Protože noc patří milencům

Protože noc patří milencům


„Jmenuje se Petr,“ řekla, vyfoukla cigaretový dým a přitáhla si deku až ke krku.
„A je sto kilometrů daleko, k jeho smůle,“ odvětil a sehnul se pro trenýrky, které včera v zápalu vášně zůstaly viset na rámu postele.

***********
O něco dříve….

“Uvidíme se, až přijedu?“ zazněl skoro nevinně do telefonu její hlásek.

Sevřel se mu žaludek. Mozek říkal jasné ne, nicméně orgán v hrudi už tak sebevědomý nebyl. Co kdyby to vyšlo? Co kdyby ji konečně dostal? Co když se to podělá jako obvykle?

„To víš, že uvidíme, Hvězdo. Kdy přijedeš?“

Skoro až zazpívala datum a čas. Jakmile hovor dokončili, sevřel telefon v pěsti. Plast smutně zaskřípal a mladík ho vzápětí pustil.

Čas se několik dalších dnů vlekl až smrtelně pomalu. A on na ni pořád myslel. Na ty zlaté vlasy, na široký úsměv. Na tu chvíli kdy si ve slabém okamžiku měnili polibky. A pak na okamžik kdy pronesla ta slova.

„Mám tě ráda jako kamaráda. Nic víc.“

Srdce se sevřelo a najednou šlo polknout jenom velmi těžko.

„No tak, už je to dávno. Už ses přes to dostal. Je to za tebou,“ opakoval si tiše zpátky ve svém pokoji, nechávaje za sebou ty hořké pocity. 

Když pak, přišla ta neděle, kdy se měli setkat, hladce se oholil, usmál se na svůj odraz v zrcadle, oblékl si kabát a vyrazil do stmívajícího se města.

Před půlrokem by ještě čekal na ni před restaurací a zběsile přešlapoval se srdcem v krku, přemýšlejíce co jí řekne. Dnes už výrazně klidněji vstoupil do podniku, pozdravil číšníka a požádal o stůl pro dva.

Nejspíš je na to nějaké pravidlo, ale číšník automaticky vybral stůl v diskrétnějším koutu restaurace. Mladík si odložil, usedl ke stolu a začetl se do jídelního lístku.

Po pár vteřinách ucítil divné zamrazení na šíji. Nervózně sebou trhl, zvedl oči od lístku a spatřil ji.

Stála tam opírající se o stůl, zlaté vlasy stažené do copu. Oděná do černého upnutého trička a kalhot stejné barvy. Na rudých rtech hrál malý úsměv, který se mu zabodával až do mozku. Ve výstřihu se jí houpalo drobné srdíčko ze skla. Byla oslnivě krásná jako ostatně pokaždé, když ji viděl.

„Uklidni se,“ problesklo mu hlavou.

„Ahoj,“ pozdravila.
„No nazdar,“ odvětil s pohledem opět zaraženým do jídelního lístku. Aniž by zvedl oči, ukázal na židli před sebou.

„To mě ani nepřivítáš?“ zeptala se zase tím hlasem malé rošťačky.
„Ale co bych pro tebe neudělal,“ řekl a naoko neochotně vstal.

Objala ho snad malinko silněji a vřeleji než obvykle. To, co jej však zarazilo, byla její opojná vůně. Na zlomek vteřiny přivřel oči, nasál ji a uložil hluboko do paměti. Na tváři se mu rozhostil drobný úsměv.

„Co ti přijde tak směšné?“
„Ale, jenom jsem si něco vybavil.“

Doba, která uplynula od té chvíle, kdy se viděli naposledy, přinesla spoustu zážitků, které jim zabraly několik hodin velmi příjemného rozhovoru. Až taktní upozornění obsluhy je donutilo se zvednout od stolu.

Pár minut ještě stáli před restaurací, která dala o sobě vědět pouze prásknutím dveří a zarachocením klíče v zámku. Vyměnili si ještě několik slov, a ačkoliv by On dal cokoliv, aby s ní mohl strávit další minuty navíc, bylo na čase jít domů. Políbil ji na líc, otočil se a zamířil ke stanovištím taxíků.

„A nemáš ještě chuť zajít ke mně na sklenku vína?“ zaznělo mu do zad.

