Friends Or Foe

FRIENDS OR FOE

S Dominikem nás pojilo dlouholeté přátelství, ačkoli označení přátelství je zřejmě až moc silné. Znali jsme se. Znali jsme se už ze střední školy, byl o rok starší a hned po maturitě ale nastoupil do práce v Praze, kam se i přestěhoval, do bytu po dědovi. Já jsem úspěšně složila maturitu a přijímací zkoušky na Literární akademii, a tak bylo jasné, že mě také čeká stěhování do velkoměsta. Kolej nepřicházela v úvahu, nesnáším mít společnou sprchu a záchod s dalšími dvaceti lidmi a tak jsem se začala poohlížet po nějakém privátě. Když mi jednoho večera napsal a ptal se jak se mám, co vysoká atd. atd. a já se zmínila o svém problému s bydlením, okamžitě mi nabídl bydlení u něj. Sice jsem měla spoustu kamarádek, které šly studovat do Prahy, ale nejsem typ člověka, který by vydržel trávit večery jen ve společnosti přítelkyň a tak jsem chtěla buď do svého, nebo bydlet s člověkem, který se o mně nebude moc zajímat, což byl Dominikův případ. Znali jsme se, mnoho večerů jsme proseděli u facebooku nebo skypu, ale nijak zvlášť věcí jsme o sobě nevěděli a ani jsme po tom netoužili.
Tedy...já ano. Zpočátku. Od druháku se mi líbil, až do té doby než odešel ze střední. Potom se mi na něj nějak podařilo zapomenout z toho srdcového hledika. Pořád jsme si tu a tam napsali, ale nebývala to valná konverzace.
V půlce září jsem si tedy do jeho bytu na Vinohradech přestěhovala většinu svých věcí včetně postele, palátů a hromady knih bez kterých nemohu existovat. Pětadvacátého září, dva dny po oslavě mých dvacátých narozenin jsem odjela do Itálie a prvního října jsem do Prahy přestěhovala i sebe.
Od té doby uběhlo několik týdnů a já si nemohu ani v nejmenším stěžovat. S Dominikem se nám vede skvěle, navzájem si nenarušujeme životy a jediná věc, kterou děláme společně je většinou večeře a občas snídaně, tak jako dneska. Bohužel tehdy se konverzaci nevyhneme, protože je krajně trapné sedět naproti sobě a mlčet. Dnes je na mně řada s vařením a tak zatímco vařím vodu na kávu čekám kdy se otevřou bílé dveře Dominikova pokoje a on z nich vyleze aby se šel vysprchovat a oholit. Sotva cvakne rychlovarná konvice, dveře se otevřou a z nich se vynoří tmavě hnědá rozcuchaná hlava, hnědé oči, trochu větší nos, rty otevřené dokořán v monstrózním zívnutí, poměrně široká ramena, lehce vypracované prsní svaly, ploché břicho zdobené jemnými tmavými chloupky klestícími si cestu od pupíku až ke gumě červených kostkovaných trenýrek, zpod kterých koukají dlouhé chlupaté nohy. Podle mnoha dívek je Dominik k sežrání, uznávám, že upravený vypadá opravdu velmi pohledně, ale měsíc bydlení s ním a rok odpočinku od toho, potkávat ho denně mi stačil k tomu abych ho brala jen jako kamaráda.
„Čau.“ Zazívá na mě svým ranním dechem až se musím otočit.
„No nazdar,“ zasměju se a zaliju si svou ranní kávu a Dominikův zelený čaj, „co chceš k snídani?“ Optám se ho a jdu do ledničky pro mléko.
„Co máš v plánu dělat?“ Optá se mě, podrbe se ve vlasech, protře si oči a povytáhne trenýrky. Vypozorovala jsem, že se se mnou nerad vybavuje těsně po probuzení.
„Přemýšlela jsem nad palačinkami.“ Podívám se na něj a on jen prohodí „klidně“, zatímco odchází do koupelny, vyndám si tedy všechny potřebné věci k přípravě palačinek a začnu s jejich tvorbou. Zatímco se tento sladký pokrm smaží na pánvi, udělám si make-up. Dřív jsem to s líčením hodně přeháněla, ale nějak jsem od toho už upustila. Černé linky a světle hnědé stíny bohatě stačí, trocha pudru a tvářenky a hotovo. Než se palačinky udělají z druhé strany, zvládnu si rozčesat a vyžehlit půlku hlavy a než se Dominik vrátí z koupelny a zasedne ke stolu stihnu druhou půlku.
„Dobrou chuť.“ Popřejeme si navzájem a já se pustím do ranních novin, které mi chodí do schránky ve dveřích. Jako budoucí novinářka musím mít přehled o všem co se ve světě děje a tak zatímco já si čtu rubriku Ze světa a Dominik Sport oba zhltneme dvě placky. U třetí už noviny odložíme a promluvíme si o tom co kdo bude dělat večer. Já mám v plánu se učit a on je prý pozvaný na nějakou firemní akci na kterou musí. V osm patnáct se u vchodových dveří rozloučíme a každý vyrážíme jiným směrem. Já na tramvaj, která mě doveze na zastávku Pražského povstání, kde sídlí moje škola.

