Zrada

Na londýnské ulice padl chmurný soumrak. Počasí bylo nevlídné, přeháňka střídala přeháňku, v sem tam se na zem snesla i sněhová vločka. Podvečer byl chladný. Elaine Nottersová seděla sama v knihovně, kterou právě opustil poslední gentleman. Pracovala jako knihovnice za mizerný plat, se kterým sotva vyžila. Byla ovšem velmi šťastná, že našla nějakou práci. Dokonce se jí v knihovně i líbilo- četba patřila mezi její záliby.

Její život byl zpočátku docela jednoduchý. Do svých 22 let nepoznala, co je bída a odříkání. Žila na velkém panství, které patřilo jejímu otci. Matka zemřela, když jí bylo 13 let. Vyrůstala společně se starším bratrem Johnem a sestřenicí Edith, která byla stejně stará jako ona. Rodina Elaine Nottersové byla velmi bohatá. Její otec se honosil titlulem hrabě a tento titul jakožto i celý majetek měl po jeho smrti přejít na bratra Johna. Krátce před Elaininými 22. narozeninami její otec onemocněl a lékař se nechal slyšet, že to je vážné. Tato zpráva se velmi rychle rozkřikla a na zámek Broadcastle, kde celá rodina žila, se sjelo všemožné příbuzenstvo vyjádřit účast a politovat nebohé sourozence. Včetně mladšího bratra hraběte, Edgara Notterse, který se zde usadil na více než pár dní. Cílem jeho návštěvy však nebylo přání brzkého uzdravení a pomoci se správou statků, jak tvrdil po svém příjezdu. John Notters, 24 letý,vzdělaný a inteligentní muž strýce ujistil, že správu zámku zvládne sám, strýc se však nedal odbýt. Jak se později ukázalo, skutečná záminka jeho přítomnosti na zámku byla vidina v případě bratrovy smrti zasáhnout tak, aby majetek i titul přešly na něj. Stav hraběte se nezpelšoval. Když bylo starému pánu jasné, že jeho dny jsou téměř u konce, svolal své bližní, aby je seznámil s obsahem své závěti. Závěť měla být otevřena až po jeho smrti, ale všem bylo jasné, co se v ní zhruba píše. Zkrátka titul, dům, další statky a renta 20 000 liber ročně měly přejít na syna Johna, Elaine náleželo věnem 80 000 liber a ani Edith neměla přijít zkrátka, jelikož jí mělo připadnout 20 000 liber. Den, kdy se mělo uskutečnit ono shromáždění v ložnici hraběte se ovšem přihodilo velké neštěstí. John spolu s třemi dalšími pány a strýcem si vyjeli na lov. Z lovu se však vrátili bez Johna, který nešťastnou náhodou spadl z koně a srazil si vaz. Elaine, která znala strýcovu povahu, nepochybovala, že to zas taková náhoda být nemohla. Byla zdrcena. Ztratila svého milovaného bratra a brzy měla ztratit i otce. Kromě toho se nacházela pod střechou s osobou, ke které od útlého dětství chovala velké antipatie podpořené strýcovými úskoky, podvody a snahou získat co největší majetek za každou cenu. Večer za velkého smutku se celá rodina shromáždila u lože hraběte Notterse. Jeho stav se pod vlivem událostí toho dne ještě zhoršil. Edgar Notters, který se jistě tou dobou těšil z budoucího titulu i majetku, byl však po vyjevení obsahu závěti značně zklamán. Otec bratrů, vážený a velmi moudrý muž, za svého života zařídil, aby došlo ke změně dědického práva tak, že majetek a titul přecházeli na nejstaršího mužského potomka a pokud by mužské potomky neměl, pak na nejstarší dceru. Tato změna byla provedena díky tomu, že dlouho neměl mužského dědice a nebyla dána obecně ve známost, jelikož se jeho ženě nakonec narodili synové. Teprve pokud by hrabě Notters neměl potomky žádné, dědil by Edgar. Té noci hrabě Notters zemřel. Elaine cítila, že Broadcastle je v ohrožení. Nebyla si úplně jistá, co se chystá strýc udělat, ale věděla, že to bude zahrnovat jí. Pokud bratra opravdu zabil, tak ona je zatím v bezpečí- bylo by nanejvýš nápadné, kdyby jeden dědic zemřel v den odhalení závěti, a druhý- nečekaný- hned po smrti hraběte. Netušila, co strýc bude chtít podnikat. Za dva dny se konal pohřeb. Poté přijel rodinný právník a měla být otevřena závěť, s jejíž obsahem již byli přítomní zhruba seznámeni. Elaine, jako nová paní domu, měla velkou chuť strýce z domu vykázat, ale věděla, že rodinným vztahům by to moc neprospělo a neměla v rukou žádný podložený důvod. Krátce po otcově smrti na Broadcastle přijel Edgarův nejstarší syn, Edward. Elaine, která měla ten dar poměrně rychle prokouknout záměry druhých, si byla ihned jistá, co za tou návštěvou vězí. Edwardovo chování vůči ní jí její domněnku jen potvrdilo. Poté, co obratně skládal komplimenty její kráse, vzdělání a způsobům, se jí vynasnažil být co nejvíce na blízku a neustále nabízel jí pomoc v překonání smutku nad ztrátou milovaných osob. Elaine jeho chování znechucovalo. Považovala ho za vrchol beztaktnosti. Nikdy se spolu příliš nestýkali a Edwardovo zájem ležel především v lehce dostupných, marnivých slečnách nižší inteligence, které se nechaly lehko obalamutit a kterým pak on přinášel jen zklamání a potupu. Bylo více než jasné, co se skrývá za jeho náhlou pozorností. Často se před ním ukrývala v knihovně, kde vždy trávila ráda čas. Velmi ráda četla, zajímalo ji snad vše- od vědy po krásnou literaturu. Zhruba po třech týdnech od Edwardova příjezdu došlo k tomu, k čemu doufala, že díky jejímu chladu vůči svému bratranci, nedojde. Edward ji požádal o ruku. Elaine ani vteřinu neváhala a svého ctitele odmítla. Strýce to velmi rozzuřilo. Došlo mezi nimi k prudké hádce. Edgar neměl právo Elaine, jakožto zajištěnou, samostatnou a dospělou ženu, k ničemu nutit. Nebyla mu vázána žádným slibem ani dohodou. Jeho neslušné chování v této záležitosti bylo konečně onou záminkou k vykázání ho z Broadcastlu. Týden po této události došlo na Broadcastle psaní od strýcova právníka, který zpochybňoval pravost poslední vůle. Elaine věděla, že to přinese jen komplikace, ale byla si téměř jistá, že soud takové bezpráví nedopustí. Mýlila se. Otcův právník se náhle přiznal, že poslední vůle byla zfalšována a soud tak zbavil Elaine jak jejího majetku, tak věna a vše připadlo Edgarovi. Jako zázrakem se našla „pravá“ poslední vůle a ta, kterou jim právník četl v den pohřbu jejího otce, se ztratila. Elaine přišla skoro o vše. Podle „pravé závěti“ všechen majetek měl přejít na nejbližšího mužského potomka, který tak i určí věno případné dceři zemřelého hraběte. Zůstalo jí tak jen nepatrné věno po matce, na které Edgar neměl právo. Edgar se snažil vcítit do role hodného strýčka hostitele, pravděpodobně aby nevzbudil podezření, a o Elaine všemožně pečoval. Dokonce jí byl ochotný připsat věno, i když ne v původní výši. Jenže to byla jen póza pro okolní svět. Jakmile se zavřely dveře za posledním návštěvníkem, nevyslechla od něj mladá dívka jediné dobré slovo. Pokud před někým naznačila jeho zlobu, zamkl v jejím pokoji a nechal jí celý den bez jídla. Choval se k ní hůře než k služebným. Elain věděla, že tohle nemůže dlouho vydržet. Stále doufala, že ztracená závěť se objeví a pravda vyjde najevo, ovšem strýcovo zacházení s ní se však den ode dne zhoršovalo. Dostala z něj strach. Jednoho dne se rozhodla, že vezme osud do svých rukou. Když u nich dlela vážená návštěva, vyžádala si projížďku na koni. Jako doprovod s ní jel Edward, který se ještě nevzdával naděje, že strýc donutí Elaine k sňatku s ním. Byla to vskutku velmi krásná a přitažlivá žena dobrého původu. Její přízeň by mu lichotila více než přízeň kterékoliv jiné dívky. Elaine však vůbec neměla v úmyslu mu svou přízeň věnovat, nezamýšlela totiž se z projížďky ani vracet. Když projížděli okolo ovocného sadu, požádala svého bratrance, zda by jí natrhal nějaká jablka. Věděla, že jabloně jsou uprostřed sadu, zatímco na jeho okraji rostly jen hrušky. Edward, netušíc nic o jejím plánu, se rozjel k jabloním. Když se však po chvilce otočil, Elaine byla pryč. Broadcastle sousedil s hlubokými lesy, nebylo tedy složité se rychle ztratit. Její cesta byla dlouhá a plná nástrah a nebezpečí. Elaine Nottersová se však vyznačovala nebývalou odvahou a houževnatostí. Po třech dnech byla nucena prodat koně, své šaty vyměnila za prosté, a za utržené peníze ji pak dostavník dovezl do Londýna. Její strýc po ní pátral. Ovšem nikdo, koho cestou potkala nepředpokládal, že ta dáma ve starých, obyčejných šatech je bohatá Elaine Nottersová, dcera hraběte, tudíž jeho pátrání ho dovedlo pouze do vesnice, kde prodala koně. V Londýně chtěla Elaine vyhledat otcova právníka a zjistit, co se stalo. Po příjezdu bohužel zjistila, že pan Gilmore, jejich rodinný právník, změnil adresu a bohužel nový nájemník neví, kam se přestěhoval. Byla ve velkém městě a nevěděla, na koho se obrátit. Do Londýna s otcem jezdívali zřídkakdy, znala tam jen jednu rodinu, u které občas pobývali, ovšem tato rodina byla spřízněna s jejím strýcem. Nepřicházelo tedy v úvahu hledat útočiště tam. Hrozilo, že zůstane přes noc bez střechy nad hlavou. Neměla dost peněz na to, aby si najmula pokoj a nenašla v sobě odvahu ani hrdost žebrat. Situace však dopadla nanejvýš šťastně. Ve chvíli, kdy už ztrácela naději, ji překvapeně oslovila žena, která mohla být tak ve věku její matky: ,,Slečna Elaine Nottersová?“ Dívka neskryla úžas: ,,Ano, ale jak-“ Žena jí skočila do řeči: ,,Znala jsem Vaší paní matku. Byly jsme velmi dobré přítelkyně. Možná si mojí rodinu pamatujete. Jednou jsme Vás navštívili na Broadcastle. Ale to už je strašně dávno, mohlo Vám být asi tak 10 let.“ Elaine si matně vybavovala onu rodinu. Pamatovala si jen, že se jednalo o matčinu přítelkyni ze sousedství. Od matčiny smrti o nich neslyšela. Jak jí ale mohla poznat? Vždyť je to tak dávno: ,,Asi si myslíte, jak jsem Vás mohla poznat!“ Její otázka byla hned zodpovězena: ,,Jste tak podobná matce. Jakoby přede mnou stála ona! Co tu proboha děláte v tuto hodinu, a v takových šatech… Přijměte pozvání do našeho skromného domu.“ Elaine se nenechala přemlouvat. Paní Smithová, jak se dávná přítelkyně její matky jmenovala, bydlela se svým manželem a sedmi dětmi v malém domě. Nebyli bohatí. Paní Smithová pocházela z lepší společnosti, ale vdávala se z lásky a její vyvolený peněz příliš neměl. Jí to ovšem nevadilo a i když museli hodně šetřit, z jejich domu dýchalo štěstí a pohoda. Elaine cítila, že této rodině může věřit a těšilo jí to. Pan Smith se svou manželkou vyslechli vše, co se na Broadcastle za poslední měsíce stalo a na tváři se jim zračilo zděšení. Nemohli pochopit, jak se Edgar mohl dopustit takového podvodu a slíbili Elaine pomoc. Nabídli jí střechu nad hlavou, dokud se to nevyřeší. Neměli však dost peněz, aby živili další hladový krk, což Elaine věděla i bez toho, aby museli cokoliv naznačovat- a byla ochotná najít si práci. Neměla v povaze stavovskou povýšenost. Práce jí nepřipadala pod její úroveň. Více by její hrdost zraňovalo vědomí, že by rodině způsobila finanční starosti. Seznámila své hostitele se svým záměrem a ačkoliv ji nejdřív ujišťovali, že to zatím nebude nutné, trvala na svém. Poté, co se pan Gilmore odstěhoval neznámo kam, nevěděla, na jak dlouho ji tato záležitost v Londýně zdrží. Po chvilce naléhání je ujistila, že v této záležitosti je rozhodnuta a paní Smithová si vzpomněla, že půl míle odtud je knihovna, do které hledají knihovnici. Hned druhý den tam slečna Nottersová zašla a místo získala. Změnila si však pro jistotu jméno- a tak se novou knihovnicí stala slečna Emily Smithová, neteř pana Smithe.