Zarazil se. Celý večer se záměrně vyhýbal alkoholu, aby nad sebou neztratil kontrolu. Což když se to zvrtne? Jak se bude chovat, když budou spolu v jedné místnosti? Co když jí řekne něco, co nemá?

Nedostal však šanci si tyhle otázky zodpovědět. Nekompromisně se mu zaklesla do paže a velmi suverénně zamířila k bytu, kde přespávala, když přijela do města.

Marně přemýšlel, jak se do toho výtahu mohli standardně vměstnat více jak dva lidi. Stáli tam proti sobě a jejich těla se zlehka dotýkala toho druhého. Mladík se podíval do zrcadla, jen aby spatřil, že ona jej v tom odrazu již pár pater pozoruje. Usmál se na ni a ona mu ten úsměv opětovala.

Na okamžik se ponořil do představy. Jaké by to asi tak bylo, kdyby najednou zmáčkl tlačítko pro zastavení výtahu? Nejspíš by mu věnovala nechápavý pohled. Asi by se i zeptala, co to dělá. Přiblížil by se k ní, jak to jen prostor kabiny dovoluje. Pohladil by ji po tváři a pak prudce a vášnivě políbil. Vzal by si ji tam v té malé kabině, přesně takovým způsobem, o kterém se mu kdysi po více skleničkách zmínila. Znehybnit ji trochu tělem. Uchopit za vlasy. Jednou rukou ji držet pevně a druhou cestovat po těle. Ona by na tu hru přistoupila a nejspíš by si to užila daleko víc než on.

„Je tady trošku málo místa, nemyslíš?“ vyrušila ho ze snění.
„Promiň, co si říkala?“
„Na co proboha myslíš?“
„To víš, sluníčko svítí, ptáčkové zpívají….“
„Je neděle půl jedenácté večer,“ podotkla věcně a zašklebila se.

Vstoupili se do podkrovního bytu, který dýchal staromládeneckou atmosférou. Pro místo, kde přebývá mladá žena, to vypadalo až nepatřičně. Pozvala jej do obývacího pokoje, který sousedil s ložnicí a koupelnou. Sama pak odešla do kuchyně.

„Dřív tu bydlel sestřin manžel,“ zaznělo z dálky.
„To dává smysl,“ řekl na půl úst.

Vzápětí se objevila s lahví v jedné ruce a párem skleniček na stopce ve druhé.

Zatímco on zápasil s korkovou zátkou, ona opět zmizela někam do útrob bytu. Když po pár polknutých kletbách špunt povolil a víno zazářilo ve skle, pohodlně se zavrtal do pohovky.

„Nevadí, že jsem se převlékla do domácího?“

Zvuk jeho čelisti, která by dopadla na zem, by asi byl více výmluvný, než němý úžas, který ho zachvátil.

Její domácí oblečení se skládalo z bílé teplákové soupravy, která ale už pamatovala nějaký pátek. Poznal to podle toho, že zpod ní prosvítalo bílé, krajkové spodní prádlo.

Na sucho polkl a zamrkal, což jí přišlo neuvěřitelně zábavné.

„Kdybych věděla, že přijdeš o hlas, přišla bych navlečená do fusaku.“
„Kdybys přišla ve fusaku, asi bych se složil smíchem pod stůl, Hvězdo.“

Sedla si na sedačku, nohy složila pod sebe a otočila se k němu.

„Tak na co pijeme?“
„Na přátelství,“ vyletělo z něho rychleji než by si přál.
„No, tak tedy na přátelství, kamaráde,“ řekla odměřeně.

S ubývajícím vínem a přibývající nocí se přesunuli k osobnějším tématům, které by mohly nejednomu puritánovi vnést ruměnec do tváří. Nebo ho poslat do kómatu.

O dvě láhve později, když už byli oba slušně ovíněni a hodiny ukazovaly dvě ráno, chtěl se mladík rozloučit.

„Jede mi poslední spoj za dvacet minut. A bojím se, že teď už tu nebude stát ani ten taxík.“
„No tak tu přespíš.“
„Kde, prosím tě?“
„Tady na gauči.“
„To není nejchytřejší nápad.“
„Proč?“ ptala se s nefalšovaným údivem.