Páteční ráno. Dnes musím vstávat brzo abych si stihla zabalit věci, protože hned po škole jedu na hlavní nádraží a mířím domů do Tábora, kde na mě bude čekat moje drahá matka, se kterou jdu slavit její čtyřicáté narozeniny. První věc, která mě zarazí po cestě pro noviny jsou rozkoplé stříbrné lodičky, na které narazím za domovními dveřmi. Hned jako další věc mi padne zrak na bílé dámské a černé pánské sako, Dominikovu červenou košili a čísi stříbrné šatičky. No, včera to bylo asi dost zajímavé, jen se usměju a jdu do kuchyně vařit kávu. Pro Dominika připravím na stůl džus, dva aspiriny a sklenici kyselých okurek. Jeho pomocník při kocovinách. Jakmile si zaliju kávu slyším zvuk otevíraných dveří. Už, už mám na jazyku nějakou sarkastickou poznámku na téma alkohol, když se zarazím v půli nádechu. Mezi dveřmi stojí malá brunetka, mající na sobě MŮJ župan a vypacající stejně překvapeně jako já.
„Hm....ahoj.“ Zamumlá zkusmo. Během vteřinky nasadím milý výraz, odpovím jí: „Dobré ráno“ a navrch přidám úsměv.
„Nevěděla jsem, že tu bydlí ještě někdo.“ Usměje se omluvně.
„V pohodě, potřebuješ něco?“
„No, potřebovala bych najít koupelnu, vím, že jsem tam včera byla, ale už nevím kterým směrem je.“ Dívá se slečna nerozhodně. Nasměruji jí, sama si sednu ke stolu a pustím se do snídaně. Slečna si po cestě sebere sako a šaty a zaleze zpět do Dominikova pokoje.

Dominika jsem neviděla až do nedělního večera, kdy za mnou přišel do pokoje, což bylo už tak dost podezřelé, seděla jsem na posteli, večeřela těstoviny se sýrem a dívala se na zprávy.
„Můžu si s tebou o něčem promluvit?“ Nadhodil a stál nerozhodně ve dveřích. Posunula jsem se na posteli o kus doleva abych mu dala najevo, že má jít dál, což udělal, posadil se a spustil.
„Chci se ti omluvit za ten pátek. Neměl jsem možnost s tebou mluvit, omlouvám se, že jsem Rebeku přivedl k nám domů a ještě tu nechal takovou spoušť.“ Omlouvá se mi a zároveň kouká co to jím.
„V pohodě Domi, mě to nevadí, klidně si sem holky voď, jen ať nenosí můj župan, to je jediný o co tě chci poprosit.“ Usměju se na něj a dám mu zbytek těstovin, které jsem si přivezla od babičky.
„Tak fajn, dík, jsi skvělá.“ Usměje se Dominik a dokouká se se mnou na zprávy.
„Jdeš dneska někam?“ Ptám se ho, když umývám nádobí.
„Ne, budu doma, nepustíme si nějakej film?“ Sice je mi divné, že se chce najednou družit, ale asi usoudil, že můžeme být kamarádi, ne jen spolubydlící, takže souhlasím, zalezeme si k němu do pokoje a na obrovské plazmě, kterou dostal od rodičů k dvacetinám si pustíme Pulp Fiction.
„Dobrou noc, co zítra ráno? V kolik jdeš do školy?“ Ptá se mě Dominik, když odcházím z jeho pokoje.
„Až ty budeš vstávat, tak já budu dávno zmizelá.“ Použiju výraz z právě dokoukaného filmu.
„A nechceš bejt zmizelá až po snídani? Zítra je řada na mně.“
„V pohodě, zítra udělám snídani já, ty až v úterý.“ Usměju se naposledy, popřeju Dominikovi dobrou noc a odejdu do svého pokoje spát.

Asi týden na to mi na Facebooku přijde pozvání na oslavu narozenin mé kamarádky Gabriely, která se má konat následující den, což je pondělí, v maličké kavárničce poblíž Vinohrad, omlouvá se, že je to tak narychlo, původně narozeniny ani slavit nechtěla, ale nakonec se rozhodla pro komorní party. Samozřejmě pozvání přijmu a následujícího dne v sedm večer, s natáčkami na hlavě prohledávám svou skříň a vybírám si oblečení. Jelikož mám čerstvě nabarvené vlasy na tmavě rudou, vyberu si zelené šaty čínského stylu, které s mými vlasy kontrastují a ladí s mýma zelenýma očima. Na nohy si k nim obuju bílé plátěné sandály na klínu, sice je začátek listopadu, ale ještě není taková zima, navíc kavárna, kde se oslava koná je z mého domu vzdálená asi deset minut chůze a přece nejsem z cukru. Líčení pojmu v trochu netradičním stylu. Bílé linky a zelené stíny vytvoří perfektní dojem velkých očí a vlasy si po sundání natáček a zjištění, že to dohromady vypadá opravdu otřesně, svážu do uzlu a probodnu čínskými hůlkami.
