Epitaf

Epitaf

"Dědečku jak ti je?"

"Bolí to, ale neboj, to přežiju," řekl starší pán s úsměvem na rtech. Vnouček se na něj podíval trochu nedůvěřivě. Koneckonců co mu měl nalhávat. O rakovině v posledním stadiu může už její pacient jenom žertovat.

Narovnal se v posteli, promnul si šedivé vousy, které byly i navzdory věku naprosto přesně zastřiženy kolem koutků úst a i na bradě.

"Dědečku povídej mi, jaké to bylo, když jsi byl mladý."
"A co bys chtěl slyšet, Tondo? O tom jaké to bylo, když jsem byl v Armádě? Jak jsem proháněl holky? Jak jsme závodili s klukama na motorkách?"

"Povídej mi o tvojí největší lásce," řekl vnouček naprosto zasněně s dětskou nevinností.

"Mám mu vykládat o alkoholu?" problesklo mu hlavou, což by bylo na osmiletého kloučka asi víc, než by byl schopen zkousnout, bez ohledu na to, že by to byl jenom vtip. A pak jako blesk z čistého nebe si vybavil skoro padesát let starou příhodu.

"A víš, že ti vlastně o někom povím. Posaď se. Moje největší láska, byla tvoje babička, ale vzpomněl jsem si na někoho, o kom ti chci říct."

Vnouček vyskočil na postel. Děda bolestivě syknul. To, když mu mládežník přistál na kotníku. Věnoval mu zamračený pohled, který vzápětí přešel do úsměvu.

Dědeček se zadíval do zdi a nejednou byl daleko, daleko v minulosti. V době, kdy všechno bylo trošku snazší, možnosti větší a on o trochu pitomější. Bylo mu krásných 23 let.

*******

"Sníh padal sníh, a je to dávno, smích ve tváři rodičů…“ znělo z radia.
"Jo, kruci kdyby toho sněhu bylo o něco míň, tak bych se nezlobil," pronesl na půl úst. Vystoupil z auta a přebrodil se skrz dvaceticentimetrovou závěj, jen aby se dostal ke dveřím kongresového centra, kde se měl konat ples.

Ples, na který vůbec nechtěl jít. Jenže jsou pozvání, která se neodmítají. Zvlášť ty od dávných kamarádek.

Stála tam ve zlatě vyšívaných šatech a smála se na něj.

"Ahoj," objala jej "kde se flákáš?"
"Promiň, projet městem je malý horror."
"Máš štěstí, ještě chvíli a narazila bych si tu prvního černocha, který by šel okolo." špitla mu do ucha. Psal se rok 1973 a Československo nebylo zrovna známé svou politikou cizinecké snášenlivosti.

Nejprve jen tak korzovali kolem parketu, poznávajíce známé tváře. Tu a tam padlo potřesení ruky, pár zdvořilostních frází a jedna či dvě štamprle tekutých valašských antidepresiv.

Po druhém kole kolem parketu, již oba lehce odvážnější, se vydali tancovat. A šlo jim to báječně. Po té co jí po třetí stoupl na paleček, odtáhla ho k baru s tím, že tancovaní je dost.

Nejprve ho připravila o klíče od auta a vzápětí i o důstojnost, když ho přepila tři jedna na broskvovou vodku. Kroutil nechápavě hlavou. A tohle byla dívka, s kterou pak strávil půl roku života.

Ples skončil v ranních hodinách, ale ti dva už měli dost svých starostí. Té noci vzplála vášeň, ve které málem oba dva uhořeli.

******

"Dědečku, jak to myslíš s tou vášní, ve které jste uhořeli."
"Ale to je jen takový obrat." mávl rukou, jako by se snažil zahnat imaginární mouchu. Velice dobře si však pamatoval, jak se ty zlaté šaty válely na zemi a on Ji ohýbal přes stůl v kanceláři.
"Tak povídej dál, co bylo po tom plese?"