Dny a týdny plynuly. Elaine se snažila vypátrat pana Gilmora, bohužel neúspěšně. Do knihovny chodilo spoustu gentlemanů, což jí skýtalo možnost vyptávat se, ovšem nezdálo se, že by někdo věděl, kam se pan Gilmore odstěhoval. Jeden gentleman toho pána dokonce znal osobně, ale prý před několika měsíci zavřel praxi a odjel neznámo kam. Možná zůstal v Londýně, možná ne, to dotyčný gentleman nevěděl. Elaine pojala podezření, že v tom má prsty její strýc Edgar. Edgar Notters se mezitím marně snažil pátrat po své neteři. Objel všechny její známé a přátele, nikdo o ní však nic nevěděl. Elaine se prozíravě nikomu nesvěřila. Věděla, že strýc je špatný člověk a když se něco chce dozvědět, tak si cestu najde. Jediný člověk, kterému doma věřila, byla Edith. Té se bála sdělit své záměry, aby ji nevystavila strýcovu naléhání nebo hněvu, pokud by její plán nevyšel. U rodiny matčiných přátel se cítila v bezpečí. Dům se nacházel v takové části Londýna, kam by strýc nepředpokládal, že se dcera hraběte uchýlí, pokud by ji snad v Londýně hledal. Jak se později ukázalo, skutečně ji v Londýně hledal. V knihovně zaslechla rozhovor dvou pánů bavících se o Edgaru Nottersovi zoufale hledajícím svou milovanou neteř, která se krátce před svým útěkem zasnoubila s jeho synem Edwardem. Jak ji ta slova znechutila! Ta ohavná lež! Nikdy by si toho bezpáteřního záletníka nevzala!

Smithovi se k ní chovali velmi mile. Ona na oplátku ve volných chvílích učila jejich děti, jelikož paní Smithová neměla na domácí učitele. Její život sice postrádal luxus, ale jinak si neměla na co stěžovat. Cítila se u této rodiny velmi dobře.


Pomalu přešel podzim a přišel prosinec. Nyní se vraťme zpět do onoho chladného večera. Po dlouhé době se Elainino pátrání mělo konečně pohnout z místa.
,,Nashledanou pane Sandersi.“ ,,Nashledanou slečno Smithová!“ Pan Sanders za sebou zavřel dveře a Elaine osaměla. Bylo okolo osmé večer. Dočetla stránku, zavřela knihu, poklidila v knihovně a okolo půl deváté zamykala dveře, aby se vydala na cestu domů. Venku se ochladilo. Na zem se sypal sníh a ulice byla prázdná. Elaine se rychlým krokem vydala domů. Cestou si všimla dvou dam, nebo spíše dívek, elegantně oděných, jak kráčí samy ulicí. Podivila se tomu. Vypadaly jako dívky z dobrých rodin- co to je za nesmysl nechat je samotné toulat se po londýnských ulicích? Zvlášť zde, kde není příliš bezpečno! Dívky se nahlas bavily a evidentně si neuvědomovaly nebezpečí, které jim tu mohlo hrozit. Kolikrát ji tu obtěživali hrubiáni a před jejich zájmem ji chránilo hlavně to, že nic neměla. Ale co dvě mladé, zranitelné dívky, které navíc vypadají bohatě? Její předtucha se naplnila o pár okamžiků později. Z temné uličky vyšel vysoký muž v tmavém kabátě a následoval jejich kroky. Elaine z toho vůbec neměla dobrý pocit, ale dívky si muže vůbec nevšimly, zabrány do svého hovoru. Ačkoliv už byla skoro u domu Smithových, rozhodla se pokračovat. Měla pro strach uděláno. Dívky odbočily do sousední ulice a Elaine je následovala. Na chvilku je ztratila z dohledu, když v tom ji výkřik přiměl přidat do kroku. K muži se přidal ještě druhý, podobně vypadající a oba nyní zadržely obě mladé dámy a s nožem v ruce se dožadovali jejich peněz, šperků a dalších cenností: ,,Nechte je jít!“ Vykřikla a rozběhla se směrem k čtveřici. Dívky na ni vyděšeně hleděly: ,,Pusťte je!“ Zopakovala autoritativním tónem. Měla v hlasu něco, co muže, který jednu z dívek držel pod krkem, přimělo k tomu, aby ji opravdu pustil: ,,Utíkejte do bezpečí děvčata!“ Křikla na ně. Dívky byly ochromeny strachem. Jen stály a třásly se. Elaine si pomyslela, že tohle vůbec není dobrá situace. Měla v plánu odlákat pozornost, aby dívky mohly utéci do bezpečí a ona mohla zaké včas vzít nohy na ramena. Byla zdatná běžkyně a věděla, že svým nohám může věřit. Jenže dívky ji svým strachem zkřížily plány. Nyní byla v nebezpečí i ona. Pokud by teď utekla, lupiči by se dozajisté začali opět věnovat původním obětem. Rozhlédla se okolo. Do ulice nesměřovalo žádné okno, nikde nikdo. Ustoupila krok dozadu a o něco zakopla. Upadla na zem. Rukama hmatrala okolo sebe, o co to zakopla. Byla to železná tyč- nejspíš zbytek oje z nějakého vozu. Tyč byla těžká, ale dokázala ji zvednout. Mezitím se dva muži přiblížili a chystali se zaútočit na nepohodlnou svědkyni. Elaine neváhala, rozmáchla se tyčí a jednoho muže srazila na zem. Zůstal ležet a nehýbal se. Druhý muž se zašklebil a vytáhl proti ní nůž. Elaine se však nezalekla ani toho, rozmáchla se podruhé a i když muž uhnul, třetím machem srazila i jeho. Ani jeden nevypadali mrtví, jen omráčení. Elaine neváhala a rozběhla se k dívkám, které stály v objetí, po tvářích jim tekly slzy a neskutečně se třásly: ,,Rychle odtud pryč, než se proberou! Kde bydlíte?“ Dívky nebyly sto jí odpovědět na žádnou otázku ohledně jejich rodičů či bydliště, takže jí nezbylo nic jiného než je vzít ke Smithům.