„Ahoj Gábi.“ Usmívám se na svou kamarádku, když mě u dveří do kavárny vítá oblečená v pánském stylu.
„Ahoj Zoe.“ Zubí se na mě i má kamarádka a vítá mě letmým polibkem na tvář.
„Tady ti nesu víno, neměla jsem čas koupit ti něco lepšího.“ Usmívám se omluvně a dávám jí láhev Chattau.
„Ale jdi, tos nemusela, ani nečekám dárky, když jsem to rozeslala včera.“ Brání se, ale je vidět, že je ráda, že jí něco nesu. S jejím požehnáním si tedy jdu sednout na malé proutěné křesílko a nechám si od číšníka donést sklenku bílého vína.
Večer se pořádně rozjede o půl hodiny později, kdy někdo zapne karaoke a rozhodne se, že všichni musí něco zpívat, ať se snažím sebevíc, nevyhnu se tomu a musím taky zapět, vyberu si písničku Teenage Dirtback z filmu Křupan. Po jejím odzpívání, které podle mě mohlo dopadnout mnohem hůř, než dopadlo si jdu zase sednout a když už je zábava v plném proudu a v maličké kavárně se i tančí, přitančí ke mně pohledný kluk a pozve mě na drink.
„Andreas Vychodil.“ Představí se mi.
„Zoe Melicharová.“ Usměju se na něj a nechám ho aby mi políbil ruku.
„Bolelo to?“
„Co?“ Opáčím a povytáhnu obočí.
„Když jsi spadla z nebe, musíš být anděl.“ Usměje se a já taky, sice nemám ráda takovéhle klišé balící techniky, ale je to od něj milé.
„Jsi první kdo si myslí, že jsem anděl. Většinou mi říkají, že jsem se vyhrabala z pekla.“ Zasměju se. Andrease to evidentně zaujme, protože se ptá co je na mně tak ďábelského. Zbytek večera strávím v jeho společnosti a když se večer nachýlí k hodině mého odchodu nedá jinak, než že mě doprovodí.
„Tak...já už jsem doma.“ Usmála jsem se na Andrease, když jsme došli k domu ve kterém jsem bydlela.
„Jo, tak...měj se hezky.“ Andreas mi opětoval úsměv a políbil mou ruku.
„No...nechceš jít na kafe?“ Zeptám se ho a připojím nevinný úsměv. Samozřejmě souhlasí a tak po příchodu domů sice uvařím kávu, ale díky tomu, že se na sebe ihned vrhneme si jí ani nestihneme vypít.

„Dobré ráno krásko,“ usmívá se na mně druhý den ráno Andreas, když se vzbudím.
„Ahoj“ zazubím se na něj a protáhnu se.
„Jak ses vyspala?“ odpovím, že dobře a jdu do koupelny abych se mohla vysprchovat. Ještě než odejdu, se Andrease zeptám, zda si dá kávu. Odpoví, že ne, že musí hned běžet do práce, takže mu jen uvolním koupelnu, aby také vykonal náležité potřeby a hygienické návyky a mezitím si sbalím věci do školy.
„Tak ahoj anděli. Ozvu se ti,“ usměje se Andreas před domem, kde se loučíme.
„Ahoj,“ opáčím a nějak záměrně vynechám poznámku, že nemá mé číslo. No a co, tak jsem si užila, spousta lidí to dělá.
O to větší je mé překvapení, když mi odpoledne přijde SMS zpráva z neznámého čísla: Ahoj anděli, zapomněl jsem si na tebe vzít číslo, ale díky bohu mám skvělé kamarády, kteří mají skvělé kamarádky a během tří hodin mi ho obstarali:) takže večer večeře? Andreas na tuto SMS odepíšu obratem, že se mi to bohužel dneska nehodí, na což mi přijde krajně nevhodné: Jestli nepřijdeš dnes, tak už nechoď nikdy. Takovéhle zacházení se mi zrovna dvakrát nelíbí, takže odepíšu jen OK a víc to neřeším. Nehodlám se muži nabízet, natož ho poslouchat jako pes. O to větší překvapení mě čeká když dorazím odpoledne domů.
„Co to bylo?“ ptá se mě Dominik jen co vlezu do dveří a s poskakováním na jedné noze si rvu dolů jednu kozačku.
„Co co bylo?“
„V noci...“
„Měla jsem návštěvu.“
„A to je jako normální?“
„Mám ti připomínat co jsem našla já před pár dny? Andreas aspoň nenechal po bytě kousky oblečení a nepůjčil si tvůj župan.“
„To do toho netahej, s....eeeeh“ zakoktá se, až mu musím pomoct „Rebekou?“ „Jo s Rebekou to bylo něco jinýho.“
„A mohl bys být tak laskavý a říct mi v čem? Mám dojem, že to taky byla holka se kterou ses někde seznámil, dotáhls jí domů a tím to pro tebe hasne, nebo ne?“ zaujímám bojovný postoj s rukama v bok. Dominik chvíli hledá slova a bohužel pro mě je nakonec najde: „Je to jiný, protože já vim, že nejsem nějakej úchyl, ale ten tvůj tě mohl klidně zabít v tvojí posteli, já bych spal vedle a nic bych s tim nemohl nadělat“ nemusím myslím dodávat, že po této větě jsou moje oči dvakrát větší než normálně.