************

"Mám přítele, víš o tom, že jo?" řekla mu sotva se oblekla.
"No, už to vím. Proč tady nebyl s tebou?"
"Víš, tady v tom kanclu by se mu asi nelíbilo."
"Myslím na plese."
"Jo tak, on netančí. A nepije."
"A nežije."
"Ale dej pokoj," pravila a plácla ho po zádech.

Ne, že by je ta skutečnost nějak brzdila. Ona jezdila za ním a on k ní kdykoliv to čas trochu dovoloval. Chodili spolu do divadla, do klubů a prostě všude, kde Ji její partner nebral. A taky spolu dost často propadali vášni.

***********
"Tati, jak bude mít z toho tvého vyprávění mladý noční můry nebo otázky na které má ještě čas, tak ti ho sem nebudeme vůbec pouštět." nakoukla do pokoje starší dcera.
"Ale neboj, vždyť ten už toho ví víc, než ty a já dohromady a vůbec, nech „nás chlapy“ si popovídat."
"Dědku bláznivá."
"Taky tě mám rád, Petruško."
"Já tebe taky, Tati."

*******

"Všechno nejlepší k narozeninám. Už jsi stará hráza."
"Vole blbá. Nezapomeň, že jsem starší jak ty."
"Takže ti mám vykat?"
"Ty, já tě proliskám."
"Neproliskáš, protože pokud jo, musel bych ti stáhnout tady přede všema kalhoty a dát ti na holou. A to by se ti mohlo líbit."
"Ok nepozvu tě na oslavu."
"Bože, ne, jak jsi krutá a nemilosrdná." Zahlásil s afektovanou zraněností v hlase.
"Bude tam pět kamarádek, se kterými chodím občas na bazén.“

Klekl si rychlostí blesku na kolena a věnoval jí štěněcí pohled.

"Já už budu...hodný."
***********
"Jel jsi na tu oslavu?"
"To víš, že jo. Přišli jsme domů až nad ránem. A jak nám bylo zle. Však uvidíš jaké to je, až budeš starší. A jestli jsi podědil to horší z naší rodiny, budeš to zažívat dost často."
"Dědo a proč sis ji vlastně nevzal?"

**********

"Takže to je konec?" ptal se.
"Asi ano. Já nevím."
"Mně ten prsten připadá docela jako solidní argument."
"Já myslela, že už se nevyjádří."
"Tak dovol, abych se tě zeptal takhle: Miluješ ho?"

Smutně odvrátila zrak a špitla odpověď.

"Ano."
"No tak vidíš. Běž, obejmi ho a pomiluj se s ním. Vždyť je to přece ten chlap, který na tebe doma čeká."
"A co to všechno mezi námi?"
"Co s tím? Lituješ něčeho?"
"Ani náhodou!" zaprotestovala.
"A já taky ne. A to nám zůstane. Ať už se stane cokoliv."
"Přijdeš mi na svatbu?"
"Jedině, když budu moct jít za družičku" navrhl s úsměvem na rtech.
"Myslím, že by ti to v těch šatech asi neslušelo."
"Bojíš se, že bych v šatech vypadal líp jak ty, že jo?" řekl a oba dva propukli v hlasitý smích.

********

"Dědo a proč jsi ji měl teda tak strašně rád, já to nechápu."
"Toníku, víš, v té době to bylo pro mě tak citově složité, že mi stačila jediná věc.“

Děda se odmlčel a zadíval se opět do dáli.

„Ona měla ráda mě a já měl proto rád ji. Nic víc jsme nepotřebovali."

Malý, zakýval hlavou, jakože rozumí.

"Skoč mi teďka pro trošku vody, začínám mít nějak sucho v krku."

Vnouče bleskovou rychlostí seskočilo z postele a zamířilo na chodbu, kde byl automat na vodu. Načepoval plný kelímek a vrátil se do pokoje.

Děda měl zavřené oči.

Toník položil vodu na stolek a odběhl za maminkou. Nechá Dědečka odpočívat. Přece jenom takové vyprávění člověka zmůže. Třeba až se probudí, tak mu to dovypráví. Viděl ji ještě někdy? A co po svatbě? Myslel někdy na ni? A jak se vlastně jmenovala?