Alfons Albertovič, bubák šatní

Vůně těžkých podzimních kabátů ho obklopovala tak jako každý večer. Celý jeho život to byly kabáty, tylové sukně, něžné sametové koktejlky, kytičkované kalhoty, tyrkysové košile a lehké šátky. Všechno to důvěrně znal, neboť to tvořilo důležitou součást jeho světa. Jmenoval se Alfons Albertovič a byl bubákem šatním. Nikoli povoláním, nikoli živočišným druhem. Ale duší. Duchem.
Jeho život by se dal popsat několika slovy. Nezáživný, obyčejný, nudný. Objevil se jako malý zámotek duševní energie, jakýsi abnormální úkaz u rukávu něčích tygrovaných šatů s hlubokým výstřihem, jediného odvážnějšího kousku ošacení v prostorné, tmou prolezlé almaře. Chvíli se tam jen tak povaloval, jako to dělají všechny zámotky, než přišel ten osudný den, kdy se měl poprvé podívat na svět svýma tmě odolnýma očima.
Ten den zažil tehdy ještě nejmenovaný zámotek smrtelné nebezpečí, když brzo ráno jistá dívka prohrábla své oblečení, neboť měla chuť trošku se odvázat. Chvíli si měřila šaty zkoumavým pohledem, ale nakonec ten kus látky ohodnotila jako zastaralý hadr vhodný pro změkčení dna skříně, a popadla sukni s vysokým pasem. Zámotek měl štěstí. Kdyby její vkus na oblečení nebyl tak vyhraněný, nepřežil by. To ohrožení bylo jediným vzrušujícím zážitkem, na který pak celý svůj další život dlouze vzpomínal. Bylo to velké dobrodružství Alfonse Albertoviče. Premiéra s monogramem derniéry na kravatě.
Dál jeho život, či spíše bytí, neboť duchové a bubáci snad ani bytostmi živými nemohou býti zváni, probíhalo v zajetém stereotypu. Přes den sbíral potřebnou energii v temném koutě své šatní skříně, v noci ležel zavěšený mezi tygřími pruhy a čekal na nějaký zvláštní pokyn, či znamení, které by ho posunulo zase dál. Dlouhé dny, nebo snad měsíce či roky, se nic nedělo. Alfons si zvykl na svou jednoduchou existenci a nikdy by jej kupříkladu nenapadlo jít si lehnout jinak než k šatům, v jejichž výstřihu vyrůstal.
Jenže jednoho dne skutečně přišlo ono znamení, které bylo spíše než milým gestem, pořádným kopancem do jeho nadpřirozeného pozadí. Tu noc dveřmi jeho skříně proplula jakási světélkující bytůstka, vypadala jako prazvláštní kulička, která se usídlila přímo na druhé straně šatů – u levého rukávu. V Alfonsovi se něco hnulo. Možná to byl vztek. Možná odpor. Možná jen závan vzduchu proplul jeho nehmotným tělem. Do té chvíle nic necítil. Nic podobného. Opatrně sešplhal po látce šatů až k rukávu, aby si kuličku blíže prohlédl a zjistil, co od ní vlastně může očekávat.
A tu se na jednom jejím místě začala objevovat tmavě modrá skvrna, jako kaňka inkoustu na bílém papíře, která se stále zvětšuje, dokud školák neodloží pero stranou. Skvrna přeběhla po povrchu kuličky a nakonec zůstala stát přímo naproti Alfonsovi. Ten, naprosto vyveden z míry událostmi, které měly velice brzo převrátit jeho život naruby, se jen dále pevně držel šatů a zůstával na místě. Ani skvrna se nepohnula a dále setrvávala v poloze jemu nejbližší. Znervózňovalo jej to. Stalo se tak vlastně poprvé, co se v noci v jeho almaře něco změnilo. Příchod cizí entity jej mátl.
„Budeme tady jen sedět a tupě zírat?“ ozvalo se z nitra kuličky. Alfons sebou leknutím škubnul, nazveme-li tak pohyb, kdy se část jeho tělní energie přelila po celém obvodu jeho těla, a ke svému vlastnímu překvapení se pustil šatů, aby vzápětí absolvoval krátký pád ke dnu skříně. Jeho dopad byl naštěstí měkký, majitelka skříně měla ve zvyku odhazovat nepoužívané kusy šatstva do jejího nitra. Skvrna na kuličce se přemístila jeho směrem. Alfons si uvědomil, že to musí být oko. Když se ze svého šoku vzpamatoval, zamířil zase nahoru k šatům. „Pospěš si trochu!“ vyhrkla ta bytost znovu. Alfons ucítil v jejím hlase netrpělivost.
