Východ slunce

  Když noc počala blednout a na východě se začly objevovat první známky svítání, sedělo nás už v improvizované hradní hospůdce jen asi devět. Postupně však odpadl první rytíř, rozesmátý pár, pak kamarádka co se jí chtělo spát, prodavačka medoviny zvaná Veverka, Metaxou opilý herec z braborového divadla a nakonec žebrák, jehož oči plavaly už od brzkého večera v pivu. Zůstala jsem tam jen já s druhým rytířem.

  Bylo kolem páté hodiny ráno.

  Nikdy jsem neviděla východ slunce a nikdy jsem nevynechala v noci spánek. Pocit opojení ze svítání mně ale spát nedovolil, únava mě stejně opustila už někdy po půlnoci.

  A tak mě na hradě, kde celá hradní posádka spala, vytáhl rytíř na tu nejvyšší hradbu, na kterou se alespoň s trochou námahy dalo vyškrábat, usadili jsme se do trávy a do lesních jahůdek a čelem k východu pozorovali slunce, které už tou dobou stálo těsně nad obzorem a jalo se putovat výš po obloze. Měnilo barvu od ohnivě oranžové přes sytě žlutou až málem do bíla.

  Byla mi strašná zima. Děrovaný svetr a tílko není zjevně dostatečná vrstva na brzké ráno. Rytíř mě zezadu objal, půjčoval mi své teplo a já cítila, že i přesto se i on třese zimou. Stejně jako já, jen u mě se střídala třesavka zimou s třesavkou z podivného vzrušení, s třesavkou kvůli pocitu, že něco není v pořádku a s třesavkou ze zvláštní euforie. Bradkou mě šimral na šíji a potichu vdechoval mou vůni.

  Bylo mi s oním rytířem tak dobře. Přesto jsem myslela na toho svého, který v tu dobu ještě spal u sebe doma a možná se mu zdálo o mně, možná ne, kdo ví.

  V dálce na kopci skrz vysoké smrky, prosvítala bledá silueta hradu Lipnice, kopce pod ní objímala mlha z níž postupně vystupovaly lesy. Pole mezi lesy vypadala jako mlžná jezera.

  Na smrku kousek za hradbou přistál datlík a ťukal do kůry. Někde v lese křičela straka.

  Chvílemi jsem nemyslela na nic, na vůbec nic. Dívala jsem se do stoupajícího slunce, které se blížilo za kmen smrku, že ho byla chvilku vidět jen půlka. Pak zase vykouklo mezi kmeny. Oči jsem měla lehce oslněné a při pohledu jinam viděla barevné flíčky.

  Leželi jsme pak v té vysoké trávě, opřená o něj zády, občas jsem chutnala jahody a pozorovala pavouka co se mi ze stébla trávy snažil nahánět strach.

  Netuším kolik bylo hodin, když se postupně hradní posádka budila z posledního letošního spánku na Orlíku. Z posledního spánku, kterého já se vzdala a jsem za to ráda. Komu se jen tak kdy poštěstí pozorovat východ slunce z hradby porostlé lesními jahodami, vysoko nad zemí, na hradě, kde všichni ještě mají půlnoc, s rytířem v objetí...

  Některá ranní ptáčata se tedy již začala soukat ze spacáků a já měla pocit, že čím méně lidí nás tam nahoře uvidí, tím lépe.

  Ono opojení z krásných chvil a z probdělé noci tak nějak najednou ustoupilo a já dostala chuť na kávu. Na hodně silnou kávu. Abych se vzpamatovala.

  Toho rytíře uvidím snad příští rok. Né dřív. Když jsem se s ním loučila, v hlavě mi běželo: Ať už odjede a dřív jak za rok ho nevidím. Proč? Proč asi...