Po dvou šálcích čaje se dívky uklidnily natolik, aby bylo možné zjistit, kdo jsou a jak postupovat dál. Jednalo se o sestry Danielu a Adelaidu Forthcombovi, dcery lorda Forthcomba. Danielle bylo 15 let, Adelaida byla o rok starší. Otázka, proč se samy dvě toulaly v tuto hodinu, v takovém počasí po londýnských ulicích, nebyla uspokojivě zodpovězena a Elaine tušila, že tak činily za zády své rodiny. Po chvilce naléhání se mladší Danielle přiznala, že chtěly nahlédnout na večírek, který jim otec zakázal. Tak utekly a bohužel se cestou ztratily. Nemohly si vzít kočár ani doprovod, protože tatínek prý vede dům pevnou rukou a dozvěděl by se to. Obě dívky měly hodně temperamentu a vůbec si neuvědomovaly, co se sluší a patří. Elaine je pokárala za jejich nepřístojnost a dotázala se, zda je napadlo, jak nebezpečná vůbec bude cesta a jak nepatřičné by bylo objevit se na večírku bez doprovodu, bez gardedámy? V obou případech měly štěstí v neštěstí- na večírek vůbec nedorazily a v nejhorším potkaly Elaine. Následkům svého jednání se však nevyhnou. Bude třeba poslat spěšný list jejich otci, protože je vyloučeno, aby pokračovaly ve své pěší cestě domů samy, a pan Smith nebyl doma, aby je doprovodil. Při zmínce o otci se dívky upřímně vyděsily: ,,Prosím ne, otci ne!“ Žadonila Adelaida: ,,Máme bratra. Napište jemu, on pro nás přijede. Ale prosím napište psaní přímo do ruky jen a jen jemu!“ Přidala se Daniela. Slečny Forthcombovy na Elaine hleděly tak prosebným pohledem, že nakonec souhlasila. Nevěděla, jaký je jejich otec a vzpomněla si na strýce. Co když je lord Forthcomb takový? Ačkoliv si děvčata za své jednání zaslouží trest, takový by byl jistě neúměrný. Sedla si tedy k psacímu stolu a napsala spěšný list pro pana Jamese Forthcomba, bratra oněch dívek.

Už to vypadalo, že sestry Forthcombovy u Smithových budou muset strávit noc, když se ozvalo bušení na dveře. Služebná otevřela a uvedla do pokoje hosta- pana Jamese Forthcomba. Pan Forthcomb byl vysoký, pohledný muž, asi pětadvacetiletý. Měl světle hnědé, vlnité vlasy, pronikavě modré oči a velmi elegantní, mužnou postavu. Elaine se nalila krev do tváří a srdce se jí rozbušilo: ,,Dobrý večer.“ Pozdravil dámy lehkou úklonou a káravě pohlédl na své sestry. Starší se okamžitě zvedla a představila bratrovi paní Smithovou a její neteř, slečnu Emily Smithovou. Na zdvořilostní fráze nebyl moc čas, a tak Elaine s pomocí sester Forthcombových vylíčila jejich bratrovi celou příhodu. Bratr se přísně obořil na své sestry: ,,Děvčata, tohle jste vážně už přehnala!“ Elaine tak pochopila, že mladé dámy asi dělají své rodině často potíže: ,,Bratře, víš, jak moc jsme chtěly k lady Maleinové na večírek!“ Snažila se hájit svůj přečin Daniela: ,,A víte moc dobře, drahé sestry, že otec řekl ne. Co s vámi mám dělat?“ Elaine viděla, že pan Forthcomb má své sestry velmi rád. Nepochybovala, že je nakonec bude krýt a otec se nic nedozví: ,,Slečno Smithová, dovolte mi vyjádřit velký dík. Nebýt vaší statečnosti, nechci si domýšlet, jak by sestry dopadly.“ Choval se velmi přátelsky, nijak se nad ně nepovyšoval, na jeho úsměvu bylo cosi upřímného a, jak Elaine později přiznala, přitažlivého. Líbil se jí. Kdyby bývala byla paní na Broadcastle, nic by jí nebránilo o tomto muži uvažovat, ale jako Emily Smithová o takovém vztahu nemohla ani přemýšlet. Všechny tyto myšlenky hned zapudila. Nechtěla pomyslet na žádného muže, dokud nedosáhne spravedlnosti ve věci dědictví svého otce. Dokud bude Edgar Rotters pánem na Broadcastlu, nebude mít klid. Když se se sourozenci Forthcombovými loučila, napadlo ji zeptat se na pana Gilmora. Když pan Forthcomb zaslech to jméno, se zájmem na Elaine pohlédl: ,,Vy znáte toho pána?“ Optal se. Elaine přitakala: ,,Je to starý rodinný přítel.“ Vysvětlila krátce. Evidentně v očích pana Forthcomba velmi stoupla: ,,Pan Gilmore je otcův dlouholetý přítel. Je náš rodinný právník.“ Elaine se zaradovala. JE! Takže určitě ví, kde se skrývá: ,,Marně se ho snažím v Londýně vyhledat. Na adrese, kde býval, mi bylo sděleno, že již nepřebývá a zdá se, že o něm nikdo nic neví.“ Pan Forthcomb se zachmuřil: ,,Ano, byl nucen jistými okolnostmi odstěhovat se. Nejsem s tím případem příliš obeznámen. Kde nyní sídlí, nevím. Nikomu se s tím nesvěřil. Ale občas k nám jezdívá.“ Elaine se zaradovala ještě více. Konečně jí svitla naděje. Ale jak se k panu Gilmorovi dostat? Nemůže k Forthcombům jen tak zavítat. Musí jí nejdříve pozvat. A pak musí zjistit, jak dalece jsou s panem Gilmorem spřízněni a jak moc jim může věřit. Do té doby mu nemůže předat žádný vzkaz pro pana Gilmora. Pan Forthcomb a jeho sestry ještě jednou vyjádřily své díky a když odcházeli, hodiny odbíjely půlnoc.

Stopa pana Gilmora nedala Elaine spát. Neustále přemítala nad tím, kam mohl odjet, a jak se k němu dostat. Pak se do jejích myšlenek vkradl James Forthcomb. Strávila s ním jen necelou hodinu, ale byla sto ho označit za jednoho z nejpříjenějších mladých mužů, jaké kdy potkala. Doufala, že se ve svém úsudku nezmýlila. Jeho sestry ho zbožňovaly a on se k nim choval velmi mile a pozorně. Takový muž jistě nemůže být zlý. S těmito myšlenkami usínala.
James Forthcomb cestou domů v kočáře sestry ještě několikrát pokáral. Měl je velmi rád a také o ně měl velký strach. Slečna Smithová pro něj v tu chvíli byla hotový anděl. Nechápal, kde se v tak jemné a křehké dívce vzalo tolik síly a odvahy vzdorovat přesile. Navíc vůbec nepůsobila jako dívka z chudých poměrů, jaké mu vylíčila paní Smithová. I za tu chvíli, co spolu strávili, zjistil, že má vybrané, jemné způsoby a vypadala i velmi vzdělaně. Rodiče na její výchově evidentně nešetřili, a nebo disponuje tak vrozeným jemnocitem a inteligencí, že jí je na knihovnici škoda. Navíc ho upoutala i její krása a cosi, co vyzařoval její úsměv a oči. Zamrzelo ho, že je z takových poměrů, protože jeho otec by takovému vztahu nikdy nepřál. Kromě toho se obecně očekávalo, že se brzy zasnoubí se slečnou Wellsovou, ačkoliv tato velmi krásná dívka byla jen stínem slečny Smithové. Cestou v kočáře se se setrami dohodl, jak otci vysvětlí tento pozdní příjezd. Jejich vykonstruovaný příběh zahrnující slečnu Smithovou jako zachránkyni, která je pohostila teplým čajem, když se jim porouchal kočár a čekali, až to sluha opraví.

