1. Začátek nového života

"Á! Tati pozor!" Zase se jí to zdálo. Ten sen. Dokonce by i přísahala, že cítila ten náraz. "Ááá!" Vykřikla při probuzení Katka. "Copak?!" Zeptala se udýchaně vychovatelka, která rozrazila dveře do teď už jenom jejího pokoje. Pro Toma si totiž včera přijeli adoptivní rodiče. "Zase Kačko? Zase ten sen?" Jediné, na co se zmohla, bylo pokývání hlavou a pak usedavý pláč, který vyplňoval to nesnesitelné ticho v pokoji. "Vyplač se Kačko. Dostaň to ze sebe ven." Kolébala ji vychovatelka v náručí a jemně ji hladila po vlasech. "Strašně mi… chybí." Zavzlykala a otřela si slzy rukávem od pyžama. Popotáhla. "Počkej. Donesu ti kapesník." Řekla mile a za chvíli se vrátila s rolkou papírových utěrek. "Děkuju." Pípla Kate. "To nemusíš. Jsem tady pro to. Vím, jak se cítíš." Ale nevěděla. Nikdy nemohla pochopit, co Katku drtí zevnitř. Přišla o všechny, které milovala. Opět se jí v hlavě honila fotka smějící se mámy, táty a jí, jak sedí na jednom lehátku a jí jahody. Zase se rozplakala.
"Pšš." Konejšila ji vychovatelka a sama přemýšlela, jak se asi musí cítit, když přišla o rodinu. O lidi, kteří ji milovali, a ona milovala je. Najednou ji ukápla slza. 'Musí to být strašné přijít o rodiče i bratra v jeden den.' Honilo se jí hlavou. Mezitím, co přemýšlela, jí Kate usla v náruči. "Prospi se, zlatíčko." Zašeptala, opatrně ji uložila do postele a přikryla peřinou se srdíčky. Pohladila ji po tváři. Kate zavrněla, ošila sebou, ale neprobudila se. Tu noc se jí už naštěstí nic nezdálo.
"Katko, vstávej." Budila ji jedna z vychovatelek. Nebyla to ta co včera. Kate zamžourala na tu osobu, která se ji snažila vzbudit a pak si promnula oči. "Co...co se stalo." Zmohla se rozespale zeptat. "Někdo za tebou přišel." Usmála se. "Rychle se oblíkni a přijď do jídelny." Když odešla, vzala Katka všechnu sílu a zmučeně vstala z vyhřátého pelíšku. Oblékla se, vyčistila zuby a vlasy sepla do ohonu, tak jak to měla nejradši. Sešla po schodech dolů, a tam na ni čekala nějaká žena. "Ahoj, Kačko." Pozdravila a mile se usmála. "Ahoj." Vydala ze sebe zkroušeně a ženu si nedůvěřivě prohlížela. "Já jsem Míša." Představila se. "Aha." Řekla jen tak a postavila se naproti ní. Byla skoro stejně vysoká, plavé vlasy do půli zad a pomněnkově modré oči. 'Jako anděl.' Mihlo se jí hlavou. "Půjdeme se projít?" Zeptala se Míša s milým úsměvem na rtech. Katka jen kývla hlavou a následovala ji do zahrádky za domem. Když si sedli na lavičku pod třešní, Katka pocítila bodnutí u srdce.
Míša se nadechla, chtěla jí říct, proč je tady, ale nemohla. Místo toho se na ni jen usmála. "Líbí se ti tady? Promiň, hloupá otázka." "Ne, to… to je v pohodě. Zvykám si." Řekla jí upřímně.
Opravdu si zvykala. "A jak si se sem vůbec dostala?" Téhle otázky se bála ze všeho nejvíc. Sklopila hlavu a cítila, jak se jí slzy při pomyšlení na její rodinu hrnou do očí. "Mí rodiče… oni,… oni totiž umřeli… při… při autonehodě." Dopověděla a poddala se slzám.
Míšu to ohromilo. Netušila, že si mohla tak milá a mladá dívka projít takovým peklem. "Promiň. Omlouvám se. Neměla jsem to vůbec začínat. Mrzí mě to. To, co se stalo."
Kate se nezmohla na jediné slovo. Jen tam seděla, s hlavou u kolen a v hlavě se jí pořád honily ty stejné obrazy. Táta, máma, auto, a pak jen její křik a kvílení houkačky. "Kačko?" Zeptala se po chvíli. "Jo." Řekla uplakaně Katka. "Ty… ty mi ji strašně připomínáš. Mou… mou dceru. Andy." Vykoktala ze sebe Míša a cítila přival slz. "Co… co se jí stalo?" "Umřela. Měla rakovinu." Tohle Katka nečekala. "To… to mě mrzí." Řekla a dlouze se jí zadívala do očí. Viděla v nich úzkost smíšenou se zlobou a bolestí. "Byla bych strašně ráda, kdybys mi byla dcerou, ale pochopím, když řekneš ne." Z jejích slov vyzařovala upřímnost. Katka nevěděla, co má dělat. Nechtěla zradit rodiče, kterým slibovala, že nikdy nebude mít ráda nikoho kromě nich, ale udělala by radost Míši, ženě, která si toho vytrpěla tolik, že má nárok na štěstí. Neudělá to kvůli sobě, ale kvůli ní. "Já… ráda. Ráda vám budu dcerou, jenom po mě nechtějte, abych vám říkala mami." "Dobře, dobře." Usmála se přes nápor slz, které byly znamením jejího štěstí.