„Promiňte,“ pronesl kajícně. Netušil, kde se to v něm bere, ale entita vypadala spokojeně, minimálně méně rozzlobeně než před zlomkem sekundy. Spokojil se s takovým výsledkem svého krátkého proslovu, nejdelší řeči, kterou kdy k někomu vedl, a pokradmu si tu novou osobu prohlížel. Svítila matným, modrým světlem pocházejícím snad z jejího středu, kde až bíle zářila a stáčela se do chomáčků podobným sladké cukrové vatě. Kulaťoučká jako vybarvené jablko s jedinou temnou, chvějící se skvrnou na jinak jednotném povrchu, byla to snad nejkrásnější věc, kterou kdy Alfons viděl. Aby ji nenechával déle čekat, rychle vyšplhal po šatech nahoru, kde se zase usadil poblíž fosforeskující existence.
„Co tak civíš?“ ozvala se opět panovačně. Alfons se lehce nahrbil, aby tak ukázal, že cítí vinu a doufal, že mu hanba dostatečně zřetelně zbarvila tváře do nachova. Rychle odvrátil pohled a zkoumal dveře skříně, kterými před nějakou dobou bytost prošla, jako by se jednalo o každodenní záležitost jejího života. Jeho pohled to ale táhlo zpět k ní, neboť dveře znal již nazpaměť, kdežto ona byla úplnou novinkou. Mohla ho rychle opustit, kdyby snad zjistila, že jí neskýtá žádné zpestření jejích volných chvil, a on by se zase octl sám.
Dříve mu samota nevadila, nejspíše protože netušil, co vlastně to slovo znamená. Byl sám celý život a nikterak zvláštní mu to nepřipadalo. Nyní však, když jen pomyslel na tichou tmu, chopil se ho zvláštní pocit úzkosti, který mu našeptával, že bez oné entity by byla almara prapodivně cizí a, ačkoli mu taková nikdy nepřipadala, i překvapivě prostorná. Ne prostorná – prázdná. Jednotlivé kusy oblečení s ním nikdy nepromluvily, Alfons netušil, zda to bylo tím, že jejich povědomí o hmotném světě bylo omezeno na prostor, jaký v něm zaujímaly, či tím, že by se s ním snad bavit nechtěly. Nejspíš nebyl zábavný řečník. Nyní měl však šanci najít společníka pro své dlouhé večery, které trávil pohupováním se z jednoho šatu na druhý. Zahořela v něm naděje a zároveň jakýsi strach, který jej nutil dopředu pečlivě promýšlet vše, co hodlal udělat. Váhal.
„Ani se nepředstavíš?!“ zahučelo opět to stvoření. Alfons si uvědomil, jak obrovskou chybu udělal. Jistě se slušelo hned říci své jméno, aby věděl, s kým má tu čest.
Jako malý zámotek ještě jméno neměl, nepotřeboval je. Vlastně nejdřív ani netušil, že by něco takového měl mít a k čemu by mu to bylo. Postupem času, když slyšel, že žena vytahující jednotlivé části oděvu ze své skříně, je zve slovy, jako byly kalhoty, sukně, džínska, či ponožky, však usoudil, že by jméno nejspíše potřeboval. Potvrzovalo jeho existenci, formovalo jej. Možná neměl pevný tvar, ale byla tu ta dvě slova, která jej přesně definovala. Přilnul k nim tak pevně, jako k šatům, ba možná i pevněji. Šaty mu mohli vzít, jeho jméno ne. Když se někdy v noci krčil v rohu almary, potichu si je šeptal a užíval si, jak zní, jak jej hladí na jazyku. Jako by jeho vyslovením tvořil nějaké další své já, obraz dokonalého Alfonse Albertoviče.
„Jmenuji se Alfons Albertovič, těší mne.“ Pronesl, co si myslel, že by se slušelo, a s nadějí vzhlédl k temné skvrně na povrchu hladké kuličky. Již se nechvěla, jen se na něj pevně upírala, sledovala, jak se drží šatů, jak zmateně těká pohledem. Zajímalo jej, zda bytost poznala, že se snaží udělat co nejlepší dojem, ale ještě více mu nedala spát otázka, jestli by na to vlastně přijít měla. Nechtěl působit neurvalým dojmem, ovšem chvílemi jej napadalo, že možná vypadá až příliš uboze, úzkostlivě. Netušil proč, ale byl pevně přesvědčen o tom, že by takový být neměl, že jej takového nechce. Jenže on přece nevěděl, po čem kapsule pableskující energie vlastně touží a po čem ne.