„Co prosím? A odkdy ti záleží na tom co se děje v mojí ložnici?“
„Nechci mít na svědomí mrtvolu.“
„Bože Dominiku, já nejsem malá holka, která by případně nedokázala zařvat o pomoc a spaní zase nemáš tak tvrdý aby se mi nepovedlo tě řevem vzbudit, když už ti jde o tohle.“
„A taky...prostě...nelíbí se mi, že bys měla mít vztahy na jednu noc“ trochu při této větě zčervená a jeho odhodlaný pohled, který doteď vysílal mým směrem stočí k zemi.
„Prosím?“ zopakuju „co je tobě do toho s kým mám jaký vztahy? Dominiku my jsme spolubydlící, ne bíefef“ upozorním ho na fakt pod kterým jsme spolu šli bydlet.
„Zoe...to...to nemyslíš vážně, že ne?“
„Tohle jsme si přece řekli už na začátku. Nebo se napamatuješ?“
„Pamatuju, ale...já tě mám rád, pro mě jsi skvělá kamarádka a já...no...prostě nechci abys spala s cizíma klukama pod naší střechou,“ a je to tu zase. Pod naší střechou? Kdyby řekl, že mu vadí, že znečišťuju vzduch v JEHO bytě tak fajn, ale pod NAŠÍ střechou? Co to sakra má bejt?
„Fajn, příště půjdu k dotyčnýmu klukovi,“ ještě naposledy protočím oči vsloup a vydám se do svého pokoje. Dominik ještě něco říká, ale můj mozek už ho ignoruje.

Rozhořčení z Dominikových slov mi vydrželo přesně tři dny. Dokud jsme se nepotkali na plese naší střední školy. Samozřejmě zcela neplánovaně, protože, když jsem se ho doma ptala jestli hodlá na ples jet, říkal, že ani náhodou.
Doma jsem hodně dlouho přemýšlela co na sebe, až jsem nakonec vymyslela model, který nemohl být lepší. Vytáhla jsem své oblíbené šaty koupené před rokem, ale stále skvěle vypadající. Vrchní část je volnější šifonový top s knoflíčky a spodní část upnutá sukně v tmavěšedé barvě. Poté, co jsem pracně zhubla skoro dvacet kilo, jsem si tyhle šaty mohla dovolit a cítila jsem se v nich opravdu skvěle. Na nohy jsem si nazula boty na vysokém a velmi masivním podpatku s pyramidami a k tomu jsem si vzala psaníčko, tak trochu do punk stylu. Samozřejmostí pro mě bylo kouřové líčení a nalepovací řasy. Vlasy jsem měla pevně stažené do drdolu a lá sekretářka. Rudá rtěnka ještě zvýraznila moje už tak dost plné rty a vše jsem podtrhla parfémem s kořeněnou vůní.
„Páni, tobě to sekne.“ Komentovala moje vzezření jedna ze dvou kamarádek, které šly se mnou, zato ta druhá, jako vždy všechno komentovala negativně: „No, já ti nevim, ty stažený vlasy ti dělaj moc tlustej obličej a ta kabelka je nějaká divná,“ na reakce Petry jsem zvyklá, takže jsem ji odpálkovala jednou větou a vyrazily jsme na ples.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem hned mezi dveřmi do sálu potkala mého drahého spolubydlícího.
„No ahoj, co ty tady?“ divila jsem se. Hrozně mu to slušelo. Muži v oblecích prostě vypadají sexy a u Dominika to platí dvojnásob. Mě tolik známá červená košile vyčuhovala zpod skvěle padnoucího saka. Byl z něj muž. Ne kluk, jako na jeho plese, ale už opravdu muž.
„Nakonec jsem jel. Psala mi Lejdy, že jede autem.“
„Aha,“ nějak se nezmůžu na chytřejší odpověď. Dominik mě sjede pohledem od vlasů ke špičkám bot a trochu zvedne své husté obočí.
„Sluší ti to, ani nevim, že máš tohle ve skříni,“
„Proč bys to taky měl vědět?“ opáčila jsem, stále ještě trochu rozzlobeně. Co mi má co kecat do toho s kým spím?
„No já nevím, bydlíme spolu už nějakej ten pátek a myslel jsem si, že většinu tvých modelů znám.“
„Asi neznáš,“ zašklebila jsem se na něj a odešla jsem směrem k baru. Ještě než mi barman podal můj gin s tonicem Dominik byl zase u mě a než jsem barmanovi stihla zaplatit drink, už mu Dominik cpal dvoustovku s tím ať si zbytek nechá, pokud mu okamžitě dá to samé. S čerstvou třídecovou sklenicí ginu s tonicem se na mě zazubil. Mě moc do smíchu nebylo.
„Á co má bejt tohle?“ podívala jsem se na něj skepticky a čekala co z něj vypadne.
