Naposled

„Kopačky? Vážně?“ zeptal se s úsměvem Tomáš a obracel stříbrný přívěšek v ruce.

 

Tenkrát, když to vše tak nevině začalo, nemyslela si, že do toho spadne. Lucie, tak dlouho vyrovnaná žena, co měla ve všem jasno. Přesně věděla, co chce a tvrdě si za tím šla. Chtěla hodného manžela, děti, lásku a spokojený milující domov. Chtěla zapadnout do stereotypu, neměla ráda nečekané situace, chtěla vše dopodrobna vědět a být na to připravená.

 

Chodila tenkrát s klukem, který byl to nejlepší, co jí v životě potkalo. Milovala ho celým svým srdcem a byla připravená se mu odevzdat. Ale on bůh ví, na co čekal. Chodili spolu už hodně let, našli si společný stereotyp, který vyhovoval oběma, a byli spolu velmi spokojení. Měli stejné chutě, stejné názory na věci, na lidi, na barvy, na svět. Byli jako jeden.

 

Jenže jak to v životě bývá, nic není tak jednoduché, jak bychom si přáli a už vůbec nic nevyjde tak, jak bychom to chtěli.

 

Lucie dostala pozvání na jednu společenskou událost, ale její přítel jí nechtěl doprovodit. Neměl tyhle akce rád. To byla jediná věc, ve které se lišili. Ona se dříve chodila často bavit s kamarády, ale později se se svým přítelem zavřela doma a o většinu přátel tak přišla. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle zapomněla na ten pocit, který ji provázel každým protančeným večerem, na radost, která ji naplňovala na lidi kolem a hlavně na blízké.

 

Ale i tak nebyl problém sehnat pro tuto příležitost pánský doprovod. Neviděla se s Tomášem víc jak sedm let, to však nebyla překážka. Možná spíše naopak. Celý večer protančili a velmi dobře se bavili. K ránu oba posilněni alkoholem mlčeli, dívali se do svých sklenic a v tom, z ničeho nic, vzal Tomáš její hlavu do svých dlaní a políbil ji. A právě tento polibek všechno změnil.

 

Najednou jako kdyby se v ní všechno pohnulo. Takový pocit už dlouho necítila. Nebyla to láska, tím si byla jistá, ale pocit mít vedle sebe někoho blízkého, někoho kdo vás vyslechne, kdo vás má rád. Ale Tomáš, ač ji možná rád měl, nebyl na takovou náklonnost od dívky zvyklý a vlastně ani připravený. Byl převážně samotář, a tak trvalo necelý měsíc, kdy toho začínal mít právě tak akorát dost.

 

„Přijeď, stýská se mi.“ Prosila do telefonu Lucie. Tomáš nakonec svolil a ten víkend opravdu přijel. Žel pro Lucii za trochu jiným účelem než čekala.

 

„Víš Lucie, asi nesdílím tvé nadšení z našeho dopisování. Nemiluji tě a nikdy nebudu. U mě to tak prostě není.“ Díval se jí zpříma do očí, opřený o parapet s rukama v kapsách. Stál tam tenkrát jako největší king a ona vedle něj jako nejmenší spodina, jako zmuchlaný papírek hozený do kaluže.

 

Nemilovala ho. Ani před tím, ani teď, vlastně nikdy. Měla ho moc ráda, ale stejně o něco víc, než jen ráda. Rozdmýchal v ní něco, co dlouho nepocítila, měla pocit, že si zase užívá života. Milovala svého přítele, milovala svůj domov, to co spolu vytvořili a přesto nebyla úplně šťastná. Něco jí chybělo. Chyběla jí zábava, kterou si s Tomášem užila, jeho smysl pro humor, chyběl jí přítel. Dobrý přítel.

 

Plakala, dlouho se utápěla sama v sobě a přemýšlela, jestli ten život chce opravdu tak nudný a samozřejmý jak si jej zařídila. Za několik bezesných nocí bylo rozhodnuto. Chtěla mít přátele, chtěla mít blízké lidi kolem sebe, chtěla být ta, kterou mají všichni rádi, chtěla se bavit a hlavně žít.

 

Na lásce ke svému příteli se nezměnilo vůbec nic. Jen občas chodila s přáteli ven a jemu to nevadilo. Byl rád, že je šťastná. Možná je to divné, ale měl rád její jiskru v oku, když se nad ránem vracela vydováděná z klubu. Věřil jí.

 

S Tomášem si za pár týdnů vysvětlili, jak to vlastně myslela a tenkrát, aniž by to chtěli a tušili, začali si k sobě navzájem tvořit pouto.