Druhý den ráno se Elaine opět vypravila do knihovny. Přes noc nasněžilo asi palec sněhu. Měla sníh ráda, zvesela vykračovala vstříc dalšímu dni strávenému mezi knihami a hovory s některými gentlemany, kteří si ji velmi oblíbili. Jen co opustila dům pana Smithe, všimla si dvou mužů postávajících naproti. Znervózněla. Pojala podezření, že se jedná o ty dva, kteří v noci napadli sestry Forthcombovy. Dělala, že si jich nevšimla a rychlým krokem se vydala ke knihovně. Muži ji sice následovali, ale než ji dostihli, byla u knihovny, vešla dovnitř a zamkla dveře. Muži ještě chvíli stáli venku a pozorovali ji, pak se ale sebrali a odešli. Den uběhl velmi rychle a okolo osmé večer, když poslední pánové odešli, Elaine opět poklidila, zamkla a vydala se na cestu domů. Rozhlédla se po ulici. Mrzlo, nikde nebylo ani živáčka. Kromě dvou mužů u protějšího domu. Slečnu pohltila špatná předtucha. Přes to se odvážně vydala na cestu obvyklým směrem. Muži chvíli stáli stranou, ale pak se vydali za ní. Přidala do kroku, skoro běžela. Muži také zrychlili tempo. Dům Smithových se již blížil, ale muži ji doháněli. Doufala, že bude rychlejší než oni. Ve chvíli, kdy už si myslela, že jí skoro mají, se ze tmy proti ní vynořila postava dalšího muže v elegantním oděvu: ,,Dobrý večer, slečno Smithová.“ Byl to pan Forthcomb: ,,Dobrý večer.“ Odpověděla na pozdrav a přijala nabídnuté rámě. Pan Forthcomb si všiml dvou neznámých mužů a doufal, že jeho přítomnost je odradí od případného útoku. Nemýlil se. Když ho muži spatřili, změnili směr a zabočili do vedlejší ulice: ,,Včera jste, jak jsem slyšel, pokárala mé sestry, že se samy toulají v těchto nebezpečných ulicích, a přitom se sama vystavujete stejnému nebezpečí.“ Začal s úsměvem na rtech. Elaine jen pokrčila rameny: ,,Bohužel není jiného zbytí. Pan Smith mě občas doprovází, ale poslední týden má hodně práce.“ A pak dodala: ,,Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“ ,,Přináším vám pozvání na zítřejší oběd. Nemáte-li jiné závazky, prokázala byste mně a mým sestrám tu čest a přijala jej?“ Elaine byla překvapena a potěšena zároveň. Mezitím došly do dveří domu pana Smithe. Sestry Forthcombovi ji uvítali hned, jak si sundala kabát. Jelikož v sobotu byla knihovna zavřená, mohla pozvání s klidným svědomím přijmout a těšit se na další možnost zjištění více o panu Gilmorovi. Sourozenci Fortcomboci se zdrželi asi hodinu a pak uznali, že je načase vrátit se domů a dělat společnost svému otci. Elaine uléhala s radostným očekáváním, co zítřejší den přinese a zároveň s obavami, koho všeho u Forthcombů potká a zda-li ji někdo pozná. Pozvánka zahrnovala i manžele Smithovi, ale ti měli již v plánu něco jiného, takže Elaine se měla k Forthcombům vypravit sama.
Druhý den ráno, přesně v 10:00 čekal na Elaine kočár, který dal poslat pan Forthcomb. Po necelé půlhodině cesty dorazila před sídlo rodiny Forthcombovy. Byl to velký, honosný dům. Lokaj jí otevřel dveře a u kočáru již čekal pan Forthcomb, aby ji pomohl dolů. Spolu s ním tam čekaly také obě jeho sestry a měly velkou radost, že svou zachránkyni vidí. Celá společnost se odebrala do salónu. Tam byla Elaine představena lordu Williamu Forthcombovi. Fakt, že nemá rodinu ani peníze a pracuje jako knihovnice byl zamlčen, ačkoliv její prosté šaty prozrazovaly, z jakých poměrů pochází. Lord Forthcomb byl muž ostrých rysů s přísným výrazem ve tváři. Naprostý opak svého syna. Hlas měl silný, stejně přísný jako výraz. Elaine ovšem nevěřila, že by otec takových dětí byl ve své podstatě zlý a přísný, jak se tváří. Zde se však ve svém úsudku zmýlila. Pokáral svého syna, že poslal kočár o 10 minut později a své dcery za to, že mluvily příliš nahlas. Pak našel pár zdvořilostních frází pro slečnu Nottersovou, ovšem ne více, než bylo potřeba: ,,Vy jste tedy pohostila mé potomstvo, když si tak neuváženě vyjeli na projížďku v tak nepříznivém počasí?“ Při těchto slovech si ji změřil pohledem od hlavy až k patě. Elaine byla seznámena s oficiální verzí příběhu a tak přitakala. Pak se všichni odebrali k tabuli.

James Forthcomb pozorně, ale při tom nenápadně, sledoval počínání Elaine u stolu. Byl překvapen, že bez váhání sáhla po správném kousku příboru. Její pohyby a gesta byla lehká, elegantní, hodná těch nejvyšších kruhů. Nepřestávala ho udivovat. Došel k závěru, že se musela pohybovat i v jiném prostředí, než mu bylo sděleno. Možná si ji nějaká zámožná rodina vzala na nějaký čas pod ochranu. I jeho otec byl překvapen: ,,Vidím slečno, že se vám dostalo dobré výchovy.“ Poznamenal po jídle poté, co se detailně přeptal na celý její původ a rodinu. Jen jeho syn a dcery si uvědomovali, jak velký kompliment to ze strany jejich otce je, i když to neomlouvalo jeho netaktní otázky. Elaine celou dobu hledala vhodnou příležitost, jak se optat na pana Gilmora. Začala o něm takto: ,,Včera jsem zjistila, že máme společné jisté známé." Tato věta vyvolala zájem ze strany lorda. Na otázku které, Elaine odpověděla: ,,Pan Gilmore. Vydala jsem se do Londýna s úmyslem ho navštívit, ale nezastihla jsem ho v jeho bývalém domově. Váš syn mi sdělil, že je to váš rodinný přítel.“ Lord Fothcomb se zatvářil tak, že Elaine nedokázala odhadnout co si myslí: ,,Ano, je to můj dobrý přítel a rodinný právník. Odkud se s ním znáte vy?“ Nyní byla možnost zavést řeč na rodinu Nottersů: ,,Je to právník vážené rodiny Nottersů z Broadcastle. Má rodina pochází z toho kraje a s panem Gilmorem jsme se často stýkali, když pobýval na Broadcastle.“ Lord se zachmuřil: ,,Ano, hrabě Notters. Zmiňoval se o něm. Prý nedávno tragicky přišel o jediného syna a druhý den na to sám zemřel. Znáte se s tou rodinou?“ Elaine přitakala: ,,Trochu.“,,Měl hrabě ještě nějaké děti?“ ,,Dceru.“ ,,A ta je provdána?“ ,,Není.“ Lord Forthcomb neprojevoval zájem slyšet větší podrobnosti. Lord tedy Edgara Notterse nezná. Alespoň v tomhle ohledu byla v bezpečí. Zatím. Hovor plynul v obecných tématech, snad i trochu váznul, když se lord omluvil pracovními povinostmi a odešel do své pracovny. Adelaida odešla psát dopis přítelkyni a Daniela se chopila vyšívání. James Forthcomb se zrovna chystal Elaine něco říct, když sluha ohlásil návštěvu- lady Wellsovou a slečnu Wellsovou. Do místnosti vstoupila korpuletní dáma ve středním věku následována jemnou, krásnou dívkou zhruba stejně starou jako Elaine. Pan Forthcomb vypadal trochu v rozpacích a také se tak cítil. Kouzlo slečny Smithové způsobilo, že úplně zapomněl na ohlášenou návštěvu slečny Wellsové a její matky. Obě nově příchozí dámy vypadaly znechuceny prostou toaletou slečny Smithové a daly své opovržení najevo velmi chladným přijetím a přezíravým chováním. Slečna Wellsová se mohla pochlubit jen přitažlivým zevnějškem, jelikož jak Elaine po chvilce zjistila, rozumem příliš obdařena nebyla. Za tu chvilku stihla povykládat všechny možné drby z vyšší společnosti, zhodnotit róby té které dívky na včerejším plese (kde samozřejmě nejdražší James chyběl) a vyjádřit odpor nad množstvím neurozených lidí, které tam potkala. Z toho všeho Elaine pochopila, že pana Forthcomba a slečnu Wellsovou poutá více než přátelství, ovšem měla spíše pocit, že tento vztah je přáním jeho otce než jeho samého. Všimla si, že ačkoliv na něj jeho vyvolená mluví, on neustále sleduje po očku ji a kdykoliv něco pronesla, věnoval tomu větší pozornost než celému monologu slečny Wellsové dohromady. Nechtěla tomu však přikládat žádný význam. Ne, mezi nimi žádný vztah být nemůže, to je vyloučeno. Dámy Wellsovy se zdržely jen chvilku, jelikož večer se měl konat další ples a slečna Wellsová se potřebovala připravit. Při odchodu vyjádřila přání, že se snad s drahým Jamesem na onom plese setká, pak se chladně rozloučila s Elaine. Slečně Daniele věnovala o poznání více pozornosti, ale mladší sestra jejího vyvoleného o to nestála, jelikož neslušně protočila oči. Elaine se musela tomu divadlu v duchu zasmát. A pak obě dámy odešly. Ještě chvíli seděla v salonu s panem Forthcombem a jeho sestrou a bavili se o nejnovějších knihách. Byla překvapena, že oba sourozenci v nich mají velkou zálibu. Pak uznala, že nastal čas se vrátit ke Smithům. Sdělila svým hostitelům svůj záměr, ale oba se jí ho rozhodně snažili rozmluvit. Byla pozvána na ples. Věděla však, že nemá žádné vhodné šaty, a tak trvala na svém, aniž by je seznámila s pravým důvodem svého odmítnutí. Ve skutečnosti by ples uvítala, tančila velmi ráda. Mladší slečna Forthcombová však vesele navrhla, že jí může půjčit své šaty, že jí to vůbec nevadí, a že jí můžou vydávat jakou svou vznešenou sestřenici a najít jí bohatého ženicha, aby už nemusela pracovat a žít v bídě. Elaine byla potěšena její dobromyslností, ačkoliv její nabídka nebyla podána zrovna taktním způsobem. V tu chvíli dolů seběhla i Adelaida a sestřin návrh podpořila. Oběma sestrám se Emily Smithová velmi zamlouvala. Měla pro ně vždy vlídné slovo, ale zároveň z ní měly respekt. Vůbec jim nevadilo, že pochází z tak rozdílných poměrů než ony samy. V tomto směru se na nich otcova výchova vůbec nepodepsala. Elaine však trvala na svém. Momentálně byla v roli chudé neteře matčiny přítelkyně a skutečně nic neměla. Nechtěla si hrát na něco víc, ačkoliv plesy měla moc ráda a tanec patřil k jejím zálibám. A tak než se panstvo vypravilo za zábavou, Elaine se s nimi s patřičnými díky a úctou rozloučila.

