Chmýří na mýtině

„Mami! Jsem doma!“ vykřikla jsem na celý dům.

Ticho. Nikdo neodpověděl.  Náhle jsem si všimla, že na zrcadle je přilepený papírek se vzkazem. ‚Umyj nádobí, nauč se. Pak můžeš ven.‘

„Ach jo,“ vydechla jsem a šla umýt nádobí. Naštěstí toho nebylo mnoho, takže jsem to měla za 10 minut hotové. Na učení jsem se vykašlala, protože jsem si myslela, že moje mamka to stejně nezjistí a přichystala se ven.

Vzala jsem si klíče, peníze, mobil a vyrazila ven. Věděla jsem, že všichni budou na jediném místě, kde je klid. V lese, kde je plno hmyzu. Vzala jsem to zkratkou a za chvilku jsem uslyšela známé hlasy.

„Kde je?“ Dávno tu měla být,“ rozčiloval se Petr.

Schovávala jsem se v úkrytu, jako nějaká myš. Čekala jsem, až bude vhodná chvíle na ně vybafnout. Když už jsem si myslela, že vylezu z úkrytu, zarazil mě jeden hlas.

„Buď v klidu, Petře. Vždyť ji znáš. Je nespolehlivá. Jako bys to nevěděl. Tak se na ní vykašleme a půjdeme lidi, ne?“
To promluvila moje úhlavní nepřítelkyně, která se nachomýtne ke každé akci s mým klukem. Dmýchal ve mně vztek. ‚tohle jí nedaruju!‘ říkala jsem si.

Vylezla jsem z úkrytu a v klidu k nim přišla. „Víš, Veroniko, oni se na mě nevykašlou, jako ty na ně při jakékoliv příležitosti. Už bys taky mohla pochopit, že můj kluk tě nechce, tak se mu nevnucuj. Dobře?“
Bylo poznat, že se hodně lekla, když jsem promluvila. Vypadla, jako vyděšená myš, která si až teď všimla kočky, která jí zatlačila do kouta.

Neodpověděla a byla jsem ráda.

„Jdeme, lidi, ať to stihneme!“ zavelel Petr – můj kluk.

Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že Veronika odejde. No co, alespoň se s někým můžu cestou hádat.

Měli jsme namířeno na mýtinu za lesem, protože nám kluci chtěli něco ukázat.

„Pojď, Tomáši. Jdeš pomalu, jako hlemýžď!“ vykřikla Kristýna. 

Šli jsme asi půl hodiny, než se před námi ukázala mýtina. Všechny holky se zastavily a vykulily překvapeně oči. Všude bylo samé chmýří.

„Kde se to tu vzalo?“ ptala jsem se.

Petr mě objal ze zadu a pošeptal mi do ucha: „To ani my nevíme, ale je to úžasně, že?“
Tiše jsem přikývla.

Zazvonil mi mobil.

Zpráva od mamky. ‚Přijdu v osm hodin.‘

Mobil jsem zase zamkla a neočekávaně jsem se rozeběhla.

Každý můj krok rozvířil chmýří a za chvilku jsem měla všechno to chmýří na sobě.

Udělala jsem krok dozadu.  Náhle mi podjela noha a smýkla jsem sebou na zem. Vykřikla jsem. „Au.“
Někdo se začal hrozně chechtat, a pak se přidali ostatní. Já se začala smát taky.

Přišel ke mně Petr s Tomášem a snažili se mě zvednout, ale já je strhla k sobě na zem.  Chechtala jsem se dál.

Ostatní si lehli vedle nás a zadívali jsme se na západ slunce. Byl to ten nejúžasnější zážitek.