První setkání bývá okouzlující

Čerstvě si pamatuji, jak jsem oslavila své patnácté narozeniny. Nosila jsem potrhané kalhoty, tričko s mega obličejem Kurta Cobaina a milovala jsem grunge. Připadala jsem si drsná, protože ostatní holky si kupovaly Bravo Girl, vzhlížely se v Britney Spears a podobných smyslných barbínách. Rozhodně jsem neměla v úmyslu obarvit si vlasy na blond a stát se peroxidem vodíku. Pohrdala jsem upraveným vzhledem a nikdy jsem se nedívala do zrcadla, abych si snad tři hodiny upravovala ´překyslíčnikovanou´ ofinu, kvůli které bych pak musela utíkat do školy a dorazit zpocená, uslintaná a udýchaná po prvním upozorňujícím zvonění terorizující studentíky, že hodiny tikají - tiky ťaky – a že mají sedět na značkách a poslušně v tichosti čekat na příchod učitele. A pokud možno s úsměvem na tváři a elánem, namísto kruhů pod očima a čúrků tekoucích z očí po hlasitém zívání.
Milý deníčku, …
Drsná jsem byla pouze ve svých vlastních očích, svých představách. Nikoho jsem ve skutečnosti nezajímala a nikdo nezajímal mě. Má drsnost spočívala v naprosté uzavřenosti do sebe, vytvořila jsem si krunýř vlastního nepřístupného světa a smetla jsem každého, kdo se mi snažil provrtat skrze něj. Běda ti.
Moje srdíčko plakalo a hořelo kvůli neopětované lásce pro patnáctiletého kluka, co vyšel na vrchol mírného kopečku a na jeho vrcholu jsem doufala, že se ohlédne zpět… jenže on udělal krok vpřed a jako největší ignorant zmizel v sluneční parné mlze. Zaslepená láska v růžových brýlích chodila okolo rozpálené pece, až se najednou brejličky svezly po nose do žhavých uhlíků a byly ty tam.
Milý deníčku, …
Pro mě, jakožto pro patnáctiletou holku, která ještě nosila plenu nevědomosti lidského utrpení a strádání, byla ztráta platonické lásky hrobovou záležitostí a probrečených letních prázdnin… ovšem, do té doby než! A teď pozor, milý deníčku, … teď už vážně.
Potkali jsme se v nočních hodinách na zahrádce, kde se pivo valilo a pilo v proudech ze zrezavělých pump; kde slunce uvolňovalo místo návštěvníkům a pomalu se spouštělo dolů k zemi, kterou políbilo na dobrou noc. Stál na pódiu, na prknech, která se v místech propadala a rozkládala, stejně tak jako jeho vnitřní emocionální svět. Jeho bohémský život byl pro mou čistou duši - neposkvrněnou, nezkaženou, příliš mladou, potaženou jemným chmýřím lásky mých rodičů – naprostým zásahem do nevinnosti, která mě odmalička svírala a spoutávala, která ale měla být narušena, zpřetrhána a… vytrhal z ní i poslední pírko, které se nejdříve vzneslo vzhůru k nebesům a následně se pomaloučku, polehoučku, opatrně, nepatrně, dlouze, houpavě, váhavě zřítilo k zemskému povrchu.
Miluji ho za to. Miluji ho. Miluji.
Když jsme se poprvé setkali, byla jsem jen šmouhou na papíře, kterou se snaží každý odstranit neustálým třením, gumováním a podobně. Ale šmouha je silnější než lidská vůle a já jsem se mu dostala pod kůži… tak jako on mě. Jenže on netušil, jak mocná moje síla byla.
Bylo mu dvacet, byli jsme děti. Měli jsme pubertální scestné myšlení, a můj milý deníčku, není na tomto širém světě nic krásnějšího, než dva naivní pubescenti. Ale jak krásně se nám snilo.
