Tramvaj Patnáctka

Je druhá květnová neděle, slunce svítí a celkově je nádherné ráno. Další obyčejné Pražské ráno, zdálo by se. Na první pohled se nic zajímavého neděje, jen támhle ve Strahovské ulici kráčí elegantní starý pán směrem na Petřín. Vypadá vskutku elegantně- starší oblek, kožené polobotky, hnědý plášť až po kotníky dlouhý a na hlavě pěkný nový klobouk. Jde pomalým krokem, nikam nepospíchá.
Strahovskou ulicí došel k činžovnímu domu, zastavil se před ním, chvíli tak stál a díval se nahoru do oken, jakoby něco hledal, než vešel dovnitř. Prohlédl si schránky na dopisy, aby se ujistil, že je tu správně a šel nahoru po schodech. Ve druhém patře se zastavil, rozhlédl a šel ke dveřím se jmenovkou Petržálkovi. Chvíli čekal než zazvonil, musel nabrat dech, nebyl už nejmladší a nechtěl udělat špatný dojem lapáním po dechu. Nakonec pozvedl svou pravou ruku a ukazováčkem zmáčkl zvonek u dveří. Smekl klobouk a čekal. Otevřela mu malá holčička. Prohlížela si ho, protože ho neznala.
,,Holčičko, máš doma babičku?" Ptá se pán. ,,Jo. Babííí, máš návštěvu!" Řvala z předsíně směrem do bytu. ,,Ále, nepovídej! A kohopak, snad ne už pošťačku s důchodem?" Ozvalo se z kuchyně. Pak se z ní vynořila postava starší dámy v teplákách a triku špinavém od vaření. Její vlasy byly už stářím vybledlé a pro špatný zrak nosila brýle. Úžasem zůstala beze slova stát ve dveřích. ,,Františku, jsi to ty?" ,,Jsem, Bětuško." Řekl a podal jí ruku. ,,Bože to už je let...ani nepamatuju! Padesát...",,Dva," doplnil ji pán. ,,Pojď dál, nebudeš nám stát ve dveřích," smála se stále ještě překvapená žena. Pak následovalo vyprávění o tom, jak si oba těch padesát let žili.
František dopil kávu, položil hrníček na podšálek a povídá ,,Pamatuješ, Bětuško, co jsem ti tenkrát po válce slíbil? Že ti koupím trmavaj 15ku a budu tě s ní celé dny vozit?" Paní Běta se usmála. ,,Jakby ne, ale nepovídej, žes jí koupil!" Na to jí František odpověděl ,,Pojď se mnou, něco ti ukážu." Načež se paní Běta oblékla, vzala vnučku a všichni tři odešly z bytu. František jim pak venku řekl, ať nastoupí do taxíku za rohem. Sám jel svým vozem. Taxík je dovezl do Helichovi ulice č.13, kde už čekal František, opřený o své auto a kouříce doutník. Otevřel Bětě dveře, zaplatil řidiči a vyzval je, aby ho následovaly. Došly n a dvůr za domem, kde stálo cosi velkého přikryto plachtou. ,,Stůjte děvčata." Řekl a sám šel k té věci. Usmál se na Bětu a sundal plachtu. Běta úžasem vykřikla. Pod plachtou byla tramvaj 15ka! ,,Sice jsem se nestal tvým mužem, ale na slib s tramvají jsem nikdy nezapoměl." Řekl František dojaté Bětě. Pak si nastoupili, posadili se na místo, kde se tenkrát poznali a Běta vyprávěla vnučce, jak se to stalo :
,,Byla tenkrát válka a já musela jezdit do práce, abych uživila nemocnou maminku. To byly moc zlé časy. Jezdila jsem každé ráno touhle tramvají v osm hodin z Malé strany na Jánský vršek a jednou si ke mě přisedl takový mladý fešák." ,,A to jsem byl já," doplnil jí František. ,,Co jsem ji znal, nemohl jsem myslet na jinou. Ale nebylo nám přáno, po roce mě sebralo Gestapo a pak už jsem Bětku nenašel. Nevěděl jsem, že se vdala za tvého dědu a že se jmenuje Petržálková. Až teď, po dvaapadesáti letech jsem ji dokázal najít, abych splnil ten dávný slib." Oba se na sebe podívali a usmáli se. Františka hřál ten krásný pocit, že po tolika létech našel starou lásku, Bětu zas, že na ní po celá ta léta nezapoměl a že jí miluje pořád stejně. Seděli tam dlouho do večera, povídali si a vzpomínali na ty dávné časy...