Víly

Někdy se mračíš, někdy směješ. To když se dívám na tvou fotku, jen podle mé nálady měníš obličej. Jako ty vzácné obrazy ze zámků, kde v každém rohu na tebe zírají. Sledují tě, jak bloudíš po pokoji, hledají tě a stejně jako ty jsou občas smutné a jindy veselé.

 

Dnes netuším v jaké náladě tady před tebou sedím. Koukáš na mě těma tvýma šedýma očima a já dnes snad poprvé nevím, na co myslíš. Na mě, na ni, nebo snad na tu třetí? Každou máš na něco. Jedna ti stačí intelektem a zvládá tvé vášnivé nálady, druhou máš pro potěšení a třetí pro strasti. Možná jen proto, abys sám sebe trestal za to, že se nemůžeš rozhodnout. Ale na co taky? Nedivím se ti.

 

Na co dělat rozhodnutí, když je nikdo nevyžaduje, k čemu vybírat ze tří, když všechny dohromady tvoří ten nejlepší, ucelený komplet. Do těla jedné přidat rozum druhé a špetku hravosti třetí. Existuje vůbec dokonalá žena, dokonalá bytost? Na tuhle otázku máš jednoznačnou odpověď. Nic takového existovat nemůže, tak proč tento celek rozdělit…

 

Jsou jako tři víly, snad jako sudičky co vytváří tvůj osud, ty co skládají ti cestu z kamínků. Jedna ji zametá a skládá kamínky pečlivě a s rozvahou. Druhá je ledabyle rozhazuje, protože sama neví co s nimi a třetí, ta jde za těmi dvěma a vláčí za sebou krumpáč. Někdy se zdá, že to ani snad nedělá schválně, ale když se pořádně zadíváš, přidržuje ho rukou, aby zajel co nejhlouběji.

 

První, ta rozumná, pečlivá, starostlivá a obětavá je zamilovaná stydlivka. Přeje si pro tebe jen to nejlepší, ale ze studu a strachu z odmítnutí ji ani nenapadne nabídnout ti sebe. Nikdy si nestoupne hrdě před tebe, ale vždy tě sleduje z dálky, snaží se držet ochrannou ruku na tvém rameni, snaží se vždy stát při tobě a přeje ti štěstí. Jen málokdy ji vidíš, spíše vůbec, neukazuje se, cítíš ji, jen když ti není zrovna nejlíp.

 

Druhá je panenka s culíčky. Taková malá školačka s maskou, kterou nikdy nesundává. Ve své mini sukýnce točí se na patě a zpívá si. Je hodně přelétavá, roztržitá a přitom tak nějak ve svém jiném světě, kterému ani ona nerozumí. Často pláče, ale jen když ji nikdo nevidí, svou pravou tvář světu nikdy neukáže, nechce, aby ji zranil ještě víc.

 

Ta třetí je nejsvůdnější. Krásná mladá dáma, která velmi dobře ví, jak své tělo využít ke svému pobavení. Není chlípná, velmi si sebe váží, je spíše ledová. Zmrzlá do morku kostí, zdá se, že i úsměv na tváři jí chladem ztuhl a ta vločka v oku… krásně se třpytí. Její hlas je jako zpěv sirény, přelíbezné tóny linou se z jejich smyslných rtů a nejde jim odolat.

 

Ta ledová královna hrdě kráčející s mírně zvednutým nosánkem. Její zlaté kadeře stékající lehce po šíji. Jak rád bys je hladil, jak rád bys přivoněl. Nejde to, viď? A přesto tě láká, dívá se ti zpříma do očí, stojí před tebou a zve tě k sobě, ale ty moc dobře víš, že kdybys přistoupil blíž, kdybys jen na chvilku okusil její blízkost... Víš to vůbec? Víš, co by se stalo?

 

Kroutíš hlavou jako malé dítě a dychtíš po odpovědi. Stále si představuješ, že by tě k sobě pustila, že bys ji mohl obejmout, že by byla alespoň na pár chvil tvá. Jsi tak naivní. Ta první stojí vedle tebe, drží tě za ruku a pláče. Vidí tvou zaslepenost, vidí její vypočítavost, cítí tvou touhu, cítí, jak se vzdaluješ, jak upadáš do jejich pastí. Druhá netuší nic. Jen vesele si skotačí mezi vámi, jakoby si dalších sokyň vůbec nevšimla.