Nenosila jsem brýle, přestože se mi dávno rozostřily lidské obličeje a obrysy věcí okolo mě. Slunečníky zachycující poslední nepatrnou paprskovitou sílu slunce mi zabraňovaly ve výhledu na prkenné podium, kde jsem jen slyšela jeho hlas křičící do mikrofonu.
„Já ho chci a dostanu ho. Já ho chci. Ten je tak úžasnej.“, křičela jsem kamarádce do ucha, která se jen nerozhodně usmála nad mojí šíleností.
„Vždyť nevíš, jak vypadá!“, zdrženlivě se pousmála nad mou podivínskostí.
„Sice ho vůbec nevidím, to máš pravdu, ale já ho chci!“, s naprostou odhodlaností jsem neudělala ten večer nic, jen jsem se zvedla a s kamarádkou odešla ze zahrádky. Ale… na příštím koncertu jsem ho oslovila a dokonce jsem si zjistila jeho číslo… a osud nás svedl dohromady… Bum bác pane Krác!
Seděla jsem v křesle u něho doma a popíjela laciné víno, které v mých ústech zanechalo hořkou pachuť, která symbolizuje náš vztah. Hořkost, jež mě provázela od prvního spočinutí do jeho očí, se nesla z jednoho dne na druhý, sypala se z jedné půlky přesýpacích hodin do druhé a neznala žádného konce, žádných hranic, žádné omezení. Pochop, milý deníčku, byla jsem obyčejná dívka na neobyčejném místě, tím místem bylo jeho náručí, jeho tělo se širokými rameny a úzkým pasem, jeho dech vonících po cigaretách, jeho vlasy s nádechem hospodského odéru… jeho hudba řinoucí se z reprobeden seslána z vyšších dimenzí – dimenzí obyčejným smrtelníkům nepřístupným, nepochopeným, neexistujícím. Jeho hudba mě objala místo jeho samotného a pevně drtila mou křehkou tělesnou schránku, do které se snažil proniknout od prvního dne našeho sladko-hořkého společného hýření v jeho pokoji – v pokoji, kde jsme si živě povídali … kde hrála hudba, kde se odrážely světelné efekty na monitoru počítače a dotvářely kulisu našemu hýření, které se stalo pravidelným, nepřetržitým, po několik desítek let udržovaným … nadpozemským propojením našich osob…
Zatímco jsem srkala vínko po kapičkách, on ho pil po sklenicích a šil sebou jako Pretty Woman. Zatímco on kouřil jednu cigaretu za druhou a neustále si balil ve frekvencích jedné minuty nové ruličky, já jsem ho nevěřícně pozorovala a tolerovala jsem mu mnou tolik nenáviděné kouření! Jak já nenávidím kuřáky! Ve vzduchu se vznášelo kouzlo, které nám tam seslaly lesní víly nebo snad světlušky. Elektrizující atmosféra proudila bez ustání jako jediný lidský sval v těle, který se zastaví, až přijde jeho čas. A náš čas měl taky přijít, ale nikoli tehdy… Vyzařovala z nás jeden pro druhého magická energie, kterou jsme předtím nezažily, nepocítily. Zatímco já jsem představovala bílou labuť, tolik čistou a slušnou, on byl černou labutí, rebel, bohém. Naše krky se propletly a vylétly jsme vzhůru po žebříku našich představ do mraků z notové osnovy, ale nikdy… nikdy se naše krky nepropletly do husté pružiny, která by dala ten správný základ našemu vztahu, který se právě rozjížděl.
„Jak se ti líbil koncert?“, zeptal se a třel si u toho dynamicky svá stehna.
„Dobrý, líbil. Kdy máte další?“, upjatě jsem seděla jako knoflíček přišitý na jednom jediném místě. Obličej mi zářil neskrývaným úsměvem, ale zároveň skrývaným obdivem, který vytékal do všech stran, ale stále byl zadržován pevnou vůlí. Dostával se mi do všech pórů a vyplňoval je něčím zvláštním, co jsem nikdy předtím nepocítila. Vrátit tak čas a znovu to ochutnat.
