Šifra Melanie Montgomery

Tom byl 17letý chlapec žijící s rodiči v malém ospalém městečku nedaleko Londýna. Byl, protože už není. Ztratil se. Prostě zmizel. A nikdo neví proč. A hlavně … Nikdo neví KAM.
Vždy byl trochu jiný než ostatní, možná proto si nikdy nenašel skutečného přítele. Většinu času trávil ponořený do svých milovaných knih, ve kterých se snažil najít to, co mu v jeho životě chybělo. Přítele a dobrodružství. Byl velice nadaným mladým spisovatelem, což mu přineslo několik úctyhodných ocenění a diplomů, které nyní ležely v krabicích na půdě. Tom je nikdy neměl rád. Nikdy si nepřipadal nadaný a už vůbec ne něčím výjimečný. To se však mělo brzy změnit.
Tom miloval Londýn. Líbila se mu anonymita velkého města. Bylo to místo, kde ho nikdo neznal, nikdo se mu neposmíval. Mohl se jen tak procházet ulicemi a uličkami zastrčenými hluboko mezi londýnskými domy, které mu připadaly tak vysoké, že měl pocit, že by z jejich střech dohlédl daleko za oceán. Miloval to město dešťů, které dokázaly ledacos smýt. Smyly bahnité stopy procházejících Londýňanů, kopečky zmrzliny, které padaly dětem vracejícím se ze školy, a jednoho deštivého dne smyly také veškeré stopy Toma Reallyho. Kluka, který se jen snažil pomoci.
Tom nikdy nikomu neřekl o svém zážitku z malé londýnské knihovny. Přišlo mu to možná až příliš fantastické na to, aby mu někdo věřil. Nebo možná až příliš obyčejné na to, aby tomu někdo jiný věnoval pozornost. Tom ale chtěl pomoci. Chtěl mít něco, co jiní nemají. Jen jednou jedinkrát chtěl zažít ten pocit, kdy bude někdo znát jeho jméno. Kdy ho někdo bude poslouchat. A tím někým, měla být okouzlující Hanna. Dívka, která nežila, a přesto byla tak moc skutečná.
„William Shakespeare byl zřejmě tím nejvýznamnějším anglickým dramatikem všech dob …“ Tom téměř usínal. Seděl úplně vzadu a měl pocit, že je neviditelný. Nikdo si nesedl k němu, nikdo mu nevykládal vtipy o paní, která se snažila posluchače alespoň trochu zaujmout svým vyprávěním o celosvětově uznávaném dramatikovi a která měla červenou rtěnku rozmazanou po zubech. O Williamu Shakespearovi věděl téměř vše a taky četl všechna jeho nejznámější dramata. Už skoro spal, když se někdo dotkl jeho ramene. Prudce se otočil. Byla to nádherná dívka v šatech z 50. let. Hlavou mu naznačila, kam má jít. Pak se tiše otočila a odcházela směrem k oddělení s romány. Nejdřív pochybovačně koukal za ní, pak se jen ujistil, že ho nikdo nevidí a potichu se kradl směrem, který mu dívka naznačila. Slečnu nikdy neviděl, o to víc ho zajímalo, co po něm chce.
