Dokončit co jsme začali...

Dokončit co jsme začali

"Tak co, už jsi ji pozval?"
"Ne...prostě jsem se zase zasekl, co s tím mám dělat?"
"Honzo, seš vůl. To je tak těžký pozvat holku na kafe?"
"Jenže pokaždé, když za ní přijdu, tak mi vyschne v krku, připadám si jako by mi bylo zase patnáct. To není možné."
"No, tak si na to dáme panáka."
"A to je plán!" prohlásil jsem s upřímnou radostí.

Není nad to mít kamarády, kteří vás podrží. Dívka, o které jsme mluvili, byla kolegyně z práce. Moje vysněná slečna, matka mých budoucích dětí a femme fatale jako taková. Jmenovala se Mirka, bylo jí asi pětadvacet a měla ráda koně a růže. Teda aspoň takhle to měla napsané na facebooku. Má lehká “obsese” její osobou začala, již když jsem nastoupil na nové místo. Potkali jsme ve výtahu a já tam jako blbec stál neschopen říct slova. Byl jsem tak okouzlen jejím charismatem, že jsem zkrátka ztratil slov. Nejspíš jsem na ní ulpěl očima déle, než bylo vhodné, protože se mi dostalo akorát velmi nehezkého pohledu z její strany. Nestačil jsem se ani představit.

Byl jsem šedivá myš, o kterou by normálně ani pohledem nezavadila. A tak jediný logický krok by byl pozvat ji na kávu. A to se ukázalo jako neřešitelný problém. Prostě jsem na ni nedokázal normálně promluvit. Jakmile šlo o něco pracovního, nebyl jediný problém vést i hodinový dialog, ale v okamžik, kdy jsem se jí chtěl zeptat na něco osobního, tak mozek zařadil zpátečku.

"Hele, jestli chceš pomoct, tak já ji prostě pozvu za tebe, co ty na to?" navrhl mi po třetím drinku kamarád.
"Neblbni, tak to bude vypadat, že nemám odvahu to udělat sám. Nechci, aby si o mě udělala špatný obrázek už na začátku. Chci, aby mě viděla v dobrém světle."
"No tak hodně štěstí a ať ti to vyjde. Takhle se nikam nepohneš."
"Já vím. Je to všechno jenom v hlavě. Sakra, tohle se mi s žádnou ještě nestalo."
"A máš na ni aspoň telefonní číslo?"
"Jo, jasně."
"Tak jí napiš smsku."
"Nejsme na základce, chci to udělat osobně."
"Víš o tom, že si to neulehčuješ?"
"Kdyby to mělo být jednoduchý...." nechal jsem zbytek věty ve vzduchu. Nakonec jsem nad tím
mávl rukou, omluvil se a šel zkontrolovat, jestli jsem ještě kluk.

Když jsem se vracel z toalety, přistihl jsem, jak si kamarád hraje s mým telefonem. A k mému čirému zděšení právě odesílal někomu textovou zprávu.

"Řekni mi, že jsi to neudělal?"
"V pátek v pět hodin, kavárna za Vaclavákem. Nepodělej to. A nemáš zač."
"Ty vole blbá, co já teď budu dělat?"

"Tak to ti můžu říct docela přesně. Půjdeš s ní na kafe, budeš žvatlat o svém životě, ona o tom svém, a když budeš mít štěstí a doprovodíš ji pak domů, dostaneš nejspíš pusu na dobrou noc. V horším případě ti dá pár facek a tvoje trápení bude u konce. Vyřešené. Dáme ještě jedno kolo?”

******

Nervózní jak prvorodička. Přešlapoval jsem před zrcadlem a kontroloval, jestli vypadám jako člověk. Rudý jsem byl až za ušima, lehce se mi třásly jak ruce, tak nohy. V břiše jsem cítil, jak mi vnitřnosti tancují kankán.

Cestu do kavárny si vlastně ani nepamatuji. Jen vím, že jsem najednou seděl v křesílku, srkal cappuccino a říkal si, ať jsem v klidu.

A z čista jasna jsem byl. Vnitřnosti pevně na svém místě, ruce i nohy v klidu a sice jsem si nebyl jistý barvou v obličeji, ale bylo mi zkrátka podivně lehko.