Po návratu ke Smithům se dvě hodiny věnovala jejich dětem a četla jim knížku. Když konečně usnuly, sešla dolů do jídelny, kdy manželé Smithovi popíjeli čaj a povídali si: ,,Jaké to bylo u Forthcombů?“ Vyzvídala paní Smithová, ve které Elaine našla velmi dobrou přítelkyni. Byla to velmi milá a přátelská žena: ,,Jsou to velmi milí lidé. Otec je sice přísný, dcery trochu divoké- ale hodné, a pan Forthcomb je také milý.“ Paní Smithová se usmála. Všimla si, jaké pohledy na ní mladý pan Forthcomb vrhal a jaký jí jeho návštěva vehnala ruměnec do tváře: ,,Čekala bych od vás větší chválu na adresu pana Forthcomba, ale asi je na to zatím brzy.“ Poznamenala lišácky. Elaine pochopila její narážku a snažila se jí vyvrátit její podezření. Ano, líbil se jí, a zjistila, že je velmi galantní, pozorný, ale žádné závěry zatím dělat nechtěla.

V neděli se nic nedělo. Žádné psaní od Forthcombů, žádná návštěva ani mladého pána, ani jeho sester. V pondělí se Elaine opět vydala do knihovny. Dopoledne v knihovně nikdo nebyl a všechna nutná práce byla hotová, Elaine měla možnost chvíli si číst. Vzala si k ruce čerstvý výtisk novin. Projela si titulky a zvláště jeden ji zaujal. Nacházel se ve společenské rubrice a hovořil o krásném, velkém a drahém domu, který dlouho hledal nájemce, až ho konečně našel. Edgar Notters, hrabě z Broadcastle s rodinou si tento dům pronajal na celou zimu a chystá se pravidelně pořádat plesy a jiné společenské události. Jedinou Elaininou útěchou byl fakt, že dům stojí na opačné straně města. Obavy v ní však vyvolávalo to, že se před lordem Forthcombem zmínila, že zná rodinou hraběte Notterse. Co když tak dojde k prozrazení?

Večer knihovnu zamykala s hlavou plnou obav. Musí urychleně najít pana Gilmora! U dveří na ní čekal nějaký muž. Nejdříve se polekala, ale pak si všimla, že se jedná o Jamese Forthcomba. Vyměnili si zdvořilosti a on jí nabídl doprovod domů: ,,Je to od vás velmi pozorné, děkuji. Nemusíte se o mě ale více obávat. Ti dva muži se zapletli do hospodské rvačky a nyní jsou oba ve vězení. Z jejich strany tedy žádné dámě již nebezpečí nehrozí.“ Pan Forthcomb se pousmál, ale neodpověděl. Kráčeli vedle sebe a mlčeli, dokud James nepromluvil: ,,Doufám, že vás budeme smět uvítat u nás ve středu večer. Sejde se společnost několika dalších přátel a já i moje sestry věříme, že byste neměla chybět.“ Elaine si vážila takového pozvání, ačkoliv měla trochu obavy z toho, jak jí jeho přátelé přijmou. Nakonec se rozhodla pozvání přijmout, když ovšem on na oplátku zůstane na čaj. Mladý pán Forthcomb se u Smithů zdržel asi půl druhé hodiny, než se rozloučil. Postupně shledával, že mu společnost milé Elaine přijde stále příjemnější a příjemnější. Kdykoliv se usmála, srdce mu poskočilo. Kdykoliv se jejich oči střetly, nechtěl se podívat jinam, ale ona vždy nesměle sklopila oči. Zkrátka cítil, že se do ní každým dnem více a více zamilovává. Elaine to cítila podobně, ačkoliv si to odmítala přiznat. Její hlavu i srdce více zaměstnávala celá ta záležitost okolo rodinného dědictví. Nechtěla nechat strýce neprávem užívat všech výsad, kterých si vydobyl podvody a lžemi. Nešlo jí o peníze, ale o čest. Nemohla nechat jméno Broadcastle tak pošpinit.