Během chvilky došel do místnosti, která byla určena pro všechny romány, které knihovna nabízela. Rozhlédl se po místnosti, ale nikde nikoho neviděl. Popošel o malý kousek, aby mohl nahlédnout za vedlejší regál, který stál napříč místností a mohl se tak za něj kdokoliv pohodlně schovat. Nic. Dívka zmizela. Tom měl pocit, že se mu to možná vše jen zdálo, a tak se rozhodl vrátit zpět do posluchárny. Když se otočil, stála krásná dívka za ním. Před zavřenými dveřmi stála dívka, která jako by vypadla z románu odehrávajícího se někdy po válce. Hleděli na sebe a ani jeden nedokázal říct jedno jediné slovo. Po chvíli se Tom odvážil a zeptal se: „Kdo jsi?“ Slečna chvíli mlčela a pak odpověděla: „Hanna.“ Její hlas zněl jakoby z dálky, i když od sebe stáli sotva metr. Pak se dívka z ničeho nic dala do kroku. Popocházela mezi regály a Tom si všiml, že se za ní vznáší jakási mlha. Byl dost chytrý na to, aby věděl, že duchové neexistují. Tato dívka mu však způsobovala husí kůži, kterou si nedokázal nijak racionálně vysvětlit. Chlad v místnosti nebyl ani náhodou, v posluchárně seděl kousek od kamen, která vydatně hřála. Chvíli dívku mlčky sledoval, nehnul se z místa. Když dívka došla k předposlednímu regálu, otočila se, pohlédla na Toma a pak zmizela za policí s knihami. Tom pochopil, že chce, aby šel za ní. Otočil se ještě rychle ke dveřím a vydal se tím směrem, kterým viděl jít Hannu. Zašel za roh a uviděl dívku, jak sedí nad rozevřenou knihou. Nechápal, ale věděl, že se muselo stát něco vážného, jinak by dívka nikoho cizího neobtěžovala. Sehnul se ke knize, opatrně ji zvednul a zjistil, že se jmenuje „Růže bez trní“ a napsala ji jistá Melanie Montgomery. O titulu ani o autorce nikdy neslyšel, proto nepředpokládal, že by bylo dílo nějak výjimečné. Napadlo ho, že se tento román dívce líbí a tak chce jeho slávu šířit dál. Podíval se tedy na Hannu a prohlásil“ „Víš, já tu knihu neznám, ale rád si ji přečtu, jestli ti jde o tohle.“ Hanna jen smutně zavrtěla hlavou. „Podívej se,“ řekla a otevřela knihu na straně 158. Tom zůstal jen nevěřícně zírat na stránku, na níž byl nakreslen portrét dívky, která byla tak neskutečně podobná Hanně, že by byl řekl, že je to snad ona sama. Nevěděl, co má dělat, co má říct. Jen mlčky hleděl střídavě na portrét v knize a na tvář Hanny stojící před ní. „To jsem já,“ řekla Hanna potichu a sklopila oči k zemi. Patrně nevěděla, co víc říct. Dobře věděla, že je Tom naprosto šokován. „Jo ták, ta žena co knihu napsala, se inspirovala tebou, že?! Napsala ji tvá matka, nebo babička?“ Tom se snažil najít racionální vysvětlení tak zřetelné podoby. V naději, že s ním bude Hanna souhlasit, jí zíral do očí. Hanna bez jediného slova zvedla obočí a zase jen sklopila hlavu. Tom přelistoval na úplně první stranu celé knihy, kde si všiml data vydání. Červenec 1953. Snažil se celou situaci zlehčit, protože vůbec nechápal, co se to tu děje. „Na to, že je ti skoro 60 vypadáš skvěle,“ zasmál se, ale Hanna nevypadala pobaveně. Zvážněl. Chvíli oba mlčky stáli a pak Tom prohlásil: „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč máš šaty z 50. let, proč jsi nakreslená v knize z 50. let a proč tu jsem sakra já?“ Nedokázal pochopit, co se to tu děje, to ho štvalo nejvíc. Hanna jen mlčky koukala střídavě do země a na něho. Tom ztratil trpělivost. Hodil knihu na zem (ač velice nerad, v okolních policích pro ni však nebylo místo, to už stihl okouknout), otočil se na podpatku a odcházel. Už stál skoro u dveří, když se zdálky ozvala Hanna. „Počkej!