Čekání na věčnost

Uslyšel ten slabý, dunivý, hluboký zvuk na kolejích. Opřel se o berli a upravil si límec svého starého béžového kabátu. V levé,volné ruce držel kytici jejich milovaných červených růží. Stál vzpřímeně a jeho suché rty se roztáhli do slabého úsměvu, na jeho staré vrásčité, věkem ošlehané tváři, když v dáli uviděl dvě světla protínat tmu nočního města. Srdce se mu rozbušilo.
,,Omlouvám se, je toto vlak z města?"zeptal se mladíka ve vysokých kožených botách, s pankáčovými zelenými vlasy na hlavě a cigaretou v puse.
,,Jo."odvětil suše mladík a nevšímal si jej.
Nervózně zahýbal rameny a o pár kroků poodstoupil od kolejí, za pomocí své dřevěné berle. Pískot brzd zahvízdal do jeho uší, když vlak rychle zastavoval.
Během pár vteřin se z otevřených dveří vyvalili desítky lidí. Natahoval krk a zkoumavě po ní pátral. Nevšímal si lidí, procházejících kolem něj, strkajících do něho a nadávající na jeho ne zrovna vhodnou volbu pozice na stání, ale nevěnoval jim větší pozornost. Hledal její černou bundu, kabelku přehozenou přes rameno a svit jejich očí, ve kterých nikdy nepřestala chybět její mladická krása.
Vlak zatroubil a vyrazil ze stanice, která znovu a opět zela prázdnotou. Harryho rty se stáhli do netečného výrazu. Rozhlížel se zmateně kolem sebe a začala v něm propukat jeho stará známá panika.
,,Tati?"ozvalo se zezadu a Harry se pomalu otočil. Ze schodů vyběhl, Jack, v kožené bundě a ze starostlivým výrazem ve tváři.
,,Tati, říkal jsem ti, že nemůžeš jen tak odcházet z domu. Víš co říkal doktor Ribbs!"pokáral jej a Harry ho zmateně pozoroval.
,,Ale vždyť je pondělí, Jacku. Tvoje máma se vrací od Lucy, a já na ní čekám."Znovu se obrátil ke kolejím a o pár kroků postoupil dopředu. ,,Nejspíš se ale spozdila a přijede až dalším spojem."
Jack si prohrábl své husté hnědé vlasy na hlavě a podíval se na svého otce, který se nahýbal ke kolejím vyhlížejíc další vlak.
,,Jsem si jistý, že přijede dalším spojem."utvrdil se nahlas jeho otec. Přesvědčeně znovu poodstoupil, opřel se o berli a poslušně čekal.
Jack smutně zakroutil hlavou.
,,Tati, máma přijela už dřív. Minuli jste se doma."oznámil mu, svou tradiční nezměněnnou lží. Lží kterou tátu chránili. Lží, která jim všem znovu a znovu ubližovala.
,,To není možné, Jacku. Máma přece ví, že tady na ní čekám."namítal Harry a odmítal si připustit tuto možnost.
Jack k němu přistoupil a chytil ho něžně za ruku.
,,Táto pojď, uvidíte se doma. Máma mě pro tebe poslala."
Harry se na něj koutkem oka podezřívě zadíval.
,,No dobře tedy,"souhlasil po chvíli a nechal se od svého syna s pomocí odvést pryč z nádraží a do auta.
Nasedli dovnitř a rozjeli se k jejich domu, kde bydleli spolu s Jackovou manželkou, a jejich dvěmi malými dětmi.
Jen co zastavili před domem, Jack pomohl otci z auta a přivedl ho k domovním dveřím. Harry se zastavil na terase a chystal se otevřít si dveře, když v tom jej Jack opatrně chytil za ruku.
,,Tati posaď se tady se mnou na chvilku. Musíme si promluvit."
Harry poslušně následoval svého syna k lavici, kde se vedle sebe posadili, tak jako to dělávali od doby kdy byl Jack malý kluk. Častokrát Jack vstal z postele a rozběhl se, s bosýma nohama a ve svém pyžamu na terasu, kde našel svého tátu sedět na lavici a bafat z dýmky. Vyskočil vedle něj a opřel se mu o rameno. Vzpomínal si na tu vůni jemného tabáku a hustý dým vycházející z otcových úst.Za pár chvil, se k nim vždy připojila i máma, s třemi šálky horkého kakaa. Sedla si vedle Jacka a tak tam tiše seděli, pozorujíc východ slunce, před začátkem nového dne.
Jackovi oči se zaleskli slzami při té vzpomínce. Seděl zhrbeně na lavičce a obrátil hlavu k tátovi. Ten seděl jako vždy vzpřímeně, s hlavou vztyčenou a pozoroval krajinu kolem sebe.
,,Tati, nemůžeš to pořád dělat."špitl nejprvě slabě, a když viděl, že jej otec neslyší, tak znovu a hlasitěji.
,,Co, Jacku?"zeptal se ho Harry se zmateným výrazem v tváři a lehce skrčenými koutky rtů.
Jack si povzdechl. Donutila ho k tomu jeho žena Mary. Musel mu to říct, musel mu to vysvětlit tak aby to už pochopil.
,,Tati nemůžeš tam pokaždé čekat na mámu."řekl nejprve a Harry skrčil obočí.
,,Děláme to tak už od doby co Lucy má malou, Jacku. Každé pondělí a pátek. Proč bychom měli přestávat? Nemusíš se o mně bát, léky jsem si vzal a jezdím taxíkem. Nic se mi nestane. Přece nenechám tvou maminku aby šla domů v noci sama."
Jack si schoval obličej do dlaní a znovu si povzdechl. Jak jen mu to má říct aby to pochopil? Jak mu to vysvětlit? Zkoušel to tolikrát.