V úterý dostala dopis od Adelaidy Forthcombové. Psala, jak postrádá její milou společnost a těší se na zítřejší večírek. Na konci dopisu stál vzkaz od jejího bratra- ,,Bratr Vám vzkazuje, že mezi hosty se bude nacházet i náš společný známý, o kterém jsme se onehdy bavili. Pan Gilmore k nám přibude během středy odpoledne, večer se s ním tedy s jistotou shledáte.“ Nebyla zpráva, která by ji více potěšila a zároveň vyděsila. Pan Gilmore jí pozná! Co když před hostiteli vyjeví její skutečné jméno? Věděla, že sourozencům Forthcombovým věřit může, ale co jejich otec a přátelé? S těmito myšlenkami usedala do kočáru, který pro ní pan Forthcomb vypravil. Oblékla si na sebe nejlepší šaty, které našla i když věděla, že mezi takovou společností v nich asi příliš neobstojí. Záleželo jí, aby vypadala co nejlépe. Z kočáru jí tentokrát pomohl lokaj a sluha ji dovedl do salonu, kde již seděli sourozenci Forthcombovi, dva neznámí gentlemani, čtyři dámy, lord Forthcomb a pan Gilmore. Ten byl zabraný do hovoru se svým přítelem, že si zprvu ani nevšiml nově příchozí: ,,Slečna Smithová“. Oči všech přítomných se zvedly k Elaine: ,,Dobrý večer.“ Pozdravila lehkou úklonou. V tu chvíli se mladý pán Forthcomb zvedl a představil ji zbytku společnosti. Mezi dámami byly obě dámy Wellsovy, které ji sotva znatelně pozdravily. Když došlo na pana Gilmora, Elaine nevěděla, co dělat: ,,A pan Gilmore- ale toho už znáte.“ I jeho pozdravila lehkou úklonou. Pan Gilmore se zatvářil velmi překvapeně, ale její poplašený výraz mu napověděl, že nikdo o její pravé identitě nemá tušení a že ona si přeje, aby to tak zůstalo, a tak pronesl pár zdvořilostí na účet zdraví její rodiny a politoval fakt, že oba její rodiče zemřeli. Elaine doufala, že během večera se pan Gilmore vymaní ze společnosti lorda Forthcomba a bude mít šanci v soukromí si s ním promluvit. Stalo se tak až po více než hodině. Elaine si mezitím povídala s oběma sestrami Jamese a občas prohodila nějakou zdvořilost s ostatními dámami, které nejevily větší zájem se s ní bavit. Oba pánové si s ní chvíli živě povídali, ale pak je pohltilo téma dostihů, kterému Elaine příliš nerozumněla, takže se omluvila, a v tu chvíli se vedle ní uvolnilo místo, které hned zaplnil pan Gilmore: ,,Slečno! Co to- ničemu nerozumím!“ Sdělil jí polohlasně, když se ujistil, že všichni jsou zabráni nějakou činností a nikdo je neposlouchá: ,,Pane Gilmore. Nevím, proč jste otcovu závěť prohlásil za falešnou a co vás k tomu donutilo, nechovám k vám zášť, ale musíte mi pomoci to napravit! Musela jsem utéct z domu, jelikož můj strýc se choval ohavně a jistojistě by mě utrápil k smrti- troufám si tvrdit, že to měl v plánu! Již dlouhou dobu vás všude hledám, ale sdělili mi, že jste odešel neznámo kam, co se stalo?“ Pan Gilmore vypadal zdrceně: ,,Váš strýc, pod pohružkou smrti mé ženy, dětí i mé- donutil mě prohlásit závěť za neplatnou. Chtěl ji zničit, ale to jsem odmítl. Než měl šanci mi dále vyhrožovat, sebral jsem celou rodinu a zmizel na místo, které ani Vám zatím prozrazovat nebudu. Chtěl jsem závěť schovat, shromáždit důkazy a v pravou chvíli ho obvinit- jenže závěť se během hektického stěhování ztratila. Již hodnou dobu ji hledám, ale zdá se to marné. Slečno prosím nemějte mi to za zlé, hledám jiný způsob, jak dokázat jeho vinu, ale zatím jsem na nic nepřišel.“ Elaine měla pana Gilmora vždy ráda. Nedokázala se na něj hněvat ani v tak závažné věci: ,,Ze stejného důvodu jsem utekla i já- chci dokázat, že strýc se k titulu i majetku dostal podvodem. Ale od mého útěku mě hledá. A teď si pronajal dům tady ve městě. Nesmíte mě prozradit, prosím. Nejsem Elaine Nottersová, ale Emily Smithová. Žiji u dávné přítelkyně mé matky, kterou jsem tu díky šťastné náhodě potkala. Dám vám svou adresu a kdykoliv budete mít nějaké novinky, nebo budete cokoliv potřebovat, neváhejte mi napsat, v tom na vás spoléhám!“ Pan Gilmore si poznamenal Elaininu adresu. Dále se vyptával, jak se jí daří. Když zjistil, že pracuje za mizerný plat jako knihovnice a bydlí u chudé rodiny, byl velmi zdrcen, co způsobil. Vinu svaloval na sebe, ale Elaine ho chlácholila, že její strýc je všehoschopný a lidský život má větší cenu než všechny peníze světa a tak dále. Poslední větu- že lidský život je dražší než všechny peníze světa- zaslechl James, když se hodlal přidružit k jejich hovoru. Optal se, o čem hovoří, a Elain v rozpacích odpověděla, že tak obecně, jelikož jí nic lepšího nenapadlo. James se na ni mile usmál, posadil se vedle pana Gilmora a přeptal se ho na zdraví jeho rodiny. Dostalo se mu příznivé odpovědi a pokračovali v hovoru na různá témata. Elaine si musela dávat pozor, aby se něčím nepodřekla, jelikož s panem Gilmorem měla společného více, než svým přátelům doznala.

Večer ubíhal velmi příjemně a Elaine se jen nerada loučila s milou společností pana Gilmora, Jamese Forthcomba a jeho sester. Další dny ubíhaly ve všedních událostech. Žádné zprávy od pana Gilmora či Forthcombů nedostala, až v sobotu dopoledne obdržela dopis od Adelaidy Forthcombové. Byla plná nadšení z návštěvy nových známých. Honosný dům, poblíž toho jejich, si nedávno pronajal jistý hrabě a před pár dny se nastěhoval. Lord Forthcomb splnil svou sousedskou povinnost a celá rodina hraběte navštívila ve čtvrtek. V pátek jim hrabě návštěvu oplatil: ,,Jistě budeš mít radost, když ti prozradím, že se jedná o hraběte Notterse. Chtěla jsem se před ním o Vás zmínit, ale otec mi to zakázal. Doufám, že až u nás budeš příště dlít na návštěvě, seznámíte se s ním. Je to milý a šarmantní pán a má dva zábavné syny.“ Když Elaine dopis dočetla, zhnuseně si odfoukla: ,,Milý, šarmantní? Zábavní synové? Ó, jakou já mám radost!“ Povýšenost lorda Forthcomba, která jí vadila, jí nyní přišla velmi užitečná. Jistě se nechtěl před hrabětem znemožnit tím, že přijímá ve svém domě návštěvy jako Emily Smithová. A také si mohla být jistá, že pokud bude Edgar u Forthcombů přítomen, nedostane se jí pozvánky. A měla pravdu. James se sestrami ji několikrát v následujícím týdnu navštívili s omluvami, že hraběti se u nich velmi zalíbilo a otec si nepřeje jiné návštěvy a plně se věnuje jen panu hraběti. Elaine věděla, že pod „jiné návštěvy“ si může představit sebe, ale vůbec se tím netrápila. Dostala také dopis od pana Gilmora s pozvánkou, aby nějaký čas pobyla u nich. Chvíli váhala, ale pak uznala, že pro ni není ve společnosti Forthcombů dostatečně bezpečno, navíc nechtěla být panu a paní Smithovi dále na obtíž, takže pozvání přijela. Rozloučila se s nimi s příslibem brzkého setkání za příznivějších okolností, slíbila pravidelně psát a odjela ke Gilmorovým. Sourozencům Forthcombovým řekla pravdu- to, že bude dlít na návštěvě u pana Gilmora. Všichni tři vyjádřili naději, že je snad s panem Gilmorem často bude navštěvovat a že jim bude pravidelně psát. Pan Gilmore odmítal komukoliv sdělit adresu a tak slíbil, že poštu pro ni bude vozit osobně. James byl zklamaný. Pan Gilmore k nim jezdil sice pravidelně, ale ne tak často, jak by si přál vídat slečnu Smithovou. Utěšoval se slovy, že tento vztah by stejně nejspíš nebyl možný a tak možná bude lepší kratší odloučení. Poslední dobou se vídávali skoro každý den- buď ona byla na návštěvě u nich, nebo on se setrami u Smithů, nebo na ni čekal u knihovny, aby ji doprovodil domů. Uvědomoval si, jak je to nevhodné vzhledem ke vztahu ke slečně Wellsové, ale nemohl si pomoci.

Pan Gilmore bydlel v domě velmi blízko Londýna, ale dostatečně zapadlém, aby ho tam nikdo nehledal. Měl ženu a 4 děti- jednoho syna a 3 dcery. Všechny moc dobře znala a také byla vřele uvítána. Těšila se, že v takovém prostředí se jí vrátí optimismus a snad trochu pozapomene na Jamese Forthcomba, na kterého v posledních dnech myslela čím dál tím více.

Krátce po jejím příjezdu ke Gilmorových jel pan Gilmore do města a cestou zpátky navštívil lorda Forthcomba. Vrátil se s dopisem pro Elaine a pozvánkou na ples, který se měl konat od soboty za 4 týdny v londýnském domě Edgara Notterse. Pozvánka zahrnovala všechny dámy v domě- tedy i Elaine. Ta se však už předem rozhodla, že na ples nepůjde. Ani pan Gilmore neměl nejmenší zájem se s proradným Edgarem setkat. Ve své odpovědi na dopis psaný Adelaide a Danielle tedy vyjádřila zármutek nad tím, že pozvánku na ples bude muset odmítnout, ale až příště pojede pan Gilmore do města, určitě pojede s ním.

Trvalo skoro 14 dní, než se pan Gilmore znovu vypravil do města. Nejdříve měl zamířeno do své bývalé kanceláře, kde chtěl obhlédnout ještě pár míst, kde závěť mohla zůstat. Elaine mu pomáhala hledat, bohužel nic nenašli. Pak měli namířeno k lordu Forthcombovi. Přijal je trochu překvapeně, když zjistil, že slečna Smithová dlí u Gilmorových na návštěvě. Pak se odebral s panem Gilmorem do pracovny a Elaine zanechal ve společnosti svých potomků. Všichni měli z její návštěvy velkou radost. Sestry ji dávaly nepokrytě najevo, James své emoce ovládl lépe- se slečnou Wellsovou sice zasnouben nebyl, ale nechtěl se chovat netaktně a dávat najevo své city jiné slečně, když je obecně známo, že se očekává zasnoubení s jinou. Jak moc litoval, že jednou jedinkrát vyhověl otci a začal se dvořit slečně Wellsové! Zpočátku to nevypadalo tak špatně, ale postupně zjišťoval, že je to ta poslední žena na světě, která by ho učinila šťastným. Jenže to už bylo pozdě. Otec očekával zasnoubení každým dnem a syn poprvé v životě nevěděl, jak se rozhodnout.

