Mamina

Mamina

„Kdysi mi bývala velkou múzou… dnes je z ní maminka.“

Nervózně jsem promíchal kávu v hrnečku a usmál se na jeden a půlročního caparta, který se střídavě kolíbal a plazil kolem mě. Polední zprávy ho zajímaly asi tolik jako loňský sníh.

„No pozdrav strejdu,“ ozvalo se z vedlejší kuchyně.
„Máš oči po mámě, víš o tom pinďo?“ řekl jsem malému sokolíkovi, který mi nevěnoval nejmenší pozornost.


Znovu jsem kávu pozorujíc, jak se točí, se ponořil do šest let starých vzpomínek.

………………

Bylo nám čerstvých osmnáct a měli jsme většinu věcí tak trochu na háku. Muzika v klubu hrála ve velmi pomalém tempu a my dva se tiskli k sobě na parketu. Za nějakých sedm hodin jsme měli sedět ve školních lavicích a zvolna se připravovat na za několik měsíců se blížící zkoušku dospělosti.

A měli jsme to na háku.

Pevně jsem jí držel za pas a houpal se s ní v rytmu písničky.

„Máš mě rád?“ ptala se potichoučku.
„Čekáš jinou odpověď než ano?“
„Nečekám,“ řekla a políbila mě.

Potkali jsme se dílem náhody někdy před třemi měsíci na tom samém místě, jako jsme právě stáli. Omylem jsem do ní tehdy strčil, což mělo za následek škaredý pád na zem. Pomohl jsem jí vstát, omluvil se a koupil jí drink. Těžko říct, jestli mezi námi jenom přeskočila jiskra, já osobně bych to spíš přirovnal k situaci, kdy vypadnou pojistky v elektrárně.

A tak jsme tam pospolu tancovali, popíjeli a smáli se hloupostem, než nám obsluha dala najevo, že by šla taky ráda domů.

Smutně jsme pokrčili rameny a klub opustili. Možná kdybychom opustili klub o hodinu dřív, mohlo být všechno v pořádku. Kdybychom tam nešli, nic by se určitě nemohlo stát. Nebo to byl prostě osud.

Jeden by řekl, že když nad městem svítá, všichni potížisti ještě spí.

My jsme měli smůlu.

Procházeli jsme přes park, když se kolem nás shluklo několik nepřizpůsobivých občanů požadujících peníze.

„More dej kačky, nebo ti tu křepelku zaříznu,“ ozval se paradoxně ten nejmenší.

Srdce mi stouplo do krku a tep se výrazně zrychlil. A strach. Jak já se tehdy bál. Přitom jsem cítil podvědomou touhu bránit dívku, která tam se mnou stála.
Udělal jsem tedy tu nejrozumnější věc, kterou jsem v dané chvíli mohl udělat.

Vytáhl jsem poslední peníze, které jsem u sebe měl a hodil je po malém lupiči. Ostatní tři se začali smát.

„Teď ona,“ přikázal.

„Zapomeň, ona žádné peníze nemá. Platil jsem celý večer já.“
„No tak by nám mohla dát něco jiného,“ ozval se jeden z nich.
„Ani na to, kurva nemyslete.“

Pak všechno zaniklo v rudém oparu. Co se přesně stalo, jsem si přečetl a dal dohromady až z policejního spisu.

Podle všeho ten malý, který po nás chtěl peníze, vytáhl nůž a máchl mi jím kolem obličeje. Stačil jsem ránu vykrýt loktem, což odnesla bunda. Následně jsem kontroval pěstí zespoda na bradu. Když se na nás sesypali zbývající tři, vystrčil jsem svou dívku z chumlu a křikl, ať utíká.

Utekla a posléze zavolala policii. Což mi zachránilo život.

A stálo pět let svobody.

Bil jsem zbývající tři, seč mi síly stačily, dokud se opět odněkud nevynořil nejmenší z nich, držící zase nůž. Nechtěl jsem mu dát šanci, aby prozkoumal čepelí moje žebra. Chytil jsem ho za zápěstí a ruku mu zakroutil, načež ho použil jako štít. On však nůž nepustil a tlačil ho oproti mému břichu. Evidentně se nás jeho kumpáni snažili od sebe odtrhnout.

