Femme fatale!

Přišla. Mi neznámá. A ani se nezeptala, jestli může dále. Očividně mohla. Na tváři se jí objevil pohledný úsměv, když řekla: "Salut, mon mignon!" Podíval jsem se jí do očí a usmál se taky. Ale proč, to vážně nevím. Vždyť mi cizí osoba právě zcela suverénně nakráčela do domu!
               

Sundala si svůj červený kabát a odhodila jej na moji postel. Byl mokrý od deště, ale to jí zjevně nevadilo. Si terrible! Aniž bych řekl byť jen půl slova, samozvaně zasedla za mojí hodovní tabuli a přitáhla si k sobě talíř s domácí paštikou a rajčaty. Ani jsem jí nestačil podat bagetu a už měla posnídáno. Vstala, došla ke mně s prázdnou karafou a suše řekla jen: "Je veux de l'eau." Inu ujal jsem se té prázdné nádoby a vydal se přes zápraží na zahradu, kde v rohu vedle kůlny stál vysoký sud na dešťovou vodu. Celé týdny nezapršelo a na dně se povalovaly už jen poslední přeživší chuchvalce vody, ale dnes se, možná s náhodou, možná ruku v ruce s prozřetelností, nad ránem rozevřelo nebe a sud nasytilo. Jako by samotná oblaka tušila, že přijde.
               

Nabral jsem tedy vody až po okraj a nesl ji hrdě zpět. Stála už ve dveřích. Popadla karafu a během půl minuty ji vysušila až na dno. Pak ji položila na římsu vedle sebe a zase se na mne usmála. Temps en temps on rit sans une raison. A toto byla právě ona chvíle. Pohrála si s vlasy a vskočila do zahrady. Bosýma nohama  dotancovala k urostlé staré jabloni a překvapivě ladně na ni vylezla. Stál jsem jen a sledoval ji. Pořád usmívaje se. Své krátké bílé šaty si ihned umazala od promáčené kůry a zaschlé smůly, ale zřejmě ji to netrápilo. Opatrně našlapovala po tenké větvi, aby utrhla to nejhezčí červenorudé jablko. U toho se na mě stále šibalsky usmívala.V hlubokých tmavých očích se jí stříbřily jiskřičky a její ladné pohyby s těmi roztomile ušpiněnými bílými šaty dokonávaly vzezření dívky z jiných sfér.
               

Když se jí konečně podařilo ono jablko utrhnout, zakousla se do něj, pak ještě jednou a zbytek hodila přes plot do sousední zahrady. Pak seskočila dolů, aniž by při tom pomačkala stébla trávy pod sebou a aniž by zvířila vzduch, a protancovala se opět ke mne. Podívala se mi dlouze do očí, svou pihatou tvář přitiskla skoro až k té mé a vtiskla mi polibek. Pak se ještě jednou usmála, otočila se na patě a zmizela. A já nebyl schopen slova, jen obtisk rudé rtěnky na tváři. Srdce mi bušilo a já nechápal, co se vlastně stalo. Je savais juste que je voulais qu'elle revoir...