Kousek štěstí

Sedím v kavárně, před sebou mám hrnek výborné kávy a soustředím se na knížku, kterou mám právě rozečtenou. Jsem zabraná do knížky, když mi někdo začne stínit a ne a ne se uhnout.
„Nezlobte se, ale bez světla se mi čte špatně, mohl byste o kousek ustoupit?“
„A já zase ke čtení potřebuju společnost, nemohl bych si k vám přisednout? Nebudu vás rušit při četbě.“
Změřím si ho pohledem, když přidá úsměv, svolím. Dál si ho nevšímá, zase se věnuju knížce. Po chvíli mi to nedá a zvednu oči, abych si ho prohlédla. Snažím se být nenápadná, proto piju kafe a přes hrnek si ho pořádně prohlédnu. Má hezký obličej, velké rty, pihu pod okem a soustředěný výraz. Přemýšlím, jestli je normální sedat si k cizím lidem a číst si. Z přemýšlení mě vytrhne jeho hlas.
„Nemám rád, když na mě někdo kouká,“ pronese se smíchem.
„Já zas nemám ráda, když někdo naruší můj osobní prostor a ani se nepředstaví.“
„Šimon, jméno mé!“ a natáhne ke mně ruku. Chvíli váhám a podám mu svoji pravici. „Terka, těší mě“
„Když už máme za sebou formality, můžu tě pozvat na další šálek této lahodné kávy, nebo máš pro dnešek přísun kofeinu vyčerpán?“
„Můžeš, ale pozvání odmítnu. Nicméně kávu si s tebou dám ráda, ale zvát mě na ni nemusíš.“
„Slečna je samostatná a odmítá se snížit k tomu, aby za ni někdo platil? Máš u mě plusový bod, to se dnes jen tak nevidí.“
Asi dvě hodiny spolu ještě posedíme a povídáme si, musím uznat, že je to výborný společník, inteligentní, má přehled a je zábavný.
„S čím ses srazila? S blbcem nebo nábytkem? Že máš tu modřinu pod okem,“ zkoumavě si mě prohlédne.
„Chtěla jsem si prohlédnout detailně roh dveří od skříňky, moc se jim to nelíbilo.“
„Moje ségra si se skříní zahrávala 2 roky, skončila v nemocnici v hodně vážném stavu,“ pronese vážným hlasem a podívá se mi do očí.
„Budu muset jít, děkuji za příjemnou společnost, ráda jsem tě poznala.“ Zaplatím a snažím se co nejrychleji zmizet. Musím domu, ani jsem si nevšimla, kolik už je hodin, bude zle.