“ Otočil se. Stála na rohu regálu a i na tu dálku si nemohl nevšimnout, že se jí po tvářích kutálejí krokodýlí slzy. Pustil kliku, kterou už držel v rukou. Hannah šla směrem k němu. Postupovala velice rozvážně a pomalu. Když došla k němu, vzala ho za ruku a vedla ho jinam. Až teď si uvědomil, že mu husí kůže naskakuje proto, že jde z Hanny neskutečná zima. Její ruka byla ledová, pálila ho do dlaně. Hanna ho vedla po schodech do horního patra. Tam zatočili doleva a vyšli ještě jedny schody. Ocitli se někde na půdě (tak to Tom alespoň odhadoval) a Hanna za skřípění starých pantů pomalu otevřela staré dřevěné dveře, které dlouhou dobu nikdo neotevíral. Tom to poznal podle vrstvy prachu, která se musela na dveřích vytvářet v průběhu několika let. Vešel spolu s Hannou do místnosti, ve které byly nahromaděny snad tisíce knih. Rozhlížel se a Hanna mezi tím přešla přes celou místnost až úplně dozadu. Tom si ji začal pozorněji prohlížet. Byla celá bílá, skoro až průhledná. Možná je to duch, napadlo Toma, který na ně nikdy nevěřil, ovšem tohle nebyla obyčejná dívka. Jak si ji tak prohlížel, uvědomil si, že je neskutečně krásná. Měla dlouhé tmavé vlasy, které jí splývaly okolo obličeje v měkkých vlnách. Krásné modré oči, ve kterých se však zračila bolest a utrpení. Hanna si všimla, jak se na ní dívá a usmála se. Bylo to poprvé od té doby, co se spolu setkali. Usmál se také a najednou pocítil něco, co ještě nikdy. Něco, o čem vždy jen četl. Pocítil naději na přátelství, které by mohl při troše snahy navázat s krásnou Hannou.
Ještě chvíli se rozhlížel po místnosti a pak se vydal směrem k Hanně. Ta už seděla na zemi, knihu rozevřenou na stránce s jejím portrétem. Tom si přisedl a čekal, až Hanna začne. Nechtěl ji vyděsit a vlastně ani nevěděl, co by měl říct. „Víš,“ začla Hanna, „tohle jsem skutečně já. Já … měl jsi pravdu, skutečně by mi mělo být přes 50 let, jenže já nikdy nezestárnu. Stejně jako Julie nepřestane nikdy ožívat, kdykoliv si někdo začne číst její příběh od začátku, já nikdy nezestárnu. Patřím sem,“ ukázala na knihu a v očích se jí zaleskly slzy. Tom jen nevěřícně zíral na knihu a nevěděl co říct. Hannah poznala, že má co vysvětlovat, a tak pokračovala. „Jsem hlavní hrdinkou téhle knihy. Melanie mi tu nechala škvírku, kterou jsem se mohla podívat na svět. To se mi povedlo, stačilo si to jen moc přát, ale moje přání nestačí na to, abych se mohla vrátit zase zpět.“ Lehce přejela prstem po svém portrétu a pokračovala: „Vidíš? Tudy jsem mohla uniknout. Jenže já nejsem z vašeho světa. Nemůžu tu zůstat. Vlastně ani nejsem skutečná.“ Zesmutněla. Neměla co dále říci. Tom jí chtěl pomoci, skutečně ano, ale nevěděl jak. Tušil však, že Hanna to ví velmi dobře. „A … já ti můžu pomoci? Jestli ano, stačí říct jak,“ usmál se. Na Hanně bylo vidět, že se jí neskutečně ulevilo. Byla zde šance na záchranu a ona ji hodlala využít. „Šance tu je,“ pronesla laskavě a začala listovat knihou. Chvíli to trvalo, než našla to, co skutečně hledala. Otočila knihu k Tomovi a přisunula mu ji blíž. Na první pohled to vypadalo, že je stránka zcela prázdná, na druhý už to nebyla pravda. Velice světlou béžovou barvou, která skoro splývala s okolní bílou barvou stránky, bylo na papíře vytištěno několik vět. Přiblížil si knihu skoro až k nosu, aby byl schopen písmena rozluštit a četl:
Až najde se někdo, kdo šifru tobě rozluští,
pak bude to ten někdo, komu zachránit tě přísluší.
Musí si to však velmi přát, celý svůj svět tobě dát.

Tom nasucho polkl. Proč je slovo „někdo“ tučně vyznačeno. A jakou šifru? Pozorně prohlížel každý centimetr papíru, ale nic nenašel. Podíval se nechápavě na Hannu, která ihned pochopila. Otočila list a na druhé straně zdánlivě nepopsané stránky se objevil další sotva čitelný text. Úplně nahoře na stránce stálo:
Heslem šifry to bývá, co moudrost světa ukrývá.