Vplula do kavárny jako víla. Teda aspoň já to tak vnímal. Nezúčastněný pozorovatel by registroval, že přišla o čtvrt hodiny později, u dveří hned sjela maminku čtyřletého kluka, který si jí připletl pod nohy, a kavárnu dvakrát obešla, než mě uviděla. A já byl nadšený.

“Ahoj, nezlob se, ale nějak ten provoz v Praze nezvládám.”
“To je dobrý. Jaký jsi měla den?”

Podívala se na mě malinko podrážděně.

“Pořád pracujeme spolu v jedné firmě, že jo?”

“Myslím, že ano.”
“No tak kdybys viděl, co ten náš pitomec z marketingu vymyslel. Celý ten koncept….”
Hltal jsem každé její slovo. Ne však obsah ale to jakým způsobem to říkala, každé gesto každý pohyb a to i ten sebemenší detail. Jako pozvednuté obočí, když čekala na odpověď.

“Tak co si o tom myslíš?”
“Promiň, nějak jsem se ztratil,” zatřásl jsem hlavou.
“Na co jsi myslel?” zeptala se kupodivu celkem věcně, “měl jsi zase ten výraz, jako když jsme se viděli poprvé v tom výtahu.”
“Ty si to pamatuješ?”
“Občas se mi stává, že se za mnou pánové otáčí, ale žádný ještě na mě nezůstal zírat s otevřenými ústy.”
“Neměl jsem otevřená ústa.”
“Měl.”
“Opravdu?”
“Malinko,” pronesla a začali jsme zplna hrdla smát.

Navzdory tomu jak jsem byl před několika hodinami nervózní, bylo všechno až pohádkově romantické. Ona se smála mým přitroublým vtipům a roztomile se červenala, když jsem ji vyprávěl, jak jsem se snažil přesvědčit, abych ji pozval ven.

“Jsem ráda, že ses přesvědčil.”
“Ne tolik jak já,” opáčil jsem, “co kdybychom se viděli znova?”

Nervózně se rozhlédla. A je to v pytli, napadlo mě, teď mě odpálkuje nějakou pitomostí. Třeba, že je zasnoubená, nebo tak něco.

“Víš, ne že bych byla zrovna zasnoubená, nebo tak něco, ale mám tak trošku závazek, o kterém bych ti měla říct.”
“Jsi lesbička, máš manžela nebo obojí? Nevadí mi ani jedno,” vypadlo ze mě nahlas. Přesně o ten stupeň nahlas víc než mělo.
“Mám dvouletou dcerku.”

Vytřeštil jsem oči. Jednak bych ji netipoval jako maminku a hlavně bych čekal, že tahle informace bude veřejnější. Třeba se o tom bude šeptat v práci, nebo bude mít fotku s malou na facebooku.

Vzpamatoval jsem se s úvodního šoku.

“Paráda, takže jdeme na matějskou?”

Teď zase malinko šokovaně pozorovala ona mě.

“Tobě to nevadí?”
“Myslím, že ne. Teda myslím. Ještě nevím. Zatím jsem s maminkou nerandil.”
“Jo, takže mi randíme?” zeptala se pobaveně
“To záleží, jestli kývneš na tu matějskou.”
“Rozmyslím si to, co ty na to?”
“Rozumím. Myslím.”

Doprovodil jsem ji na tramvaj, dostal jsem pusu na líc a už si ji noční spoj odvážel domů. Vytáhl jsem si límec bundy až k uším, schoval ruce do kapes a vyrazil na poslední metro.

Trvalo to asi patnáct minut, než mi zazvonil telefon. Display prozrazoval příchozí textovou zprávu. Stálo v ní jednoduché: “Tak asi randíme.”

……………..

Stál jsem u brány parku a v ruce držel dvě růže. Jednu čokoládovou, druhou o poznání živější.

Uběhlo pět minut. Uběhlo deset minut. Mirka s malou nikde. Začínal jsem si zoufat, ještě několikrát jsem zkontroloval navazující konverzaci po naší první schůzce. Na místě jsem byl včas.