„Drink na usmířenou?“
„Proč?“
„Mám pocit, že jsem tě něčím naštval, rád bych věděl čím, ale to mi asi neřekneš, takže bych ti to alespoň rád vykompenzoval drinkem,“ mé povytažené obočí asi mluvilo za své, protože jen přiblížil svou skleničku k mé, ťuknul jimi o sebe rychle řekl: „Tak na nás“ a skoro půlku sklenice vyprázdnil na ex. Na nás? Na nás? Jak jako „Na nás“? Když jsem já chtěla aby to bylo „Na nás“, tak se mi okázale vyhýbal, ani nepozdravil, ale po večer se mnou řešil první poslední a když už začal zdravit, tak jsme končili školu. Byla to jen shoda náhod, že zrovna když jsem sháněla bydlení, tak měl volnej pokoj. Volnej pokoj a hotovo, tečka, konec. Udělala jsem za Dominikem-když-on-je-tak-strašně-krásnej tlustou čáru a nastoupil Dominik-jen-kámoš. Z myšlenek mě vytrhne až opět Dominikův hlas: „Nad čím dumáš?“
„Ále, nic. Jen přemýšlím, že jsem možná zapomněla doma vypnout topení.“
„To je jedno. Pro jednou se to nezblázní, ne?“
„Asi ne,“ zamručela jsem a s výmluvou, že jsem u dveří zahlídla Ninu, kterou musím jít děsně rychle pozdravit a pokecat s ní, jsem se odebrala daleko od Dominika.
S Ninou jsme asi hodinu a půl seděly venku na lavičce, pokuřovali a pili víno, které se Nině podařilo propašovat ven pod kabátem. Řešily jsme nesmrtelnost brouka a po dopití půllitrové petky jsme se odebraly zase zpátky dovnitř, kde bylo oproti venku krásné teploučko.
„Kdes byla?“ přisaje se na mě Dominik hned mezi dveřma.
„Venku,“ odseknu mu a jen zírám, co se o mně do háje stará.
„Pojď tancovat,“ ani nečeká na mou odpověď a odvleče mě do tanečního sálu, kde se zrovna rozeznívají první tóny písničky Fireflies od Owl City. Naše oblíbená písnička. Dominik mě k sobě v prvních dvou taktech přivine a já zřetelně cítím jak mi přičichl ke krku. Co ke mně sakra čmuchá? On není pes a já nejsem strom. Po několika málo tanečních krocích se od něj trochu odtáhnu a zírám na něj.
„Co je?“ ptá se podezřívavě.
„Můžeš mi říct, co ti hrabe?“ ptám se vcelku nenuceně.
„Mě? Mě nehrabe, proč by mi mělo hrabat?“
„Řešíš s kým spim, chválíš mi šaty, platíš mi pití, ptáš se mě kde jsem byla...To není normální.“
„Proč ne?“
„Jsme spolubydlící...spolubydlící, chápeš to? Já nechci aby....“ než stihnu větu dokončit, ani nevím jak, točím se od něj a po rozvinutí ruky se točím zase zpátky k němu, „ses o mně tak staral,“ dokončím větu a Dominik zírá kamsi nad mou hlavu a jeho ruce a nohy dělají přesně to, co chce a na ten popud i moje ruce a nohy dělají to, co chce on.
„Promiň, cože?“ zeptá se po pár vteřinách ticha, pokud se narvaný sál, kde hraje hudba a lidi mezi sebou mluví hrozně nahlas dá nazívat tichem. Vnitřně na něj ječím, ale faktem je, že umí skvěle tancovat a jde nám to spolu.
„Nic,“ procedím skrz zuby a raději se věnuji tomu, abych nepopletla kroky.
„Tak čau,“ zamumlám jen, co dohrají Světlušky, ale DJ má zřejmě moc rád Owl City, protože hned potom začne hrát ploužák Vanilla Twilight a hlavně to vůbec nevypadá, že by se mě můj držitel nějak hodlal vzdát. V jednu chvíli tančíme asi tak pět centimetrů od sebe, načež cítím jak Dominik vede mou pravou ruku, kterou jsem doteď spočívala v jeho ruce, na svůj krk a podezřele moc se přibližuje ke mně. Zřejmě musím mít opravdu výraz za všechny prachy, protože si všimnu, že nás pozorují dvě slečny z vyššího ročníku a zřejmě komentují to, že se tvářím hrozně nešťastně a naštvaně, když se mnou tancuje nejkrásnější kluk ze školy. Tedy, teď spíš jeden z nejkrásnějších absolventů.
„I'd whisper in your ear, oh darling I'm glad you are here,“ slyším blízko ucha, když písnička končí místo původního konce. Oddálím svou hlavu z Dominikova ramene, kam se moje hlava pracně vydrápala, protože ačkoli ne o moc, stále je vyšší než já.
„Co to...“ zase má bejt, už nestihnu doříct, protože v tu chvíli se na mě přisajou Dominikovi rty a já nějak nemůžu nic dělat. Nechci se tomu poddávat, vím jak hrozně jsem se kvůli němu trápila ve druháku. Jsem jinde, Dominik je minulost. Jsem vyspělá soběstačná žena, která se nenechá chlapem pokořit a nenastoupí potupě v podobě volání kamarádce se slovy: „On je tak strašně úžasnej“ a o půl roku později s větou: „To je kretén“. Prostě NE. Jenomže než si stihnu celou tuhle líbací scénu nějak pořádně promyslet cítím na svém rameni zpočátku lehké a pak důraznější poklepání. Odtrhnu se od té přísavky v červené košili a vidím, že je to kamarádka Peťa.