Uprostřed stránky pak objevil šifru: .LUnMpy yOlUtu, vHgeunAZ KztLR f HCxd vt? LuDHYO!
Tom šifru chvíli zaujatě pozoroval, pak vytáhl z kapsy kousek papíru a tužku, přepsal si verš a šifru a začal se chystat k odchodu. Úplně zapomněl na Hannu, která se zatím mlčky přesunula na druhou stranu půdy, kde se teď prohrabovala starými příběhy, o které už nikdo nestál. Všimla si odcházejícího Toma a tiše řekla: „Pomůžeš mi?“ Tom se viditelně lekl. Byl pohroužen do svých vlastních myšlenek, Hanny si nevšiml. Zvedl hlavu směrem, odkud slyšel Hannin hlas: „Pomůžu.“ Příliš přesvědčivě to neznělo, ale Hanna byla vděčná za každou maličkost, díky které měla naději, že se bude moci vrátit zpět domů. „Pak ale budeš muset odejít se mnou,“ šeptla skoro neslyšně. Bylo to to jediné, co ji trápilo. Moc dobře věděla, že bude muset Toma vytrhnout z jeho světa a udělat z něj jednu z postav své knihy. Tom jen pokrčil rameny. Pochopil to již z básně, která byla napsána v knize. „Ty tu zůstaneš?“ zeptal se ještě. „Jistě, kam bych měla jít?“ opáčila Hanna. „Já nevím … Nebudeš mít třeba hlad, nebo žízeň?“ pronesl starostlivě Tom. V knihovně opravdu nebyl ani žádný krámek, kde by si Hanna mohla něco koupit. Popravdě, by asi i vzbuzovala ve svých šatech velké podezření. „Já ale v tomhle světě nepotřebuju jíst. Nestárnu, tudíž ani nemůžu zemřít. Vzpomínáš?“ Hanna se zasmála. Dobře věděla, jak moc vyvedla Toma z míry, když mu ukázala knihu, ale nemohla nic jiného dělat. V tomto světě zůstat nemůže, není skutečná jako tenhle svět. „Jistě,“ hlesl Tom a byl již na odchodu. Hanna si všimla jeho ustaraného výrazu a tak za ním ještě zavolala: „Nemusíš to dělat. Přijdeš o všechno.“ Bylo jí ho skutečně líto. „Já vím, že ne. Ale kdo jiný teda? Kde tě najdu, až rozluštím tu šifru?“ věděl, že nikdo jiný Hannu nezachrání, nikdo nebude mít tolik odvahy, až se setká s někým, kdo má do člověka tak strašně daleko. „Tady přece,“ usmála se a zase se zaměřila na knihu, kterou držela celou dobu v ruce. Tom dále nezdržoval. Opatrně otevřel dveře, seběhl schody a objevil se na ulici před knihovnou.
Pomalu se šoural ulicí k hlavnímu nádraží. Hlavou mu pořád probleskoval verš: Heslem šifry to bývá, co moudrost světa ukrývá. Neustále přemýšlel nad tím, co by mohlo ukrývat moudrost světa. Aristoteles? Ne! To by ve verši bylo „kdo“ a ne „co“ … Ale co když se ho Melanie Montgomery snaží jen zmást. A co když je to všechno jen nesmysl, Hanna je úplně obyčejná holka a teď se mu někde v knihovně směje? Ale proč byla tak studená? A jak to, že se tak strašně podobá té dívce na obrázku? Ne, musí to být tak, jak to řekla. Moudrost světa. Archiv? Těžko! Sakra!
