Neviditelná

Karin se položila na postel a snažila se začíst do své oblíbené knížky. Písmenka jí však běhala po stránce a nedávala žádný smysl. Smířená s tím, že čtení pro ní není právě ta ideální činnost, zabořila obličej do polštáře. Myšlenka a jedno slovo jí vytlačilo všechno ostatní z mozku.

Karin byla už jako malá velmi krásná dívka. Štíhlá, s černými, vlnitými vlasy, které jí rámovaly obličej. V obličeji jí zářily krásné černé oči, veliké, s dlouhýma řasama. Nemohl chybět malý nos a plné rudé rty, které vypadaly, jako kdyby je měla obarvené jahodami, takovou měly barvu.

Kluci jí leželi u nohou, pořád jí někdo nabízel chození. Ona však byla jiná. Nechtěla nikoho z těch co se jí vnucovali, chtěla kluka, který bude ten pravý, kterého když vejde do místnosti okamžitě pozná. Proto se jí brzy začalo přezdívat "ledová královna".

Jednou se Karinina škola chystala na velký výukový program devátých tříd z celého Brna. Karin neměla takovéto věci ráda, nesnášela, když se musela vyjadřovat před cizími lidmi. Když však vešla do sálu, kde měla akce probíhat a spatřila chlapce sedícího v zadní řadě, rotklepala se jí kolena. Poznala, že je to ten pravý. Nevěděla jak, netušila jak z jednoho pohledu si může být tak jistá. Chlapec nebyl hezký, ale měl viditelné charizma. Bylo na něm vidět, že má zdravé sebevědomí, a také byl tak nějak zvláštní. Jakoby byl mnohem starší, než jeho vrstevníci. Karin zamířila k němu, sedla si však do řady před ním. Byla celá nesvá, chtěla s ním mluvit, ale nebyla dost odvážná. Zaslechla, jak chlapec říká, že bude přestupovat na školu, na kterou chodí Karin. Dívka tomu nemohla uvěřit, byla plná nadějí, že se budou vídat na chodbách.

Výukový program skončil a Karin měla plnou hlavu toho kluka. Další den, opravdu chlapce ve škole zahlédla. Tak zvláštně se na ni díval, a ona nevěděla co má říct, co má udělat. Celé další tři měsíce se s chlapcem míjela, vždy se pozdravili, ale nic víc. Karin byla zoufalá, byla zvyklá, že jí každý kluk zbožňoval, a tento, ten kterého miluje, si jí nevšímá. Jako kdyby byla neviditelná.

Jednou Karin přišla smska s nabídkou schůzky. Nevěděla od koho, ale přemáhal jí divný pocit. Rozhodla se, že pujde na rande na slepo.

Karin vešla do kavárny a hned spatřila chlapce, který ji provázel ve snech. Nejistě došla k jeho stolu. On jí dal růži a prohodil nějakou milou větu. Celé odpoledne si povídali, měli mnoho věcí společných, nikdy nenastalo trapné ticho. Když ji doprovázel domů, políbil ji, a ona věděla, že on je ten, kterého vždy hledala.

Několik dní chlapce ve škole neviděla. Nedošla jí žádná smska, volala mu, on však mobil nezvedal. Až o několik dní jí došel dopis. Popisoval, jak jí má rád, co mu dala, jak se do ní na první pohled zamiloval. Karin při čtení tušila, že na koci bude něco hrozného. A opravdu. Na koci dopisu stálo seskupení vět, které jí velmi ranilo. "Nemůžeme být spolu. Miluji tě, ale nejde to. Promiň."

Karin už měsíc nebyla škole. Neustále se jí zjevoval obraz chlapce, kterého tolik milovala. A v hlavě měla stále jedno slovo. "Proč?"