„Nerada ruším, ale přijel svoz, jedeš?“ ptá se a významně kouká na Dominika.
„Jo, jedu, jasně,“ odpovím jí a taky se hned pouštím mého tanečníka.
„Tak ahoj,“ řeknu mu rychle na půl úst a rychle chvátám do šatny, abych si vzala kabát a stihla zavčas autobus domů. Petra se chce o této záležitosti samozřejmě bavit, ale odbudu jí tím, že to probereme jindy, protože devadesát procent lidí, kteří jsou v autobuse Dominika znají a člověk nikdy neví jak moc jsou opilí a jak moc si budou z případného rozhovoru pamatovat.

Musím přiznat, že v neděli se mi do Prahy nevracelo zrovna v klidu. Měla jsem divný pocit, že mezi námi je něco nevyřešeného, nevyřčeného, neprobraného. Ale rozhodně jsem nehodlala být tím, kdo to začne řešit.
Když jsem dorazila domů, Dominik tam ještě, nebo možná už, nebyl. Jen jsem tuto skutečnost uvítala. Ve svém pokoji jsem ze sebe sundala všechno oblečení a vyrazila jsem spolu s beletrizovaným životopisem Karla IV., který jsme měli mít do školy přečtený už asi tak tři až čtyři týdny, do koupelny, kde jsem si za pomoci pěny do koupele, soli do koupele a rozsvícených asi tak osmi menších světel vyjma velkého stropního vytvořila ideální prostředí na čtení. Sice by se k tomu asi hodila jiná kniha než Karel IV., ale co se dá dělat. Školu studuju pro titul, ne pro zábavu. Jen co jsem se pořádně začetla, slyšela jsem jak práskly dveře od bytu a dvoje kroky, které rychle přeběhly přes chodbu. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud se asi tak za půl hodiny nezačala pohybovat klika od koupelny (díky bohu za zvyk z domova zamykat se v koupelné) a dívčí hlas nezačal křičet přes celý byt: „Domíííí, mě nejde otevřít koupelna,“ v tu chvíli jsem musela přestat dělat, že tam nejsem a tak jsem z plných plic zařvala: „Obsazeno!!!“ dívka začala znít jako když brečí.
„Domííí, tam někdo je a křičí na mně,“ v tu chvíli se ozvalo jemné klepání na dveře.
„Zo? Seš tam?“ ptal se Dominikův hlas opratrně.
„Ne ty vole, tady krteček,“ odsekla jsem znechuceně.
„Hihihi, ty bydlíš s krtečkem?“ ptal se dívčí hlásek. Tak ta musí mít platinovou blond vrytou až do morku kostí.
„To je spolubydlící“ vysvětlil jí Dominik se značným důrazem na slovo „spolubydlící“.
„A kdy odsud vypadne? Já chci do sprchy,“
„Že přes ty dveře není vidět neznamená, že přes ně není slyšet,“ zamumlám mezi otáčením stránek.
„Zo, budeš tam ještě dlouho?“ ptá se můj SPOLUBYDLÍCÍ.
„Jo,“
„Hodně dlouho?“
„Jo...mám přečteno teprve třicet stránek, což je zřejmě i tak o polovinu víc, než ta slečna přečetla za celej život,“ neodpustím si jedovatou poznámku.
„Jak to myslela?“ kvílí slečinka přes dveře.
„Že seš tupá,“ pomůžu Dominikovi s vysvětlováním.
„Já nejsem tupá, byla jsem na střední určitě dýl než ty,“ štěká medový hlásek.
„Jenže to není nic, čím by ses měla chlubit.“
„Jakto, to znamená, že jsem chytřejší, víš. Mám vyšší vzdělání.“
„Standartní doba studia střední školy jsou čtyři roky, pokud člověk nemá nějaké zdravotní problémy.“
„Já jsem zdravá jako celer.“
„Řípa, když už. Hele mě tahle konverzace nebaví, za hodinu tě sem pustím,“ vysvětlím slečně ve zkratce.
„Kdy?“
„Za hodinu, teď je osm, takže až bude velká ručička úplně nahoře a malá ručička na devítce, to je kulička s ocáskem dolů, tak tě sem pustím. OK?“ otážu se a snažím se soustředit na povídání o Karlově sňatkové politice. Už ani nevím, co mi ta koza odpoví, protože v tu chvíli ponořím hlavu pod vodu abych unikla tomu příšernýmu hlasu.
Když o hodinu později opouštím koupelnu totálně vyuzená se záložkou posunutou o šedesát stránek dál, slečna už je nachystaná jen ve spodním prádle. Jen povytáhnu obočí směrem k Dominikovi, který si v kuchyni čte noviny.
„Co je?“ ptá se podrážděně.