Pomalu došel až k nádraží. Zrovna přijížděl jeho vlak. Nasedl do samostatného kupé, vytáhl z kapsy papírek a četl ho stále dokola. Nic. Nenapadalo ho nic, v čem by byla ukryta moudrost světa. Vlak vyjel ze stanice. Cesta nebyla nijak dlouhá, trvala přibližně půl hodiny. Dnes však Tomovi přišlo, že byla kratší než kdy jindy. Než se stačil rozkoukat, hlásil umělý hlas jeho stanici. Oblékl si bundu, kterou si sundal, ani nevěděl kdy, a vystoupil. Stále v ruce žmoulal papírek se šifrou. Domů dorazil deset minut poté, co vystoupil z vlaku. Rodiče díkybohu ještě nebyli doma. Modrou bundu pověsil nad topení a boty položil na podložku pod ním. Venku trochu pršelo, chtěl vše nechat uschnout. V kuchyni si vzal jablko a kousek čokoládového koláče, který pekla jeho matka den předtím. Vlezl si do pokoje, zamkl za sebou, aby ho rodiče nerušili, až přijdou domů z práce, a lehl si do postele. Zase ho napadala ta samá otázka: Co ukrývá moudrost světa? Dost dlouho přemýšlel nad tím, co by mohlo být správnou odpovědí. Na nic nepřišel. Vstal a zapnul si počítač, který dostal k loňským narozeninám od svého otce. Chvíli trvalo, než se počítač načetl, přeci jenom to nebyl nejnovější model. Po pár minutách se počítač řádně zapnul a Tom mohl spustit internet. Několik dalších minut si počkal na načtení hlavní stránky. Pak zadal do vyhledávače heslo: šifra. Internet mu nabídl přes milion odkazů, ve kterých mohl nalézt odpověď na svou otázku. Mohl, ale nemusel. Tušil, že mu práce zabere celý večer, možná i celou noc, než se dostane k výsledku. Nehodlal se však vzdát.
Prohlédl si několik desítek stránek o šifrách. Žádná z nich však nenabízela uspokojivou odpověď, jak přijít na heslo šifry. Všude se dočítal jen o dešifrování. Po několika hodinách marného hledání, se rozhodl odpočinout si. Vypnul počítač a odebral se do koupelny. Na chodbě se potkal s rodiči, kteří právě dorazili z práce. Omlouvali se, že se tak moc zdrželi, ale Tom je ubezpečoval, že mu to nevadí. A nelhal. Byl rád, že se nikdo na nic neptal.
V koupelně se postavil před malé zrcadlo nad umyvadlem. Oči měl celé opuchlé od několikahodinového koukání do monitoru. Pálily ho. Vyndal z lékárničky, která byla pověšená vpravo od umyvadla, nějaké kapky do očí. Položil je na umyvadlo, svlékl se a vlezl si pod sprchu. Nechal na sebe proudit litry teplé vody. Doufal, že zvýšením krevního tlaku přijde na něco, co by mohlo pomoci jemu a Hanně. Na nic ale nepřišel. Ještě pár minut jen tak stál pod tekoucí vodou, než sprchu vypnul. Ještě si vyčistil zuby, kápl do očí kapky a šel si lehnout. V kuchyni ještě narazil na matku, která mu nabízela k večeři lasagne. Tom neměl na jídlo ani pomyšlení a tak jen odsekl: „Už jsem jedl, díky,“ a rychle zmizel ve svém pokoji.
Ležel v posteli dost dlouho, ale nemohl usnout. Hlavou už se mu nehonila šifra, ale Hanna. Viděl ji před sebou, tak krásnou a něžnou. Nikdy neviděl dívku, jako je ona. Jakoby se jí na slunci leskla pleť. Cítil její hedvábnou kůži na své, když ho vedla do druhého patra knihovny. A ty oči. Modré jako letní nebe, na které se v létě tak rád díval. Byla kouzelná a hlavně … byla jiná. Stejně jako on.
Ráno zaspal. Dlouho do noci přemýšlel nad dívkou z knihy a nad tím, jak ji zachránit. Uvědomoval si, že jestli ji zachrání, přijde o všechno. Ale co bylo tím vším? Rodiče? Škola? Ani jedno z toho ho tu nijak zvlášť nedrželo. Rodiče byli neustále v práci a ve škole stejně neměl nikoho, s kým by se mohl bavit a sdílet s ním svůj život. Neměl tedy co ztratit.