Tohle totiž dělala vždycky. Když byla šťastná, plakala. "Mně by stačilo, kdybys mi tykala, Kačko." "Do… dobře." Vykoktala ze sebe a s přemáháním se usmála.
Je to už týden, co za ní byla ta žena, Míša. Dneska má odjet. Má odjet do nového domova, mezi nové lidi. Nechtělo se jí opouštět děcák, jak tomu všichni říkali. Cítila se tady dobře. Měla tady kamarády a lidi, kteří jí pomohli se vším. "Jsi…" Když vychovatelka otevřela dveře, aby se jí zeptala, jestli je připravená, našla ji na zemi, jak pláče a v ruce drží plyšáka, kterého dostala vloni na Vánoce. "Kačko…" Vydechla zklamaně a klekla si k ní. "Copak, proč pláčeš?" "Já… já mám strach, že na ně zapomenu." Zavzlykala plyšovému medvídkovi do bříška. "Myslíš na rodiče? Neboj, na ně nikdy nezapomeneš. Budou mít u tebe v srdíčku vyhrazené speciální místo, které nikdo jiný nenahradí. Věř mi." Řekla a začala jí jemně hladit po vlasech.
"Neplač." Konejšila ji a pak ji něco napadlo. "Jestli chceš, zavolám jim, že si pro tebe ještě nemají jezdit, že potřebuješ čas." "Ne, nikam nevolej, já… já pojedu." Otřela si slzy, vzala plyšáka, kufr a sešla dolů.
Začalo loučení. Nikdy ho neměla moc ráda a teď jí to na optimismu moc nedodalo. Když se loučila s Kamilem, klukem, který si ji dobíral, rozplakal se. Katka se musela začít smát. "Nesměj se mi. Budeš mi prostě chybět." Zamumlal jí do ramene a dál si užíval poslední chvilky v jejím objetí. "Kačko! Už je tady." Vzala si svého plyšáčka, kufr a vyšla ven. Naposledy všem zamávala a vykročila vstříc novému životu, kterého se děsila.
Jeli dlouho. Nevěděla, kde jsou, dokud si nevšimla cedule s velkým nápisem KROMĚŘÍŽ. "Kam to jedeme?" Zeptala se zvědavě. "Do Holešova. Je to odsud už jenom kousek. Těšíš se?" Zeptala se s úsměvem na rtech a na chvíli se k ní otočila. Jeli lesem, když náhle Katka vykřikla. "Pozor!" Míša instinktivně stlačila brzdu a Kate si zakryla oči. Byla to srna, která přimraženě stála uprostřed cesty a čekala, co se stane.
"Jsi… jsi v pořádku?" Zeptala se vyděšeně Míša, když popadla dech. Katka jen přikývla a snažila se zklidnit bušící srdce a nepravidelný dech. Pak se Míša znovu rozjela a za chvíli vyjeli z lesa, ze kterého měla Katka takový strach. Když si zvykla na oslňující paprsky slunce přečetla si další tabuli, tentokrát menší. 'VÍTÁ VÁS OBEC HOLEŠOV!'
'Tak.' Řekla si v duchu. 'Jsem tady.' Udělalo se jí nevolno. Cítila podivné mravenčení v břiše a i ruce se jí potily. Byla nervózní víc, než si myslela. Míša vystoupila a vzala její tašku. Katka měla na starost jenom svého milovaného plyšáka, který o ní věděl snad úplně všechno. I když jí bylo šestnáct, pořád se cítila jako dítě. Kdyby mohla, možná si začne hrát i s panenkami. "Kačko? Co je?" Zeptala se Míša. Katka se zhluboka nadechla a s nuceným úsměvem řekla. "Nic. Už jdu." Doběhla Míšu a nechala se vést, do svého nového domova.
"Libore!" Když se neozýval, pokrčila Míša rameny a zamumlala něco ve stylu, kde ten kluk pořád lítá. Katka se užasle dívala po domě, který byl elegantně, ale přitom moderně zařízený. "Kačko. Pojď, ukážu ti tvůj nový pokoj. Snad se ti bude líbit." Když vyšli schody do druhého patra, a prošli kolem jedněch dveří oblepených plakáty rockových kapel, zastavila se a se zájmem pozorovala, že s tím, kdo je v tom pokoji má podobný vkus. "Jo, to je Liborův pokoj. On… jestli ti bude vadit ten randál, co poslouchá na plný plyn, tak na něj zabuš." Řekla se smíchem. "Ne. To je v poho. Myslím, že máme podobný vkus." Řekla Katka o poznání veseleji. "Tak jo. Máš pokoj hned vedle něj, tak si běž vybalit a já nám mezitím uvařím čaj. Co ty nato?" Zeptala se Míša s úsměvem na rtech. "Jo. Jo ráda." Usmála se na ni Katka a vyšla vstříc novému životu.