„Nic,“ opáčím a jdu do svého pokoje, kde se během deseti minut domluvým s mým kamarádem, že půjdeme někam na party. Naštěstí nebydlí daleko, takže o několik desítek minut později, když se slečna už podruhé sprchuje, nebo co tam provozuje a šíleně falešně si u toho zpívá, slyším zvonek, který se rozléhá po celém bytě. Mám na sobě červené minišaty, černé poloprůhledné silonky, vysoké podpatky a vyžehlené. Proběhnu okolo kuchyně a zvonek nechám zazvonit ještě jednou, než otevřu.
„Čau Tomí,“ pozdravím svého kamaráda.
„Ahoj Zí, páni, tobě to sekne,“ komentuje můj vzhled velmi, velmi nahlas, což ani není potřeba, protože proud vody v koupelně právě utichl.
„Dík, tak jdem?“ optám se jen tak pro jistotu, zatímco už zavírám dveře. Tommy je můj kamarád ze školy, je to fešák, odbarvené vlasy nosí do jakéhosi přehozeného čehosi, má domalovné výrazné obočí a několikadenní strniště. Dneska má na sobě džíny v barvě hořčice, k tomu červenočernou kostkovanou košili a vysoké rádobyjezdecké boty na masivním čtyřcentimetrovém podpatku. Jo a je to gay, mimochodem.
„Ty jsi mrcha, ty máš zas ty svoje osmičkový podpatky. Já chci taky,“ kňourá zatímco jdeme po Vinohradské ulici směrem k našemu oblíbenému klubu.
„Tak je nos, co ti brání? V Termixu na tebe fakt nebudou koukat blbě.“
„Já vim, ale když mě to nenapadlo, že bys mi je mohla vlastně půjčit,“ s mojí velikosti nohy 42 se opravdu nedá říct, že bych měla nožku jako Popelka, tudíž Tom může se svojí 44 nosit alespoň moje boty.
„Tak příště. Ale to abych si vzala pořádný platformy, budeš o metr vyšší než já,“ zasměju se, protože, i když mám osmicentimetrové podpatky, je Tom stále alespoň o 30cm výš, než já.
Po příchodu do klubu stačí mému kamarádovi jen mávnout na barmana a už dostáváme pití. Po dvou skleničkách a mém vyprávění co se stalo na plese jdeme tančit. Tom má názor, že možnosti jsou dvě. Buď ke mně Dominik cítí něco víc, jen to nechtěl celou dobu přiznat a nechal se unést, nebo byl tak nalitej, že se nechal unést. Ostatně Dominika znám dost dlouho na to abych věděla, že co před ním neuteče na strom s tím se vyspí.
Když o několik hodin později, totálně utancovaní a vyčerpaní míříme domů, napadne mě způsob jak zjistit, co měl ten polibek znamenat.
„Pojď spát k nám. Schválně jak bude reagovat na to, že jsem si jeho rady nevzala k srdci a přitáhnu si tam dalšího chlapa.“
„Ty seš mrcha,“ okomentuje to, ale jde. Je neděle, šest ráno, takže Dominik bude zřejmě tak za hodinu a půl vstávat. V chodbě už nevidím boty té jeho drůbeží společnice. Tommyho odešlu do sprchy, sama ho o pár minut později vystřídám. Odlíčím se a jdu k sobě do pokoje, kde se Tommy přehrabuje ve filmech v mém počítači.
„Dáme si Kapitána Ameriku? Je děsně krásnej a má skvělý vlasy,“ škemrá, sama mám Kapitána Ameriku ráda, takže zapneme film a někdy tak v půlce, mezi koukáním na film a povídáním si o nesmrtelnosti brouka a jednotlivých chlapech, kteří Toma v klubu zvali na drink, usneme.

Následující den se mi úspěšně povede Dominikovi úplně vyhnout, jen v kuchyni objevím vzkaz: „Buď tak laskavá a zítra večer buď doma. MUSÍME SI PROMLUVIT.“ Vypadá to naštvaně a naléhavě. Asi končí legrace, řekne mi, ať se vystěhuju? Že se mnou nechce bydlet? Nebo, že mě miluje od prváku a jen si to neuvědomil? Nebo, že se přestaneme chovat jako malý děti a budem si své sexuální životy naplňovat jinde, než pod společnou střechou? Těžko říct. Nicméně v úterý večer opravdu zůstanu doma, kamarádce se kterou jsem měla domluvenou schůzku na šestou se omluvím s tím, že se jí ozvu jakmile bude problém vyřešen a z nudy se pustim do vaření večeře. Rozhodnu se, že vyzkouším experiment zapečenou cuketu se sýrem. Nejsem ani v půlce vaření, když prásknou dveře a slyším jak něco respektive někdo hraboší v chodbě. Pak slyším dvě těžké rány, jak spadly na zem zimní boty a lehké rychlé kroky, které jdou ke kuchyni.
„Ahoj,“ pozdravím Dominika s dobrou náladou. Nějak ze mě stres z toho, co se mi asi chystá říct, spadl.
„Ahoj,“ odpoví mi poněkud opatrně. Asi čeká nějaký úskok.