Odpoledne se vydal do knihovny. Chtěl ji znova vidět. Chtěl si s ní povídat, dát jí najevo, že jí chce opravdu pomoct a že je její přítel. Opatrně a tiše jako myška proklouzl kolem pultu, za kterým poklimbávala knihovnice, a do druhého patra bral schody po dvou. Nejdříve zaklepal, pomalinku pootevřel dveře, strčil do vzniklé mezery nejdřív jen hlavu a pak i zbytek těla. Tiše za sebou zavřel dveře. Na zemi spatřil šlápoty v prachu ještě z včerejšího dne. Rozhlédl se a úplně vzadu v koutě uviděl Hannu. Vydal se směrem k ní. Když byl v půlce místnosti, zvedla Hanna hlavu a široce se na něj usmála. V klíně měla rozevřenou knihu, ve které si četla. Zavřela ji a odložila na hromadu knih stojící pod oknem za ní. Vstala, upravila si vlasy a uhladila sukni, chtěla se Tomovi líbit. „Ahoj, už jsi na něco přišel? Jsi tu brzy,“ zašveholila a znovu se usmála. Tomovi se podlomila kolena. Nechtěl být za troubu, věděl, že musí rychle něco říct, jinak na něm Hanna vše pozná. „Ahoj, no ještě ne. Víš … já … no napadlo mě, že bychom mohli přemýšlet spolu. Víc hlav přece víc ví,“ pokusil se o milý úsměv, ale byl tak nervózní, že se mu ústa spíše zkřivila. Hanna se nahlas zasmála. Líbilo se jí, jak je Tom nesmělý. „Dobře, to je pravda. Tak se posadíme?“ zeptala se jen tak mimochodem a ukazovala na hnědý polštář ležící na zemi za Tomem. Ani si ho nevšiml, když přicházel. Měl plné oči Hanny. „Přinesla jsem je sem včera zezdola. Abychom neseděli na té zaprášené podlaze,“ pronesla Hanna, když viděla Tomův výraz. „Aha,“ řekl Tom, protože nevěděl, co jiného odpovědět. Posadili se a se zalíbením hleděli jeden na druhého. Tom se začal červenat, a aby to zahnal, začal mluvit. „Přemýšlel jsem. Dlouho do noci. Nemůžu ale přijít na to, v čem by mohla spočívat veškerá moudrost světa,“ zesmutněl. Měl pocit, že tím Hanně dává najevo, že je neschopný jí pomoci. „Také jsem přemýšlela,“ pronesla Hanna naprosto klidným vyrovnaným hlasem, ve kterém byly znát náznaky toho, že pravděpodobně na něco přišla. „Podívej se okolo,“ přikázala něžně a rozmáchla přitom oběma rukama tak prudce, že málem praštila Toma špičky prstů do obličeje. „Panebože,“ hlesl Tom a v duchu si vyčítal, že na to nepřišel sám. Kniha. Kniha byla tím heslem, které bylo potřeba k rozluštění šifry. „Jenže …“ Toma přešel ten blažený pocit, který na chvíli ucítil u srdce. Vytáhl papírek se šifrou, podal ho Hanně a ta také zesmutněla. „Máme heslo, ale co s ním? Jak nám pomůže vyluštit šifru?“ v očích se jí třpytila slaná voda. Ztrácela naději. Nevěřila tomu, že by se jednou mohla vrátit do knihy. V duchu proklínala Melanii za to, že jí dala možnost utéci, a za její hloupou šifru. Mnohem radši by byla zůstala v knize zavřená, než aby musela zůstat tam, kde ani neexistuje.