Chtěl jsem to už pomaličku vzdát a odepsat to na hromadu schůzek se špatným koncem.

“Snad už neodcházíš, kovboji,” zaznělo mi do zad.

Překvapeně jsem sebou trhnul.

“Promiň ale nějak…” začala.


“Já vím, ten provoz v Praze nezvládáš, mělo mě to napadnout,” odpověděl jsem s úsměvem, “seznámíš nás?”

“Lucinko, tohle je strejda Honza.”
“Ahoj Stlejdo,” zašišlala
“Ahoj, princezno. Na, něco jsem ti přinesl.”

Malá automaticky sáhla po opravdové růži a nechala mě tak se zbytkem čokoládové, které evidentně dlouhé držení moc neprospělo, a tak již výrazně měnila tvar.

“No, maminko, hádám, že tahle zbyla na tebe.”
“To mám radost, jsem totiž alergická na čokoládu.”

………………

Çelé odpoledne jsme blbli na kolotočích jako by nám zase bylo patnáct. Lucinka si to moc užívala, důkazem čehož bylo, že mi usnula za krkem, když jsme z parku odcházeli. Mirka si ji chtěla vzít, ale zavrtěl jsem hlavou. Přiložil jsem si prst na rty a naznačil, že ji necháme spát. Zamířil jsem ke stanovišti taxíků, abychom ji dostali co nejdřív na kutě.

“Kam to bude?”
“Na Anděl,” špitla Mirka
“Anděla na Anděl, rozumím paní,” zahlaholil v dobré víře taxíkář a já si pomyslel něco o klišoidních a příliš očividných narážkách.
“Zvládneš to s ní sama?”
“Jasně, ale klidně pojeď s námi.”

Neodmítl jsem pozvání.

O hodinu a dvojí přemlouvání, že Lucinka je opravdu unavená a chce se jí spinkat, později jsme zasedli k láhvi vína.

“Tak co, neutahala tě ta moje cácorka?”
“Ale ne ani trochu,” načež mi zapraštělo v kostech, když jsem se chtěl protáhnout.
“Jo, to bylo přesvědčivé.”
“Co ty? Byla jsi spokojená?”
“Malá se bavila, a to je důležité. Bohužel takových strejdů už pár v životě viděla. Jestli to opravdu chceš směřovat někam seriózněji než do ložnice, tak počítej s tím, že ona tu je taky.
“Není na tohle brzo na druhém rande?”

“Možná jo, ale lepší, než aby to zašlo příliš daleko. Promysli si, co vlastně chceš….”

Několik vteřin trapného ticha visících ve vzduchu, mě donutilo se zvednout ze sedačky.

“Počkej, nechoď ještě. Promiň, vyděsila jsem tě?”
“Ani ne, jen prostě nevím jak vyjádřit to co chci.”
“To bude v pořádku. Mně se líbíš a vidím, že malé taky. Je to jen na tobě.”

Sedl jsem si zpět k ní. Vzal jí za ruku a pošeptal.

“Zamiloval jsem se do tebe v ten okamžik, kdy jsem tě poprvé uviděl.”

Přísahal bych, že se malinko začervenala. Nestihl jsem ale zaregistrovat víc. Chytla mě za tričko, přitáhla si mě k sobě a vášnivě políbila.

“Stačí ti to jako odpověď?”
“Nevymyslel bych lepší.”
“Já ano,” špitla a rozepla si knoflíček na košili.

Ztěžka jsem polkl, opřel se do sedačky a v duchu se připravoval na show.

“Mamíííííí!!!” ozvalo se z pokojíku.

Podívali jsme se na sebe a začali se z plna hrdla smát.

……………

A jak to dopadlo? Asi jako to zpívá Bon Jovi:

“Ohh, bude to v pohodě,

tohle je láska, tohle je život.

Když přijdou těžší časy,

stojí nám, za to stále bojovat,

tohle je láska, tohle je život

Ulice jsou dlážděny lidmi se zlomeným srdcem,

proto musíme dokončit, co jsme začali

Ohhh, tak radši ještě vydrž,

tohle je láska, tohle je život”