„Já jsem Evženie z půdy.“ Odvětila důležitě a nepřestala jej kontrolovat. Připadal si jako u výslechu, stále střežen. Alfons se přesto tetelil radostí. Znal jméno bytosti, která jej vysvobodila ze tmy a ticha, to nebyli milí společníci. Ale ona taková být mohla. Už to nebyla jen cizí entita, bytost, která jej nejprve tak rozčílila pouhou svou přítomností. Nyní to byla Evženie z půdy. Co na tom, že netušil, co to vlastně půda je a k čemu slouží. Evženie z ní pocházela a to bylo vše, co potřeboval vědět.
„Rád vás poznávám, Evženie. Smím se zeptat, co vás přivedlo v tato místa?“ odvážil se, když znovu pocítil ten povznášející pocit způsobený dozajista její blízkostí. Návštěvnice z půdy nejprve mlčela, než si mírně odkašlala, aby promluvila lehce se chvějícím hlasem. Alfonse ten tón zarazil. Vypadalo to, jako by si přestala být jistá. Jako by váhala. Po tom všem, co se událo, věděl moc dobře, jak snadno se dá zviklat rozhodnutí snad jen tím, že se nad ním příliš přemýšlí. Ať už měla Evženie na srdci cokoli, chtěl to vědět. „Mohu vám být nějak nápomocen?“ zeptal se proto.
„Nepotřebuju tvoji pomoc!“ štěkla rychle, ale pak se odmlčela. Alfons kvapně ucouvl. Cítil, že udělal špatně, že teď možná odejde a nechá jej samotného. Cítil, že pokud se tak stane, nevydrží v šatníku sám s mlčenlivým oblečením. Možnost s někým mluvit, poznávat ho, ta jej natolik uchvátila, že by se jí již nedokázal vzdát. „Přišla jsem vlastně s nabídkou.“ Pronesla po chvíli mírněji. Dodal si odvahy a posunul se zase na své bývalé místo. Trpělivě vyčkával, co mu Evženie řekne, ale vypadalo to, jako by si vše rozmyslela a rozhodla se odejít.
„S jakou nabídkou?“ vyhrkl proto a doufal, že se tentokráte jeho otázka setká s vlídnějším přijetím.
„Není to vlastně tak docela nabídka. Jenom návrh. Víš o té zítřejší halloweenské oslavě, že jo?“ ujišťovala se rychle. Alfons samozřejmě o ničem takovém neměl ani tušení, tak jen krátce zavrtěl hlavou. Evženiino tmavé oko se překvapeně zachvělo. Po další odmlce se rozhodla pokračovat, Alfons si ani nevšiml toho, jak rychle nasadila panovačný podtón. Mlčenlivý, naslouchal jen jejím slovům. „Jistě, jak jsem si mohla myslet, že bys o tom něco věděl? Zítra je náš den, halloween, svátek duchů, ty hlupáku. Koná se každoroční slavnost, kam přicházejí všichni bubáci. Máš veliké štěstí, víš o tom?“ její hlas zněl jasně a každé jeho slovo šlehalo jako bič. Alfons netušil, proč by měl mít štěstí, nevěděl ani, že existuje nějaký svátek duchů či bubáků. Znovu ji ale nechtěl popudit, tak zarytě mlčel. „Rozhodla jsem se tam jít s tebou, když o tom nic nevíš, abych tě ušetřila veřejné potupy.“ Dodala po chvíli. S Alfonsem se zamotal celý svět. Mohl by ji vidět hned druhý den, mohl by na slavnost doprovázet Evženii z půdy.
„To bych velmi ocenil, slečno Evženie, děkuji.“ Pronesl krotce. Na chvíli se její záře zintenzivnila, když se přesunula zase ke dveřím. Věděl, že musí odejít, aby se zase mohli setkat a aby z toho mohl mít radost. Přesto by byl rád, kdyby s ním ještě chvíli hovořila.
„Buď připravený, jasné?!“ vyhrkla nakonec hrdě, než proplula dveřmi. A on tam zůstal sedět zachycen na tygrovaných šatech s velkým výstřihem, ještě chvíli zíral na dveře almary, které se pro něj následujícím dnem měly stát dveřmi do Země Nezemě. Nakonec, když už i z jeho mysli zmizel obrázek Evženie z půdy odcházející jeho dveřmi pryč, spustil se níž, aby se zachumlal do měkké látky a pokusil se usnout. Tak to koneckonců dělal celý život. Ráno vstával, aby si večer zase mohl lehnout. Byl to nekonečný cyklus, který mu v ten okamžik připadal obyčejný, nudný. Ale část toho cyklu, totiž spánek, mu mohla usnadnit čekání na nadcházející den, kdy se s ní měl zase setkat. A pro ten kratičký okamžik nejistoty a vnitřního neklidu byl Alfons Albertovič… konečně šťastný.