Najednou Tomovi svitlo. „Mám to. Já vím co s tím,“ začal se smát. Smál se, až nemohl popadnout dech. Hanna na něj zírala s němým úžasem. Měla pocit, že se Tom zbláznil, ale byla ráda, že snad na něco přišel a ona se bude moci vrátit domů. Počkala, až se Tom dosměje a popadne dech. „Četl jsem to, včera na internetu,“ a začal se znovu smát. Hanna absolutně netušila o čem mluví, to bylo ale Tomovi jedno. Byl rád, že jí může pomoci. „Podívej,“ vytáhl z kapsy tužku a sebral ze země papírek, na kterém měl opsanou šifru. „Něco takového jsem viděl včera na internetu, když jsem hledal něco o šifrách. Musím udělat šifrovací mříž,“ začal kreslit. K - N - I- H - A … Hláskoval Tom a psal přitom velká písmena na papír vedle sebe s většími mezerami. Pod tato písmena pak doplnil zbylá písmena abecedy. Když dopsal, zjistil, že mu jedno písmeno přebývá. Znovu si pozorně přečetl všechna písmena. Už začínal ztrácet naději, když si vzpomněl, že I a J jsou psány jako I, a proto se písmeno J vynechává. Škrtl tedy celou mříž a udělal ji znovu. Když vyplnil celou mříž písmeny, uvědomil si, že vlastně neví, jak má postupovat. Mříž si zapamatoval jen z toho důvodu, že byla obsažena u více řešení. Hanna ho pozorovala. Zarazilo ji, že již nepíše. „Stalo se něco?“ zeptala se opatrně. Nechtěla Toma nijak popudit, aby se na ni nevykašlal. Obzvlášť teď, když jsou její šance maximální. „No … víš … já …“ koktal Tom a nevěděl, jak jí říci, že zapomněl další postup. Chvíli přemýšlel nad výmluvou, ale pak dospěl k názoru, že nejlepší je říci pravdu. „Zapomněl jsem, jak se postupuje dál,“ prohlásil rychle se sklopenou hlavou. Čekal výsměch nebo urážky, nedej bože obojí. Hanna ho ale mile pohladila po tváři svou ledovou rukou a tiše řekla: „Říkal jsi přeci, že jsi to četl na tom tvém ternetu, ne?“ Tom se zasmál. Vlastně mu vůbec nedošlo, že ona internet znát nemůže. „Internetu,“ opravil ji. „A co má být?“ byl z ní tak vedle, že mu to vůbec nedošlo. Hanna mu musela napovědět: „No, můžeš přece jít domů, podívat se na ten internet a přijít zítra.“ Tom se usmál. Bylo mu trapné, že ho to nenapadlo samotného. Přikývl, rychle vstal a měl se k odchodu. Hanna ho ještě stačila chytit za rukáv. Otočil se. Podávala mu papírek se šifrou. Znovu se zasmál. Má plnou hlavu Hanny a byl by schopný zapomenout i vlastní nos. Vzal si od ní pomačkaný a od prachu ušmudlaný papírek, lehce přejel prsty po jejích, až ho zamrazilo, a odcházel. Potichu otevřel dveře a než je za sebou zavřel, naposledy se ohlédl za Hannou, která už ale zase seděla na polštářku na zemi a četla si v knize, kterou měla před jeho příchodem rozečtenou. Poslal jejím směrem letmý úsměv a zavřel za sebou.
Dvě hodiny po tom, co opustil Hannu, už seděl doma u počítače a snažil se dohledat návod k šifře, jejíž rozluštění ji může zachránit. Strávil na židli u psacího stolu snad další tři hodiny, než našel stránku, kde byl přesně popsán postup utvoření (a tedy i rozluštění) šifry, která odpovídala té, kterou měl před sebou. Vytáhnul ze šuplíku čistý papír a dle pokynů autora článku si nakreslil mříž, do které doplnil slovo kniha a zbývající písmena abecedy. Když měl mřížku hotovou, začal rozdělovat písmena šifry do dvojic, tak, jak bylo napsáno v návodu, a hledat správná písmena v mříži. Pár ve stejném sloupci nahrazují písmena pod nimi, pár ve stejném řádku písmena vpravo, přičemž pokud jsou to písmena poslední, nahrazují je první písmena daného sloupce či řádku. Písmena, která nejsou ve stejném sloupci ani řádku, pak tvoří pomyslný obdélník, jehož dva vrcholy tvoří písmena šifry a dva písmena po dešifrování. Správné písmeno je vždy na řádku písmene šifrovacího. S tímto postupem měl Tom šifru brzy rozluštěnou a zbývalo jen rozdělit jednotlivá slova, doplnit háčky a čárky a připsat nebo odebrat interpunkci.