 

Psali si, zprvu málo, potom víc. Čím dál častěji se vídali. On jezdil za ní, ona za ním. Někdy i přes noc, samozřejmě ve vší počestnosti. Ale jak je známo, alkohol pomáhá odstranit stres, podprsenku, kalhotky a další problémy, a tak se stalo, i když ona zprvu vážně nechtěla, že spolu v té posteli jednou stejně skončili.

 

Zvláštní bylo, že si to Lucie nevyčítala, nebyla z toho znepokojená, jakoby to k tomu, co se kolem ní dělo, patřilo. Začala žít dva životy. Jeden samozřejmý, bezpečný a klidný doma a druhý nevázaný, divoký a vášnivý tam venku.

 

Věděla, že to musí skončit. Chtěla to utnout co nejdřív, ale přímo úměrně k času, který s Tomášem trávila, vzrůstala i chuť se s ním zase vidět. Jejich setkání byly čím dál lepší, jejich rozhovory čím dál více pomáhali tomu druhému. Začali si až příliš rozumět.

 

A pak, po roce, to přišlo. Lucie věděla, že se v Tomášově životě jednou objeví jiná žena. Věděla to, byla s tím smířená a ze srdce mu to přála. Vlastně to v koutku duše přála i sobě. Myslela, že pak bude snazší jej pustit z hlavy. Nebylo.

 

„Ozvala se mi jedna sestřička z nemocnice. Prvního máje spolu jdeme ven. Myslíš, že je to rande?“

„Co jiného by to bylo? Na 1. máje se nechodí jen tak s klukem ven. Vezmi ji někam do parku a dlouze ji polib pod rozkvetlým stromem, tak jak to umíš Tomášku.“ Konstatovala s upřímnou radostí v hlase Lucie. Byla potěšena, snad víc než on sám.

 

Tak se začal Tomáš stýkat se sestřičkou. O každé schůzce, každém slovu a každém činu se Lucii svěřoval. Dlouhé hodiny o tom debatovali, radili a vymýšleli další taktiky, jak sestřičku ulovit. Jak se ukázalo, nebyl to až takový problém.

 

Sestřička hned na druhém rande ulovila jeho a dostala jej do postele. Tak lacinými triky, až Lucii bylo líto, že jí na to tak rychle naletěl. On, tak těžko ovlivnitelný muž, se nechal tak snadno zmámit chtíčem. Tenkrát se jí zastesklo. Věděla, že se bude muset odsunout na druhou kolej a odjet svým směrem. Přála mu to, jen to bylo těžší, než si myslela.

 

„Přijedu za tebou na víkend. Budu ráda, když se mi budeš věnovat a vezmeš mě večer někam ven.“

„To víš, že vezmu, už se tě nemůžu dočkat. Klidně můžeš spát u mě. Postel mám dost velkou, určitě se tam vejdeme.“ V Tomášově hlase bylo opravdu cítit nadšení. Už se dýl neviděli, chyběla mu.

„Kdyby ti to nevadilo, vezmu sebou sestřičku. Moc bych ti ji chtěl představit, abys mi ji zhodnotila.“

Čekala to, těšila se na ni, byla zvědavá, ale zároveň to příliš bolelo. Chtěla ho mít na poslední víkend jen pro sebe. Chtěla se rozloučit, naposledy ho políbit, obejmout a nechat jít.

 

Nebylo by však správné tohle odmítnout, dobře věděla, že on také pokorně poslouchal, když v telefonu cukrovala se svým přítelem, několikrát se na ně musel dívat, jak se objímají, líbají a mají rádi. Navíc byla opravdu zvědavá, chtěla vědět jaká je a jestli Tomáše svěřuje do správných rukou.

 

„To je super nápad, půjde s námi jen ona nebo vezmeš ještě někoho sebou, abych vám tam nemusela křenit?“ Ptala se Lucie

„Půjde nás asi osm. Mimo jiné i Hanka, kterou znáš, takže se nemusíš bát, že bys tam byla úplně sama.“

 

To ji trochu uklidnilo, Hanku měla ráda a věděla, že ví skoro o všem, co se mezi ní a Tomášem odehrává.

 

Pomalu se blížil onen večer. Lucie měla výbornou náladu, během těch pár dnů se tak nějak srovnala se vším, co ji trápilo nebo si to alespoň myslela. Nechala si udělat nehty, nakoupila nové oblečení, přiměřeně se nalíčila, upravila a vyrazila. S úsměvem na tváři dorazila ke klubu, přivítala se s Hankou, Tomášem a sesřičkou. Zbytek nedorazil.