Rychle vstal z lavičky a opřel se o zábradlí terasy. Zadíval se na noční oblohu nad hlavou.
,,Máma mě naučila názvy všech souhvězdí. Naučila mě kde jaká jsou a jaké mají příběhy."
,,Tvoje máma miluje hvězdy. Vždycky je milovala." souhlasil Harry a sám pro sebe se pousmál,vzpomínajíc na ty dlouhé noci, které strávili pod noční oblohou. Jen oni dva, deka, piknikový koš a milování za letních nocí, doprovázené cvrlikotem přírody kolem nich.
,,Jo. Milovala."zopakoval Jack a zhluboka se nadechl. ,,Tati, nemůžeš na ní čekat, protože máma už nepřijede."
Ticho. Jack se otočil a uviděl svého otce, který zíral před sebe. Mlčky. Věděl co se děje.Věděl, že si to otec uvědomuje, ale jeho nemocná hlava mu to odmítala připustit.
,,Máma zemřela tati, pamatuješ? Zemřela před necelým rokem."říkal Jack a hlas se mu roztřásl.
Harryho oči se zalily stařeckými slzami a spodní ret se mu rozechvěl.
,,To není pravda. Tvoje máma odjela jako každé pondělí a pátek za tvojí sestrou Lucy do města aby pohlídala tvojí neteř. A já se musím vrátit zpátky a počkat tam na ní!"rázně vyskočil z lavice, ignoroval bolest v boku a v koleni a s pomocí berle se vydal pryč z terasy zavolat si znovu taxík.
Jack jej popadl za ruku.
,,Tati!"rozkřičel se zoufale. ,,Nepřijede! Máma je mrtvá! Je mrtvá! Nemůžeš tohle dělat tati! Musíš to nechat...musíš...," nedokončil větu, protože to nedokázal. Příliš mnoho stejných konverzací. Příliš mnohokrát se všichni snažili jejich otce přimět k tomu aby to pochopil, aby si to uvědomil. Ale bez úspěchu. Až po dlouhých chvílích hádání, si to jejich otec uvědomil. Nakrátko. Než přišel další dlouhý pátek, nebo další pondělí.
,,Myslíš si, že to nevím?" rozkřičel se zničehonic otec a chytil se vyčerpaně zábradlí na schodech. ,,Myslíte si, že jsem natolik zdementněl, že na to pokaždé zapomínám?"
Jack překvapeně vytřeštil oči a beze slov otevřel pusu. Harry se k němu otočil a setřel si svou chvějící se rukou slzy.
,,Bývali to ty nejkrásnější chvíle našeho společného života. Když jsem tam stál a čekal na ní, a potom uviděl její dlouhé vlasy, a její obličej, jak se ke mně blíží pomezi ty ostatní lidi. Když jsem jí uchopil za její krásnou bledou malou dlaň, políbil ji na tvář a do ruky jí podal kytici jejich růží, ke kterým si vždy přivoněla a vždy se stejně šťastně usmála. A pak jsme šli, pěšky od nádraží, přes celé městečko až k nám domů. A povídali jsme si. A tvoje máma se nepřestávala usmívat. Ani když jsem začal být protivný starý mezek. Tvoje máma se na mně pořád usmívala a opakovala mi, že je se mnou šťastná. Byli to ty nejhezčí chvíle celého mého života."
Na chvíli se odmlčel a Jack si jej nedovolil přerušit.
Harry si z hlavy sundal šedivou beckovku a zastrčil si jí do kapsy svého kabátu.
,,A teď je pryč. A mě nezbylo nic jiného, než ta možnost stát tam a čekat na ní a prožívat to znovu. Tak mi nepřipomínej, že největší štěstí mého života je pryč, ale nech mě slepě věřit tomu, že bude v tom dalším vlaku."
Bez dalších slov prošel kolem Jacka a vešel do domu.
Jack postával na verandě neschopen dalších slov. Po chvíli uslyšel vrznutí dveří a štíhlé ruce objímající jeho pas.
,,Tak co?"uslyšel její hlas, když si opřela hlavu o jeho rameno. Chytil jí za dlaň a lehce jí políbil.
,,Šel spát."řekl jen a bez dalšich slov tam stáli s pohledem upřeným na noční oblohu.
***
Nervózně přešlapoval na kamenných dlažicích a vyhlížel ty dvě dvě světýlka. Necítil se moc dobře, ale nic mu nekazilo radost z toho, že je konečně pátek.
Přikročil k cizinci, který stál o pár metrů dál, vysokému tmavovlasému muži v černém triku a černých kalhotech, s hustě potetovanými předloktími, vysokých kožených botech a rozcuchanou černou kšticí na hlavě.
,,Omlouvám se, přijel už vlak z města?"zeptal se nervózně. Muž se k němu natočil a na jeho bledé tváři se rozlil upřímný úsměv.
,,Ne, ale nebojte pane, už jede. Už brzy přijede."řekl tajemně, otočil se k odchodu a zmizel z nástupiště. Ujištěný Harry se spokojeně postavil na své tradiční místo, opřel se o dřevěnou hůl a z levou rukou v kapse kabátu poslušně čekal.
Nevšiml si přítomnosti dalšího člověka dokud neucítil ruku na rameni. Vyděšeně se ohlédl a spatřil vedle sebe Jacka. Chvíli se na sebe dívali a poté Harry uhl zrakem zpátky ke kolejišti.
,,Co chceš Jacku?"zeptal se a malý kus vědomí v jeho nemocné hlavě, se bál, že jej chce znovu odvést z nástupiště. ,,Já čekám na tvou mámu. A dokud nepřijede tak neodejdu."
Jack se smutně pousmál a obejmul otce kolem ramen.
,,Já vím. Budu čekat s tebou."