„Já nevim. Musel bych se zeptat kluků, kdy máme další koncert. To je dobrá otázka. Podívám se na internet. Nebo ne. Ale myslím, že další koncert by měl bejt někdy za měsíc, ale ne tady. Je to v nějakým jiným městě asi. Fakt netuším. A říkáš teda, že koncík dobrej, jo? Líbil se ti? Která písnička se ti líbila nejvíc“, zapálil si cigaretu, zaklonil hlavu dozadu a vydechl kouř, který byl doprovázen mírným přikrčením obočí a pečlivým našpulením rtů do kruhového tvaru pro lepší požitek.
„Jo, bylo to fajn. Moc lidí tam ale nebylo. Nevím, jak se vaše písničky jmenujou. Líbily se mi všechny, i když některý bylo lepší, to je jasný…“, nehnula jsem se ani o centimetr, jen tak v klidu jsem ho pozorovala, jak sebou škube, jak se culí, jak se energicky hýbe, jak mě pozoruje, jak sebou šije, jak … moc mě přitahoval, ty můj deníčku. Charisma, které z něho vyzařovalo, mě naplňovalo novou nadějí, dávalo mi nový život, novou perspektivu, novou náplň, novou éru.
„Nebylo moc lidí, ale bude. Lidi nic nezajímá a jsou líný jako prasat i přijít na koncík. Ale hudba je dobrá, musím uznat, že moje hudba je dobrá. Některý písničky… jsou dobrý všechny… no, jak se to vezme. Nevím. No, abych pravdu řek, moje hudba je geniální… Bůh to ví. A co ty, věříš v Boha?“, zadíval se na mě oříškovýma nugátovýma očima, které vyplňovalo moc emocí najednou a zahlcovaly mne… kočičí oči, které svítily i ve tmě, a skákalo v nich rozdováděné sebevědomé dítě přes švihadlo a nikdy nepřestávalo. Nikdy se nezadýchalo. Nevyčerpalo. Nespalo. Hop hop hop! Jeho pohled mě sladce a něžně pohladil po nahé schránce nevinnosti, a postupně se začaly vytvářet rýhy, které ji hyzdily, ale nikdy nezničily tak úplně.
„No, … já věřím… věřím, že Bůh existuje, ale na druhou stranu… si nejsem jistá, jestli existuje. Ale jo, věřím, že existuje. Ty v něj věříš?“, byla jsem trochu nejistá, co říct, aby to bylo správně. Ale zdálo se, že cokoli jsem řekla, bylo správné. Mohla jsem se klidně více uvolnit, ale nikdy jsem nemluvila s člověkem opačného pohlaví o samotě v jeho pokoji – v pokoji, kde jsme… kde jsme zažili, co jiní nezažili… kde jsme zanechali tajemství… kde jsem milovala a nenáviděla, hystericky ječela a láskyplně milovala… kde jsem se z dítěte stala ženou… kde jsem odhodila závoj nevinnosti a prošila ho navždy … navždy … nepopsatelným … něčím nepopsatelným …
„Já jsem Bůh.“, zasmál se. Podíval se do stropu a koutky úst se mu roztahovaly k odstávajícím uším. „Ne, si dělám srandu. Bůh je… to je slyšet v mý muzice, ne? Nebo znáš tuhle kapelu“, zvedl se a poodešel k monitoru, aby pustil zase jiný song, „ty jsou super – ty mají šťávu. To jede.“, pustil na plný pecky písničku, kterou jsem sice znala, ale nelíbila se mi. Rukama pohazoval před sebou jako rapper, ale nohama stál přibitý k podlaze, jako by byl ochrnutý od pasu dolů. Bylo to srandovní, zase mě dostal! Ten jeho tanec, to bys musel vidět, deníčku!