 

Královna tě nespouští z očí, vábí tě, jako siréna zpívá a šeptá něžná slůvka do ouška, ale i tak si drží odstup. Jen milimetr se přiblížíš a ona s potutelným úsměvem ustoupí. Dělá jí velkou radost, když vidí, jak nad ní slintáš, zahleděný do jejich lesklých očí, zhypnotizován. Vztáhneš k ní ruku, ona se hluboce zakloní a spustí svůj škodolibí výsměch. Nechápeš.

 

Sklopíš oči, studem, pokořením, schoulíš se do sebe. Ta víla co tě držela za ruku, sklání se nad tebou a celého tě objímá, pláče za tebe, pláče nad tebou, možná i nad sebou a vlastně pro sebe. Nevidíš ji, necítíš, ona to ví a snad právě proto je dál zticha. Ale i přes to ti její objetí pomáhá, aby ses postavil na nohy. Sotva stojíš, ale i přes to dál toužíš po královně. Zas ta samá scéna. První tě drží za ruku, ty hledíš na královnino bujné poprsí a pokoušíš se znova a znova získat ji, zalíbit se… Jak marné.

 

Jeden výsměch stíhá druhý, ty už jen mlčky stojíš a díváš se na ni, jak ve své ledové dlani drtí tvé srdce a mění ho v kousek rudého ledu. Zmražené kapičky krve padají na zem a tříští se na miniaturní krystalky a právě po této perleti královna tolik touží. Sype si ji na tvář, aby měla alespoň trochu narůžovělá líčka. Není pak tolik bledá a sluší jí to mnohem víc.

 

Najednou mezi vás přitančí druhá víla. Pohladí tě po tváři, vesele se na tebe usměje, líbíš se jí. Její prst spočine na tvé bradě, ona tě obchází a tvou hlavu prstem otáčí na svou stranu. Jakoby ses probudil z jednoho snu do druhého, koukáš na ni, usmíváš se, ale teď zase trochu jinak než před chvílí. Usmíváš se, protože je roztomilá, rozpustilá, protože vůbec nic netuší. Je jako malá holčička s culíčky, jen ji za ně chytnout. A proč ne? Bezhlavě se za ní rozběhneš, honíte se po louce, skotačíte a smějete se spolu jeden druhému.

 

První víla nechápe, jak to ta malá dokázala. Odpoutala tě od ledové královny jen tak lehce, rozpustile. Je z toho nadšená, plesá nad vaší radostí a přitom sama v sobě hystericky pláče. Nemá sílu stát při tobě teď, když jsi šťastný, i když by hrozně moc chtěla. Vytrácí se pryč z tohoto světa, už jen těžce dýchá, jen potichu, nádech, výdech, slza…

Ledová královna stojí ohromena na kraji louky. Nesnáší, když se jí nedíváš do očí a ty sis teď dokonce troufl bez jejího svolení odejít a ještě k tomu se honíš za jinou. Vztekle křičí, řve na celý kraj tak, že jí hlasivky občas vynechávají, ale vy ji neslyšíte. Jste příliš zabraní do hry. Najednou to její hrdost neunese, nadlidský vztek v ní vybuchne a roztrhá ji na kusy. Sněží a vy jako malé děti běháte a chytáte vločky na jazyk. Jak zvláštně dopadla, že?

 

Rozpustilou vílu už přestává bavit hrát si jen s jedním květem, v dálce zahlédne jiný, barevnější, větší a tak pomalinku, polehounku svými malými krůčky odtančí. Ztrácí se ti v mlze a ty ji v ní hledáš. Natahuješ ruce po těch jejích culíčkách a nemůžeš je nikde najít. S hledáním za chvíli přestaneš, nebaví tě to. Lehneš si doprostřed louky, ruce si dáš pod hlavu, nohy křížem a koukáš na modravou oblohu, na kopce kolem tebe, na tu nádhernou přírodu a sníš.

Vůbec sis nevšiml, že první víla leží vedle a z posledních sil se k tobě snaží přivinout. Dotýká se tě jen konečky už skoro průhledných prstů. Tiše a pomalu dýchá, plytce nádech, výdech, slza, nádech, výdech a pak už nic. Rozplyne se ve svém vnitřním prázdnu, už jí nic netíží, už není.

Ty stále ležíš na své louce, dál sníš a po chvíli si uvědomíš, že tady je ti vlastně nejlíp. Sám ve své hlavě, bez pokušení, bez citu, bez cílů, v poklidu, tak jako bílý vlk nikoho nepotřebuješ.

 

 Jsi sám silnější než s kýmkoli,

jsi sám lepší než kdokoli.

 A ať se podíváš kamkoli,

nikdy tě nepozná tvé okolí.