„Ochutnej to,“ cpu mu do pusi lžičku s omáčkou, která přijde na hotový výtvor. Snaží se uhnout hlavou, ale nakonec tekutinu spolkne.
„Dobrý, co to je?“
„Omáčka na zapečenou cuketu.“
„Cuketu?“
„Jo, máš s tim problém?“
„Já cukety nejim.“
„A kdy jsi je ochutnával?“
„No...nikdy.“
„Tak nemůžeš říct, že ti nechutnaj,“ uzavřu diskuzi a dál se věnuji výrobě večeře.
„A cos to chtěl probrat?“ optám se Dominika mezi podupáváním nohou do rytmu Keshi, kterou jsem si k vaření pustila.
„No...spíš jsem se jen chtěl zeptat, jestli ten chlap, co tu byl včera byl ten samej, co tu byl u tebe posledně.“
„Ne, tohle byl někdo jinej,“ moje výhoda je, že Dominik Tomáše nikdy neviděl, jen o něm slyšel a asi ani neví, že je na chlapy.
„Takže to máme řešit znova?“ v tu chvíli ve mně vybouchne vlna vzteku. Dominikovo jediné štěstí je, že nůž, který jsem před chvílí umyla už leží v šuplíku. Jinak by hrozilo, že mu ho vracím aspoň do ruky.
„A co bys chtěl řešit? Řekni mi co. Nemám pocit, že je tu něco k řešení. Ty si sem taháš krávy, který ani neví jak dlouho se studuje střední škola a mě vynadáš, když si sem někoho vezmu. Proč? Co je ti do toho? Kecám ti snad do toho koho si sem vodíš? Když už pominu fakt, že milá slečna se minimálně dvakrát sprchovala a vodu platíme napůl. Tak mě laskavě přestaň srát a nekecej mi do mýho života,“ švihnu utěrkou do kouta kuchyňské linky.
„Co je mi do toho? Co je mi do toho? Tak se sakra zamysli. Myslíš si, že na plesech tancuju s každou? Že líbám každou?“
„A nelíbáš snad? Vždyť si uvědom jakej seš. Ojedeš všechno co se hne. Kromě mě,“ to poslední dodám tak napůl huby. Nějak to ze mě vyjelo aniž bych chtěla.
„Cože?“
„Nic.“
„Kromě tebe?“
„Jo. Ne, že bych po tom nějak prahla, ale kamarádíme spolu jak dlouho? Pět, šest let? A myslíš si, že jsi pro mě byl vždycky kamarád? Ne. Byla jsem do tebe zamilovaná. Snad celou střední. A cos dělal ty? Kdykoli jsme někde byli, tak sis pak odtáhl nějakou ženskou domů a o mně ses vůbec nestaral. Věř, že mi to dalo hodně práce se z toho dostat, ale povedlo se mi to. Jsi pro mě jenom spolubydlící a najednou mi na plese naší střední školy, kde nás všichni znají dáš pusu jak v nějakym blbym filmu, vůbec se k tomu nevyjádříš a pak si dotáhneš nějakou blbou kozu...“
„Tak sis dotáhla frajera?“
„Tak nějak. A co mám asi tak dělat? Přijít domů, uvařit tý tvojí krásce kafe a poslouchat její kecy o tom jak jsi krásnej a galantní a ujišťovat jí, že když jí zejtra nezavoláš, tak se nic neděje? Ne, to fakt dělat nebudu.“
„A počkej....tys do mě byla zamilovaná?“ protočím oči vsloup a nejradši bych byla deset metrů pod zemí.
„Jo, ale už je to dávno, to nemá cenu řešit,“ ale asi podle Dominika má, protože než se naděju stojí u mě, tiskne své tělo na moje a líbá mě s takovou vervou, že skoro ani nemůžu dýchat. Když skončí třeštím na něj oči jako blázen.
„Co to má zas bejt?“
„Nemohla bys aspoň jednou mlčet?“ zeptá se mně se smíchem a znova přilepí své rty na mé. Ani nevím jak se to seběhlo, ale během několika málo vteřin jsme u Dominika v pokoji, v jeho posteli a milujeme se. Pro mě je divné, že mi to divné nepřijde. Je to přirozené. Jako kdybychom to dělali posté.
Po sexu se od něj mezi hlazením a polibky dozvím, že mě asi podvědomě měl vždycky rád víc než jen jako kamarádku, ale, že jsem absolutně nebyla typ holky, který by ho nějak bral. Zpočátku punkerka, pak metalistka, nakonec elegantní dáma. On měl vždycky nejradši dívky, které byly přirozené. Radku, aktérku z předvčerejška si prý přitáhl proto, že ví, že nenávidím hloupé holky, které se chovají jako malé děti. Chtěl vědět jak na to zareaguju a taky chtěl zjistit jak nahlížím na ten polibek na plese. Já se mu přiznám, že mužská návštěva, která se tu zdržela přes noc, respektive přes den, byl můj teplý kamarád. Když si tedy všechno vysvětlíme, musíme se tomu vlastně zasmát, jak hloupí jsme byli a mám pocit, že si ani jeden hodně dlouho nedovedeme neplánovanou noční návštěvu.