Tajemná tvář

Opatrně si přisula stoličku. Už dlouho chtěla zjistit, co tam ostatní vidí. Několikrát se o to pokoušela, ale ze země zpatřila jen odraz protější zdi. Tentokrát jí však zbýval jen pouhý krok vzhůru. V dřevěné židličce to trochu zavrzalo a devčátku se splnilo její tajné přání.
Hleděla do očí modrých jako obloha, po které tančí hvězdy, přestože slunce ještě nešlo spát. Do očí, které se leskly jako tající led. Čekala co udělají ony popraskané rty. Ale nic se nestalo. Nesměle se tedy usmála. A pár růžových linek se během chvíle zkřivil v odpověď. Odpověď tak nezvykle jasnou a působivou, že jí nezbývalo než rozlévající červeň skrýt za závoj slunečních paprsků.
Sebrala všechnu odvahu a odhrnula si pár pramínků vlasů. Ta silueta před ní byla také vystrašená. Její tváře byly zdobeny několika pihami. Připomínaly louku rozkvetlou vlčím mákem. Devče si položilo ruce na své líce. Byly hedvábné a hřály jako komín u postele v podkrovním pokoji. Poté se její prsty vydaly opačným směrem. I tyto tváře byly hladké, avšak studenější než okno v zimě.
Za jejími zády se otevřely dveře. Do pokoje vešel tatínek. Vzal ji do náruče a odnášel pryč. Ještě zahlédla vzdalující se tvář, po které se kutálely slzy. Otřel jí očka a uložil do postele.
Ona však nemohla usnout. Stále na to musela myslet. Ona se usmála a ono se to usmálo také. Je pravda, že později, ale proč by nemohla být ta, kdo udělá první krok. Bylo to stejně nervozní a dokonce to jejich odloučení mrzelo stejně jako ji.
Zavřela oči a viděla tu tvář.
Zatímco v zrcadle se odrážela pouze tvář maminky, která se chystala ke spánku.