Slečna Wellsová nevědomě Jamesovu situaci vyřešila sama. Došlo k tomu den nebo dva po Elainine návštěvě. Sluha ohlásil, že dámy Wellsovi přichází a do pokoje nakráčela nadmíru spokojená matka a ještě spokojenější dcera. Bez jakéhokoliv taktu či slušného chování přítomným oznámily, že slečna Wellsová je zasnoubena s panem Edwardem Nottersem. Jaké bylo překvapení všech přítomných! Největší starost si s tím dělal lord Forthcomb. Lamentoval, že tak výhodnou partii už v celé Anglii pro svého syna nesežene. James měl však radost. Podařilo se mu z tohoto vztahu vyvléci se ctí a ještě mohl slečně Wellsové pogratulovat k tak skvělé partii. Její vyvolený jednou po otci zdědí titul a majetek, vedle kterého jen ten pána Forthcomba skoro nic.

Sestry Forthcombovy se se vším svěřily své přítelkyni v příštím dopise. Elaine potěšilo, že její zasnoubení s Edwardem bylo zrušeno. A ve skrytu duše byla ráda, že James je nyní bez jakýchkoliv závazků, pokud mu tedy otec nenašel mezitím jinou vhodnou partii. Odloučení nezpůsobilo, že by na něj zapomněla. Naopak. Každý den na něj myslela víc a více a nemohla se dočkat, až ho opět uvidí. Jenže jak se celá ta věc s jejím strýcem stále nevyřešila, počala ztrácet optimismus a obavy, že zbytek života stráví jako Emily Smithová, dívka bez rodiny a bez peněz, na kterou James díky stižádostivému otci nebude smět nikdy pomyslet. Sestry ji v dopise opět naléhavě prosily, aby změnila své stanovisko k plesu, který bude hrabě Notters pořádat a přidala se k jejich společnosti. Slibovaly jí své nejlepší šaty, ale Elaine byla v tomto směru neoblomná. Pan Gilmore věděl, jak má Elaine ráda tanec a plesy a tak k ní jednoho večera promluvil: ,,Pokud bys chtěla vyrazit na ten slavný ples, nebudu mít nic proti. Pošlu pro tebe kočár. A strýce se bát nemusíte. Má to být maškarní ples, mezi tolika dámami se škraboškami vás sotva pozná.“ Po jeho slovech se jí celá ta záležitost začala jevit trochu jinak. Nakonec tedy sestrám odepsala, že mohou počítat s její účastí. Jedna z dcer pana Gilmora měla podobnou postavu jako Elaine, a tak ji druhý den poté zavedla paní Gilmorová do šatníku té dcery, aby se podívala, které šaty by se jí líbily. Vyzkoušela troje. Všechny jí padly, ale na takový ples jí to nepřišlo ono. Požádala komornou, aby se podívala ještě do truhly nahoře v šatníku. S její pomocí ji komorná sundala a otevřela. V truhle byla krásná večerní toaleta: ,,Ach, vidíš, na tyhle šaty jsem málem zapomněla. Naší Jenny jsou už malé, ale vám určitě budou!“ Elaine vyndala šaty z truhy a všimla si něčeho, co bylo pod nimi. Se zájmem to zvedla. A pak se jí málem srdce zastavilo. Byla to ona ztracená závěť! Šaty okamžitě pustila a rozběhla se za panem Gilmorem. Jejich radost nebrala konce. Teď už jen zbývalo najít falsifikát a nechat znalce posoudit jejich pravost. Podle pana Gilmora měl být falsifikát uložen na Broadcastle. Což byla sama o sobě výborná zpráva, protože strýc na Broadcastle nepobýval. Služebnictvo ho v lásce nemělo, proto Elaine doufala v jejich pomoc. Hned nazítří se s panem Gilmorem rozjeli na Broadcastle. Cesta byla dlouhá, ale navečer dorazili na zámek. Nikdo z rodiny tam naštěstí nebyl. Správce měl takovou radost, že slečnu Nottersovou vidí, že skoro nemohl popadnout dech. Hned je ochotně je zavedl do pracovny. Nebyl vůbec problém najít zfalšovanou závěť. Elaine si nyní byla více než jistá, že brzy bude moci vystupovat jako lady Elaine Nottersová z Broadcastle, proto si s sebou zabalila své šaty a šperky. Hned, jak bylo vše připraveno, nasedli do kočáru a rozjeli se zpět. Do domu Gilmorových dorazili nad ránem. Pan Gilmore podřimoval v kočáře, Elaine byla však tak rozrušená, že usnout nemohla. Hned po návratu se pan Gilmore připravoval na cestu do Londýna ke znalci. Byl velmi rád, že Edgar Notters nic netuší. Oddává se londýnským radovánkám, zatímco jeho podvod brzy vyjde najevo. Elaine se vydala s ním, aby navštívila své známé. Obzvláště se těšila na pana a paní Smithovi, aby jim sdělila, jak se vše v dobré začalo obracet.Nejdříve se s panem Gilmorem zastavili u znalce. Ten oba listy důkladně prohlédl a pak shledal potěšující závěr- závěť, podle které Edgaru Nottersovi připadl titul i panství, je zfalšovaná, o tom není pochyb. Znalec poté dodal, že se jedná o velmi nepovedený falsifikát a že si toho soudce musel všimnout i bez porovnání. Toto tvrzení dovedlo Elaine k podezření, že její strýc měl v hrsti možná i soudce a porotu. Ale to mu znovu nevyjde! Pan Gilmore věděl, že pokud dá věc k soudu, bude trvat minimálně měsíc, než se celá věc vyřídí a Edgar Notters o tom bude v průbehu procesu zpraven, tudíž zde bude opět hrozba, že bude zasahovat do procesu. Nezbývalo než zkusit navštívit starého známého, váženého soudce. Ačkoliv se k takovému činu nikdy neuchýlil, cítil, že nyní to bude nutné. Když svému starému příteli překložil důkazy a vysvětlit celou situaci, soudce ač váhavě, dal souhlas k tomu, že udělá co bude v jeho silách. Při rozloučení vyjádřil naději, že se jedná o přečin tak závažný a důkazy tak jasné, že projednání by mělo být rychlé. Pan Gilmore tomu rád uvěřil.

Elainina návštěva u Smithových proběhla v podobně radostném duchu. Rodina se upřímně těšila z úspěchu. Návštěva u Forthcombů tak upřímnou radost neposkytla, neboť jim nemohla zatím sdělit celou pravdu. Všichni ale poznali, že je dnes v mimořádně dobré náladě. Nebránila se Jamesovým pohledům, čímž způsobila radost i jemu. Snažila se nedávat povzbuzení příliš najevo, aby nezpůsobila panu Forthcombovi problémy s otcem, které by nastaly, pokud by pojal podezření. Věděla ovšem, že již brzy i zde bude moci říct celý příběh od začátku do konce bez zamlčování a skrývání. A to ji uklidňovalo.

Trvalo něco přes týden, než soud celou záležitost projednal. Vše se to odehrálo bez vědomí Edgara Notterse. Dostal sice předvolání k projednání důležité věci, ale návštěva urozené lady Wellsové mu přišla důležitější, a tak až do onoho plesu žil v blažené nevědomosti, že jeho dny, kdy může používat titul hrabě z Broadcastle a rozhazovat peníze, kterému nepatří, jsou sečteny.

Během toho týdne Elaine několikrát navštívila Smithovi i Forthcombovi. Její city k Jamesovi stále rostly. Nyní si byla více než jistá, že to je muž, se kterým by si přála strávit zbytek života. James to cítil stejně. Panovala mezi nimi zvláštní shoda, občas měla pocit, že jí umí číst myšlenky a totéž cítil pan Forthcomb. Naposledy byla k Forthcombovým pozvána den před plesem. A právě ten den si lord Forthcomb všiml citů svého syna ke slečně Smithové. Dočista ho to pobouřilo. Když návštěva odešla, pozval si syna k sobě do pracovny. Chtěl mu vyjevit, co si o tom svazku myslí a co bude následovat, pokud si jeho syn dovolí na slečnu Smithovou pomýšlet. Jeho dlouhá, přísná řeč se však minula účinkem. James už dlouho přemýšlel, zda se podvolit otci nebo poslouchat vlastní srdce- a došel k závěru, že by nemohl být šťastný s jinou než se slečnou Smithovou. Otec mu pohrozil vyděděním, ale ani to pro něj nebylo dostatečným důvodem k ukončení známosti. Rozum mu sice říkal, že ho čeká těžký život, ale u Smithů viděl, že i s málem peněz můžou manželé dojít štěstí, pokud se milují. Byl rozhodnut slečnu Smithovou na plese požádat o ruku. Otcovy litánie mu byly jen malou překážkou. Věděl, co chce a ani zloba a ctižádost jeho otce mu v tom zabránit nemohly.