Upadli jsme při tom na zem a zničehonic jeho vzpouzení povolilo. Ucítil jsem nepříjemnou vlhkost na břichu, ale nic mě nebolelo.

Ti tři stáli jako opaření a sledovali, jak vstávám.

Malý se však ani nehnul. Z oblasti ledvin mu čouhala rukojeť vystřelovacího nože.

Vrhli se ke mně, načež park proťal výstřel z pistole. Nedostal jsem ani šanci rozkoukat se, když jsem se válel zase na zemi a někdo mi nasazoval pouta.

Ten rok jsem již neodmaturoval.

Vyslechl jsem si obvinění z pokusu o vraždu s rasistickým podtextem. Přestože soud posléze klasifikaci zmírnil na neúmyslné zabití, nebyla šance, abych se vyhnul vězení. Nikdo nepřihlédl k tomu, že jsem nikdy nebyl trestaný, ani že jsme byli přepadení. Zbývající tři vypověděli, že jsem na ně vykřikoval něco o příslušnicích nejstaršího řemesla s tmavou barvou pleti a mé obhajobě taky moc nepomohli mé nakrátko stříhané vlasy.

Poslední ranou pro rozhodnutí soudu byl věk mrtvého. Bylo mu patnáct.

Patnáctiletý fakan byl venku ve čtyři hodiny ráno, pokusil se nás oloupit a já za to měl pykat. Alespoň na mě nebyla uvalena vazba, takže jsem mohl trávit poslední chvíle na svobodě.

Týden před tím, než jsem měl nastoupit do vězení, jsem jí vyhledal. Plakali jsme oba dva. Seděli jsme na dece u lesa a dívali se na město před námi.
„Máš mě rád?“ ptala se.
„Čekáš jinou odpověď, než že ano?“ usmál jsem, ale nebylo to přesvědčivé.

Toho večera jsme se poprvé a naposledy milovali. Jakákoliv definice toho slova nemohla však popsat tu vášeň, touhu a stesk, který jsme cítili. Tvrdím, že až tehdy naše duše splynuly v jednu a ona se tak nezapomenutelně vtiskla do mého srdce.

Trest jsem nastoupil a po celou jeho dobu se choval vzorně. Ostatně nebylo moc jiných možností, jinak by si na mně pochutnali.

Volné chvíle jsem trávil tím, že jsem si dodělal maturitu a hlavně psaním si s Ní. Když mi pak po třech letech psala, že se bude vdávat, protože je těhotná, málem mi to zlomilo vaz. Z mého trestu zbývaly dva roky, kdy už jsem marně hledal důvod proto ji kontaktovat. Vdaná, v očekávaní a na novém začátku. Bylo na čase se posunout.

Po pěti letech od rozsudku soudu jsem stál před branami věznice a objímal své rodiče. Bylo mi třiadvacet, byl jsem nezaměstnaný, bez zkušeností a se záznamem v trestním rejstříku.

Vlhký sen každého zaměstnavatele.

Našel jsem si několik brigád, které zrovna nepotřebovaly výpis z rejstříku, pracovní smlouvu a vlastně ani výplatní pásky.

Svět pak začal dostávat krásnější obrysy.

A mě začala přemáhat zvědavost. Jak Jí asi je?

Tak jsem jednoho večera zvedl telefon.

……………….

Ze zasněného bdění mě vytrhl domovní zvonek.

„To je manžel?“ vyděsil jsem se. Přece jenom by asi nebyl nadšený, kdyby kolem svého dítěte našel cizího chlapa, který si navíc něco odseděl.
„Ne, ten má být doma až kolem páté. Musím ti někoho ukázat.“

Se srdcem v krku jsem seděl v tom obývacím pokoji a děsil se, kdo přijde.

Do pokoje vešla šestiletá holčička s až nepatřičně velkou růžovou aktovkou.

Srdce se mi málem zastavilo.

Díval se na mě pár stejných zelenohnědých očí, které jsem každé ráno viděl v odrazu zrcadla.

„Pozdrav strejdu.“