„Hm, to je trochu nuda. Nemáš tam něco jinýho? Nemáš tam třeba…“, můj návrh na písničku ho moc nezaujal, tak pustil jinou píseň, do které se zapekl stejným způsobem jako do předešlé. Tančil prudce, vášnivě a snad by se býval rozprskl po celé místnosti, nebýt mého otráveného kyselého výrazu, při kterém uznal, že ať tam dá cokoli, ztiší to a raději si budeme zase povídat. Sotva dosedl na gauč a popotáhl z cigarety, vystřelil vzhůru jako by snad dosedl na rozžhavené železo. Popadl kytaru a začal brnkat, cokoli ho napadlo, popoháněn neviditelnou šňůrou génia. Roztékala jsem se jako máslo na plotně. Roztékala jsem se a blaženě dováděla pouze uvnitř, nikoli navenek. Zachovala jsem si sebevědomou rebelskou chladnou tvář a dost jsem ho kritizovala. Měl svůj kohoutí hřebínek příliš moc v oblacích – co bych ho ještě chválila! Ále, jak božsky hrál!
„Taky hraju na kytaru. Klasiku.“, snažila jsem se překřičet randál.
„Já ne, já hraju svoje věci, jedině svoje věci. Nebaví mě hrát věci jiných lidí. To je nuda. Já rád tvořím. Moje věci jsou lepší, než co hrajou ostatní.“, prohýbal se při úpění kytary drážděné jeho vlastními prsty. Po chvíli si asi řekl, že si na chvilku odskočí na cigáro a usedl zase vedle mě.
„A co jinak.“, zapálil si cigaretu a položil ji na popelník. Poposedl si blíž ke mně a pohladil mě po stehně.
„Co jinak jako? Co myslíš?“, znervózněla jsem, když jsem mě dotkl.
„Na co myslíš třeba? Líbí se ti písnička, co jsem vybral?“, popotáhl z cigarety a vyfoukl kouř směrem ode mě. Upravil si vlasy a prohrábl si vousy. Hudba a emoce nás stmelily dohromady. Hudba prostupovala naší emocionalitou plápolající mimo naše těla.
„Jo, jo, to docela ujde, ale není to můj vkus. Já poslouchám něco jinýho. Tohle je moc pomalý a já mám ráda rychlý věci. A vůbec – nemám ráda pop, já spíš grunge. Grunge je nejlepší. Tobě se nelíbí?“, usmívala jsem se a spíše tiše pozorovala, jak mě pozoruje a jak se přibližuje.
„Jo, Kurt Cobain. Určitě. Kurt. Ten to má už spočítáno. Ten už to má za sebou. Já mám rád pomalý věci. Ale rychlý věci nejsou špatný. Jak co.“, popotáhl si z cigarety a vyfoukl kouř směrem ode mě, prohrábl si vlasy i vousy a usmál se na mě. „Ty jsi taková holčička.“
Pak už jen vím, že jsme leželi na gauči, že mě škrtil, jako had škrtí svou oběť, že mě vášnivě líbal a trhal ze mě oblečení jako by trhal struny z kytar. Třel se mnou o péro gauče a tlačil mě do jednoho koutu. Nemohla jsem se vymanit z jeho objetí, které bylo drsné, neohrabané, pánovité, velkolepé, rozehrané na sto procent. Bolel mě jeho silný stisk, kterým mi dráždil prsa, až mi na nich vyskakovaly modřiny – bolel mě jeho silný stisk, kterým si mě k sobě přitahoval – bolelo mě silné tisknutí jeho úst na mých, které mi vytvořily podlitiny na rtech, protože mě kousal, protože dováděl jako panic, který nikdy neokusil … ženu. A já jsem držela pod jeho silným stiskem, protože jsem byla tichá, introvertní, úzkostlivá, stydlivá… jen jsem ho včas zarazila, když chtěl… když mě chtěl ochutnat… musel si počkat, ochutnávka přišla o pár měsíců později… a trvala ještě několik mnoho let… které se na papír nevejdou, které nelze zachytit, nelze vystihnout, nelze popsat, nelze vrátit, nelze přehrát, nelze zkopírovat a upravit, nelze vytisknout, nelze …
Můj milý deníčku, miluji ho za to, miluji ho, miluji.