, nebo se stanou našimi zastupujícími vládci v tomto městě.“ Kéž by nastala první možnost, modlila se v duchu Sanae. Zbabělý Hared by v aréně jistě nevydržel ani minutu.

„A co bude se mnou?“ osmělila se útlá hnědovláska konečně a snažila se, aby její dotaz vyzněl co nejprostěji. „Nechci tě tu držet,“ otočil se k ní Raem a pohlédl jí zpříma do očí. „Slibuji ti ale, že pokud se rozhodneš u mě zůstat, zajistím, abys byla v bezpečí a nic ti nechybělo.“ Sanae uhnula pohledem, aby v něm nevyčetl palčivou otázku, která se nabízela, a snažila se sama přijít na to, co by pro ni takový příslib mohl přesně obnášet.

Raem ale její nejdivočejší fantazie utnul hned v zárodku, když bez nejmenšího zaváhání dodal, že jí nehodlá ublížit. „Nedotknu se tě, pokud s tím nebudeš souhlasit,“ dodal a s napětím čekal, co dívka odpoví.
Sanae ponechala Raemův druhý slib bez komentáře. Doufala však, že mladý muž mluví pravdu. Věřila, či alespoň chtěla věřit, že se v něm nespletla. Vzhlédla k němu už téměř beze strachu a zeptala se jen, kdo vlastně je, že jí může s takovou samozřejmostí nabídnout ochranu. „Jsem pravou rukou velitele našich královských vojsk Mineda,“ řekl Raem tiše. Měl obavu, aby tím přiznáním dívku neodpudil. Mohla by ho teď přece mít za jednoho z hlavních strůjců všeho zla. Se Sanae ale ta informace k jeho překvapení vůbec nehnula.

„Jak můžeš vědět, že Minedos nebude mít nic proti, abys mne tu měl?“ zajímala se dál. Raem se v duchu pousmál její zdánlivě bezbřehé nedůvěřivosti. „Má mě za syna, kterého nikdy neměl. Nic mi neodmítne. Věř mi.“ Sanae se opět zadívala na ostrým sluncem propalované střechy domů v dálce. „Jestli je tato tvá laskavost skutečně bezpodmínečná, přijímám,“ řekla po krátkém zamyšlení a doufala, že se rozhodla správně. Raemovi se radostí rozbušilo srdce. Byl by ji snad popadl do náruče, kdyby je nevyrušil posel. „Je potřeba urychleně vyřešit ten problém s královskou rodinou. Minendos tě volá, pane.“