 

Na první pohled sestřička působila velmi plaše, ale i tak se Lucii docela líbila. Držela Tomáše za ruku a trochu se za něj schovávala. Byla tím vlastně opravdu roztomilá.

 

„Já tě nekousnu, nejsem upír. Mě se bát nemusíš.“ Snažila se Lucie trochu rozbít ledy. A snad se to i trochu povedlo. Vypovídal o tom sestřiččin nesmělý úsměv.

 

Při příchodu do klubu si všichni dali na uvítanou panáka broskvové vodky a během večera právě toto pití pomáhalo všem zúčastněným řádně se uvolnit. Byl to pěkný večer. Sestřička se uvolnila tak, že málem tancovala na stole, Tomáš tak, že opět málem zlíbal celé dámské osazenstvo, ale naštěstí mu v tom rozumná Hanka a skoro střízlivá Lucie zabránily.

 

Koncem večera se z těch čtyřech stala skvěle sehraná a pobavená parta a asi každý si v posteli oddychl, že tento večer dopadl vlastně líp, než každý z nich čekal. Tomáš s Lucií oddechovali spolu. Sestřičku odprovodili domů a odjeli k Tomášovi.

Tomáš, plný euforie, že si ty dvě nevyškrábali oči, chtěl se s Lucií milovat. Ona chtěla, protože věděla, že je to naposled.

 

Hladil ji po tváři, líbal na čelo, na nos, dlouze na ústa i krk. Zlíbal jí každý kousek klíční kosti, jamku pod ohryzkem, její hladká pevná prsa. Věnoval se jí dlouho, pomalu, něžně, přesně tak jak to měla ráda. Laskal jí kotníky, lýtka, podkolenní jamku a vnitřní stranu stehen. Jedním polibek za druhým pokrýval celé její nahé tělo. Ležela před ním bez ostychu zahalena jen do medového světla pouliční lampy. Stíny mnohem lépe vykreslovaly ladné křivky jejího hladkého těla. Vzdychala, dotyky jeho úst ji příjemně mrazily. Naklonil se nad ní, pohlédl jí zpříma do očí a jemně pronikl. Slastí se jí přivírali víčka, ale nechtěla je zavřít, chtěla jej vidět, sledovat každý sval v jeho obličeji, každý výraz jeho vzrušení, chtěla vědět, že je to dnes jen pro ni. A bylo.

 

Milovali se spolu celé hodiny a pro oba to byl nejněžnější okamžik, který kdy zažili. Nad ránem oba unaveni vášní, kterou si navzájem rozdali, usnuli. Lucie se probudila o něco dříve než on. Ležela mu na hrudníku, Tomáš ji objímal a oddechoval. Poslouchala jeho klidně bijící srdce a přemýšlela, jestli to vůbec dokáže. Jestli dokáže v sobě najít tak obrovskou sílu pro tento, jednou stejně nevyhnutelný, krok. Plakala. Tiše plakala, sbírala odvahu a hledala vhodná slova, která neexistovala.

 

„Proč?“

„Protože je to čím dál lepší. Bojím se, co by přišlo pak. Bojím se, že by ses k tomu jednou rozhodl ty a já bych na to nebyla dost připravená. Bojím se, že to necítíš stejně jako já. Bojím se odmítnutí.“

 

Lucie si sbalila poslední věci a Tomáš jí svou motorkou odvezl na nádraží. Držela se ho pevně, ještě naposledy se k němu tiskla, vnímala jeho dech a tep, vítr ve tváři. Tak jako vždy nechtěla, aby ta chvíle skončila, jen teď byl ten pocit ještě hlubší.

 

Na nástupišti se objímali, líbali a snažili se smířit s tím, co mělo přijít. Nešlo to. Drželi se oba pevně, Lucie plakala, už se ani slzy nesnažila zadržet. Bylo to zbytečné. Ještě naposledy Tomáše pohladila po tváři, podívala se mu do očí a odcházela. Sedla si do kupé k oknu tak, aby ho ještě na pár chvil mohla zahlédnout. Poslední minuta než se vlak rozjel, byla nekonečná. Neustále plakala, ale i přes slzy jasně viděla jak Tomášovi rudnou oči. Plakal a v tu chvíli se vlak rozjel. Oba sevřelo neuvěřitelné úzko a snad si tenkrát oba připustili, že to bylo hlubší, než oba čekali.

 

„Vždyť svět nekončí.“ Přišla sms od Tomáše.

„Svět ne, končí něco lepšího.“