Nadešel den velkého plesu. V sobotu ráno dostal pan Gilmore spěšný list od soudu, který včera případ falešné závěti hraběte Notterse uzavřel. Rozsudek byl rajská hudba pro uši jak pana Gilmora, tak Elaine. Původní závěť byla prohlášena za platnou a Edgar Notters tak má být zbaven veškerých privelegií, která právem patří Elaine Nottersové. Minimálně do doby definitivního uzavření případu, které se bez slyšení obviněného nemohlo obejít. Dle shromážděných důkazů se však jednalo pouze o formalitu. Soudce prověřil soud, který rozhodl, že původní závěť je falešná a zjistil, že Edgar Notters vyhrožoval soudcům i svědkům. Při důkladném prošetření okoloností smrti starého pana hraběte a jeho syna Scotland Yardem se navíc zjistilo, jak vypověděl jeden z účastníků onoho osudného honu, že Edgar Elainina bratra skutečně zabil- srazil ho z koně. Byl na něj tedy ihned vydán zatykač. Pan Gilmore byl zdrcen zprávou o tom, že John byl zavražděn. Elaine to tušila, tudíž ji to tolik nezaskočilo, ale i tak se jí vrátilo zpoustu vzpomínek a rozesmutnilo ji to. Večer se všichni odebrali do Londýna. Elaine si dala zvláště záležet, aby vypadala lépe než obvykle. Nemohla se dočkat, až bude svým přátelům moci povědět pravdu, ačkoliv měla trochu obavy, aby ji za lhaní nezavrhli. Doufala, že to pochopí.

Na ples přijelo spoustu lidí. Většina dam měla škrabošky, takže Elaine chvíli trvalo, než našla sestry Forthcombovy. Cestou potkala Edwarda Notterse. Nepoznal ji a ani ona se k němu nehlásila. Ještě nepřišel ten pravý čas, aby se prozradila. Když ji její přítelkyně spatřily, nevěřily vlastním očím. Obdivovaly její šaty a přirozeně jim vrtalo hlavou, kde na ně vzala. Pak asi shledaly, že to je dar od pana a paní Gilmorů a více po tom nepátraly. Po chvilce se ke skupince dam přidal mladý pán Forthcomb šťastnen, že slečna Smithová konečně dorazila. Nemohl se dočkat vhodné příležitosti, aby s ní mohl být chvíli o samotě a položit jí otázku, na kterou doufal, že dostane kladnou odpověď. Shledal, že slečna Smithová dnes vypadá obzvláště úchvatně. Byla elegantnější a krásnější než kdy jindy. Zářila z ní radost a dobrota víc než kdy jindy a právě na ní se upíraly dychtivě pohledy skoro všech gentlemanů a závistivé pohledy dam. Sestry Forthcombovy se šly uvítat s jinými dámami a Elaine chtěla jít pozdravit lorda Forthcomba, ale James ji zarazil. Konečně ji měl sám pro sebe a tušil, že otec by ji nepřijal příliš milostivě: ,,Slečno, dovolíte, abych vám položil jednu otázku?“
Elaine na něj pohlédla se zmateným výrazem. Nevěděla, co přijde: ,,Vím, že toto není nejvhodnější místo ani příležitost, ale nedokážu více skrývat svoje city. Miluji vás skoro od prvního okamžiku. Vím, že můj otec tento svazek neschvaluje a nejspíše mě vydědí. Nebudu mít skoro žádný majetek, ale to si spíš dokáži představit život v chudobě než život bez vás. Stanete se mou ženou?“ Elainin pohled se změnil ve výraz dokonalé blaženosti: ,,Ano, ano! Miluji vás víc než celý svět- odmlčela se- jen se ale neukvapujte s tou chudobou. Myslím že to tak zlé nebude.“ Dodala s šibalským úsměvem. Nyní přišla ta chvíle, aby mu vyjevila celou pravdu: ,,Jak to myslíte?“ Zeptal se zvědavě: ,,Nejsem Emily Smithová. Ani nejsem příbuzná manželů Smithových. Jsou to dávní přátelé mé matky.“ James vypadal zmateně: ,,Vy jste- celou tu dobu- lhala? Kdo vlastně jste?“ Nadechovala se, aby konečně řekla své pravé jméno, ale James se otočil a chtěl odejít: ,,Nechci to vědět. Jste lhářka. Bohužel se obávám, že vám nemohu věřit. I když mi to láme srdce, ne. Nepůjde to. Zapomeňte, co jsem vám řekl. Já miluji Emily Smithovou a pokud jí nejste, neznám vás.“,,Ne! Neodcházejte! Musíte si vyslechnout celý příběh, pak mě pochopíte! Prosím!“ Nedokázala si představit, že by odešel a už ho neviděla. Jakou ohromnou poctu jí složil! Byl ochotný vzdát se všeho, a to jen pro ní: ,,Prosím!“ James se otočil a se zklamáním v očích se optal, zda tomu příběhu bude moci věřit, načež se mu dostalo ujištění že ano. A tak začala. James ji tiše poslouchal a ona nedokázala z jeho výrazu usoudit, zda jí věří či ne, zda ho to obměkkčilo či ne: ,, Bála jsem se, že mě strýc odhalí. Měla jsem strach o svůj život- zabil mého bratra. Proto jsem utekla, skrývala se a chodila po světě jako Emily Smithová, chudá dívka bez rodiny. Nikoho by ani nenapadlo, že ta dívka v prostých šatech jsem já. Dokud se závěť nenašla, nevěděla jsem ani, zda pravda někdy vyjde najevo. Proto jsem vše tajila, dokud se celý případ nevyřešil. A copak byste mi věřili, že jsem dcera hraběte?“ James se jí konečně podíval do očí: ,,A teď vám věřit mám?“ Elain vydechla: ,,Strýce co nevidět zatknou. Dnes dopoledne přišel spěšný list od soudu.“ ,,Budu tomu věřit, až ho uvidím v poutech.“ Elaine mrzelo, že jí nevěří. I když k tomu měl důvod. James přemýšlel o tom, co mu právě řekla. Pokud je to pravda, pak je to ta nejstatečnější dívka na světě. Dcera hraběte, a žít několik měsíců v chudobě? Pracovat? Neznal žádnou dívku z vyšších kruhů, které by toho byly schopné. Radši by se podřídily, než aby žily v chudobě nebo snad byly nuceny pracovat. Pokud to je opravdu pravda, čemuž čím dál tím více věřil, pak má před sebou charakterní, inteligentní, silnou a skromnou ženu. K tomu neskutečně krásnou a velmi bohatou. I kdyby neměla tolik majetku a postrádala půvaby, zasloužila by si jeho obdiv. Po několika minutách ticha promluvil: ,,Věřím vám.“ Elaine zaplavila pocit úlevy a štěstí. Srdce se jí roztlouklo: ,,Má nabídka stále platí, pokud jste si to vy nerozmyslela.“ Dodal s úsměvem na tváři. Elaine nemohla být šťastnější: ,,Miluji vás…“ Vydechla: ,,Ale prosím co jsem vám řekla, zatím nikomu neříkejte. Nechci, aby se to dozvěděl můj strýc dříve, než ho zatknou.
V neděli seděl Edgar Notters v ranním salonku a vychutnával si čaj. Těšil se z včerejšího plesu, svého majetku a vyhlídek sňatku svého syna s bohatou a krásnou slečnou Wellsovou. Jedninou skvrnkou na jeho růžové náladě byla neteř Elaine, stále nezvěstná. Pomalu ji ale začal pouštět z hlavy. Buď je už mrtvá, nebo žije někde v naprosté chudobě. Pro něj to znamenalo totéž, co mrtvá. Pan Gilmore ze strachu zmizel. Nic proti hraběti nepodnikne. Nemá se vůbec čeho bát. V tu chvíli sluha ohlásil návštěvu. Příchozí nečekli, až budou uvedeni. Byl to policejní komisař. Edgar byl zaskočen. Nezmohl se na odpor, vlastně za tu chvilku mu nestačilo dojít, co se stalo. Že je po všem a on skončí ve vězení. V lepším případě.

Když lord Forthcomb zjistil, že se jeho syn nezasnoubil s chudou slečnou Smithovou, nýbrž s velmi zámožnou Elaine Nottersovou, dal jim ochotně své požehnání. Synovo úctu však zpět nikdy nezískal. Elaine pozvala Smithovi na Broadcastle, a ti tam nakonec zůstali, když se v sousedství uvolnil pěkný dům k pronájmu. Elaine jim všemožně pomáhala, jelikož si byla vědoma, že nebýt jich, nemuselo by to tak dobře dopadnout.

Elaine a James žili velmi šťastně. Střídavě si k sobě brali Jamesovy sestry, které k švagrové jezdily nesmírně rády. A když se pak Elaine narodil první potomek, v obou našel milující tetičky.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.