Po dešifrování mu na papíře vzniklo: .PRiLoz tEPRst, yKobraZU AvrOU c NEsi to? PRejtE!
Trvalo jen chviličku, než přišel na to, jaké heslo šifra ukrývá. „Přiložte prsty k obrazu a vroucně si to přejte!“ Tak je to. Jen chvíli přemýšlel nad tím, jakého obrazu se mají dotknout. Pak mu to došlo. Téhož obrazu, kterým se dostala ven, musí se dostat i zpět. Přeložil papír napůl, vykoupal se a šel k večeři. V pruhovaném modro-bílém pyžamu seděl u stolu a díval se do tváří svým rodičům. Začal si uvědomovat, že je to poslední večeře, kterou s nimi jí. Že dnes večer bude naposledy spát ve své vlastní posteli. Doufal, že ta v Hannině světě bude také tak pohodlná jako ta jeho tady. „Mám vás rád, rodičové,“ pronesl z ničeho nic. Rodiče jen zvedli hlavu, podívali se na sebe a matka s úsměvem hlesla: „My tebe taky!“ Byla dojatá, ale netušila, že je to naposledy, co svého syna vidí. Tom odnesl svůj talíř do myčky a šel si lehnout.
Zdály se mu krásné sny. O Hanně a o nových zažitcích, které ho tam někde čekají. Ani si nenastavoval budík, věděl, že do školy už nepůjde. Vzbudil se sám od sebe, když na budíku svítilo 8:22. Vstal, oblékl si džíny, do jejichž zadní kapsy založil papírek s dešifrovaným kódem, a bílou košili (tak mu přišlo, že nejvíce zapadne mezi chlapce 50. let) a v klidu se nasnídal. O půl hodiny později už se naposledy rozhlížel po bytě, který už nikdy nenavštíví. S malou lítostí a velkou touhou po něčem novém za sebou zavřel dveře a vyrazil na vlak, který ho vezl vstříc novému osudu.
U Hanny byl něco málo po desáté. S kusem papíru skoro běžel k ní. Měla radost. Oba byli šťastní. Ona proto, že se mohla vrátit zpět do své knihy a lidé ji tak mohli začít znovu číst, a on proto, že měl naději zbavit se šedi svých všedních dnů. Mlčky stáli naproti sobě. Hanna si od něj vzala papírek a přečetla si ho. Pak mu ho vrátila. „Jsi si jistý, že se pro mě chceš obětovat?“ zeptala se se strachem, že si to Tom na poslední chvíli rozmyslí. Ten však jen zavrtěl hlavou. „Nemám co ztratit,“ pokrčil rameny, „jen získat,“ usmál se na ni. Hanna pochopila. Myslel tím, že získá ji!
„Připravena?“ zeptal se Tom. „Připravena,“ odpověděla Hanna. „Ale ne tady. Tyhle knihy jsou zapomenuty, nikdo je nečte, a já chci, aby mojí knihu přečetla ještě spousta lidí. Už kvůli tobě. Zasloužíš si, aby se s tebou tento svět vídal alespoň na stránkách Růže bez trní.“ Tom pochopil a byl rád, že ji to napadlo. Vzal ji něžně za ruku a vedl ji do přízemí – do oddělení s romány. Na to místo, kde ji poprvé spatřil. Tam to začalo, tam to taky skončí.
Došli do přízemí a schovali se za regál, ve kterém by měla být kniha zařazena. Rozevřeli knihu na straně, kde byl vymalovaný portrét Hanny, a položili ruce na obrázek. Zavřeli oči. Tom se naposledy nadechl čerstvého vzduchu a …
Ozvala se rána. Knihovnice se vyřítila do oddělení s romány, odkud prásknutí slyšela. „Kdo je tu?“ zakřičela. Nikdo se neozval. Procházela regály, ale nikoho neviděla. Nikdo tu nebyl. Jen na zemi ležela kniha rozevřená na straně 158.