Naklonil se k ní blíž, a díky tekuté odvaze, kterou si dopřávali oba, ji políbil.

Dlouze. Vášnivě. Nespoutaně. A ona tu hru hrála s ním.

Když se po chvíli od sebe odtrhli, podívala se na něj vyčítavě.

„To jsi neměl.“
„Proč?“
„Kdybychom pokračovali, musela bych pak někomu lhát.“
„Nemusela.“
„Jak to myslíš?“
„Když se to nikdo nedozví, není potřeba nikomu lhát.“
„A to mě má přesvědčit?“
„Ne, tohle tě má přesvědčit!“ a opět se k ní vrhl.

Svalili se jeden na druhého a v bouři polibků zanikl i hlas rozumu, který jasně dával najevo, že se oba dva řítí do problémů.

K čemu jinému by ale bylo mládí, kdyby neumožňovalo dělat hloupé chyby?

„Pojďme vedle,“ navrhla.

Přesunuli se do ložnice, které vévodilo dvojlůžko. Strčila ho na postel, načež si odložila svršky a dala mu příležitost, aby se pokochal jejím tělem. Spustil nohy z pelesti postele, objal ji kolem pasu a zabořil svá ústa do jejího bříška. Okem postřehl, jak jí naběhla husí kůže, když přejížděl jazykem po té bělostné pokožce, a zvlášť když se zastavil u lemu kalhotek. Uchopil je mezi rty a stáhl na zem.

„Svlékni se,“ poručila. Poslechl docela rád. Zbavil se svazujícího odění a oddal se jejímu kouzlu. Tomu, o kterém snil tolikrát, když se vracel v noci z přátelských pitek, kterých se oba účastnili.

Vzal si ji. Tvrdě a nespoutaně. Veškerá předehra pro ně skončila tím, kdy si oba odložili šaty. Nechal ji kleknout na čtyři a pronikl do ní zezadu. Uchopil ji pevně za boky a několikrát prudce přirazil. Neprotestovala. Naopak se prohnula slastí. Cop těch zlatých vlasů se mu mezitím míhal před očima. Hmátl po něm a donutil ji tak prudce zaklonit hlavu. Aby se vyhnula nadměrné bolesti, narovnala se v zádech, takže se dotýkala jeho hrudi. Své rty přitiskl na její šíji a v pravidelném rytmu se v ní pohyboval.

Užívala si to. Její steny se nesly tichým bytem, zatímco do ozvěny zněla jejich těla pohybující se v divokém tanci.

Čím více bylo jejich tempo zběsilejší a on ucítil, že její vyvrcholení je blízko, udělal poslední věc, která by ho normálně napadla.

Otevřel zeširoka dlaň a vedl prudký úder zespodu na její zadeček. Věnovala mu nevěřícný pohled a vzápětí se zaškubala v orgastické křeči doprovázené prudkým výkřikem.

Když pak leželi vedle sebe a prudce oddychovali, přišla mladíkovi na mysl jediná otázka.
„A co teď?“ znělo mu v hlavě, aniž by řekl cokoliv nahlas. Dostal ji, měl ji a za pár hodin tohle všechno mělo skončit. Co by mohlo následovat?

Přitulila se k němu a on ji objal. Nějaký čas nikdo z nich neřekl ani slovo. A tak za malý okamžik usnuli.

*******

Ráno jej probudil pohyb vedle něj. Otevřel oči a usmál se na ni. Ona však nepřítomně zírala před sebe. Ucítil cigaretový dým.

„Jmenuje se Petr,“ řekla, vyfoukla a přitáhla si deku až ke krku.
„A je sto kilometrů daleko, k jeho smůle“ odvětil a sehnul se pro trenýrky.

Chtěl se obléct a vyhnout té smutné konverzaci, která nevyhnutelně následovala.

„Nechci mu lhát.“
„Nelži. Ode mě se to nedozví,“ uzavřel.

Necítil vůči jejímu příteli ani nejmenší lítost. Cítil lítost kvůli ní. Věděl, že se to v ní bude nějaký čas prát. A pak, jako vždy, se z toho stane minulost.

A až jí bude zase jednou večer smutno On tam bude stejně, jako tam byl dřív. Jako kamarád.