Poslední dopis

Bylo sedmnácté století. Ženy nosili krásné, dlouhé a nadýchané šaty. Muži zase dobové smokingy. Anglie začala rozkvétat a já byla Lady. Patřila jsem ke dvoru a družila se mi spousta krásných a bohatých šlechticů… dokonce i obyčejných a chudých mládenců. Milovala jsem plesy, společenské akce a časy s přáteli… ale i chvilky kdy jsem byla sama. Zbožňovala jsem, když jsem se mohla procházet v zahradách a běhat po louce. Milovala jsem časy, kdy jsem si dopisovala se svým milovaným, i když jsem ho nikdy neviděla. Vždy jsem ho milovala z jeho dopisů… z jeho slov. Básní. Byl všechno, co mi kdy mohl nabídnout.
Po nádherném roku našeho dlouhého dopisování a poznávání jeden druhého, jsme se měli konečně sejít. Jestli jsem byla nervózní? Tak na to vezměte jed.
Celou noc jsem se jen převalovala a přemýšlela nad tím, co se stane. Jak bych se měla chovat? Jaký bude? Jestli se mu budu líbit? Jestli mě bude milovat tak jako já jeho… a já jeho jako on mě.
Měli jsme se setkat za soumraku pod posvátnou rozkvetlou třešní, která bere a ukrývá milence pod svými květy… přesně na prvního Máje.
Oblékla jsem si své oblíbené levandulové šaty a svůj červený semišový plášť. Černé vlasy si dala do jednoduchého drdolu. Přesně před soumrakem jsem se vykradla ze zámku a rozběhla se k jabloňovému sadu až ke třešni.
Jakmile stojím kousek před ní, nadechnu se. Stojí tam i na tu dálku poznám, že má tmavě hnědé vlasy, které se lesknou při zapadajícím slunci. Nervózně tam chodí sem a tam.
Nabrala jsem si vzduch do plic a rozeběhla se k němu.
Po chvilce si mě všimnul. Otočil se mým směrem a já mu vpadla přímo do náruče. Pevně mě sevře v náručí jako malé dítě a pak nás odtáhne na délku svých paží. Podívala jsem se do jeho tváře. Měl oříškově hnědé vlasy, které mu padají do čela. Jeho oči jsou sytě zelené, zářivé a hřejivé. Na sobě měl bavlněnou bílou košili a tmavohnědé kalhoty. Byl opravdu krásný.
„Konečně,“ řekla jsem a radostně se na něj usmála.
„Konečně,“ zopakoval po mě a usmál se.
Znovu si mě přitáhl do náruče a políbil na čelo. Zvedla jsem k němu pohled. Usmál se na mě a odrazilo se mu to v očích. Je naprosto stejný jako jeho dopisy. Krásný. Vřelí. A milující.
„Miluji tě Temperance,“ řekl a políbil mě na čelo.
Celá jsem se ještě víc rozzářila. Ani nevím, jestli je to vůbec možné. Taky ho miluji a moc… pomyslím si.
„A já tebe. A moc,“ odpověděla jsem mu.
Do očí se mi drali slzy. Sevřel mou bradu mezi prsty a zvedl mi obličej, aby na něj lépe viděl. Sklonil se ke mně a řekl mi:
„Ani netušíš, jak dlouho jsem tě chtěl poznat.“ Řekl a políbil mě do koutku úst.
Přikývnu. Zavírám oči a zachvěju se.
Prsty mi rozprostře po tvářích. Natiskla jsem se k němu, abych ho chytla za hruď, která je i přes látku poznat že je pevná a svalnatá.
„Moc tě miluju.“ Řekla jsem mu a otevřela oči. Jeho obličej se nezměnil. Byl stále vřelí a plný lásky. Odtahuje prsty z mého obličeje a sundává mi pláštík. Pevně chytám jeho košili a vytahuji ji z kalhot.
Natáhla jsem se k jeho obličeji a s pootevřenými rty jsem se natiskla k jeho. Pomalu mě něžně začal líbat…

Leželi jsme ve trávě. Přikrytí mým pláštíkem. Pevně mě k sobě tiskl.
„Konečně jsem tě našel,“ řekl do ticha. Zvedla jsem hlavu a dívala se na něj. „Vím, že jsi od dvora ale i tak o tebe nechci přijít.“
Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Sice se takhle známe jen krátce, ale vím, že i tak s tebou chci strávit zbytek života. Uteč se mnou… a buďme navždy spolu.“
Zamžikala jsem a políbila ho. „Ano.“ Dostanu ze sebe a radostně se usměji. „Ano,“ zopakuji.


Následující dva týdny jsme si spolu dopisovali, abychom to všechno vymysleli.
Ještě den před tím, než jsme si to naplánovali, jsem mu napsala poslední dopis:
Uvidíme se zítra za soumraku.
PS: Miluji tě.
Rychle jsem dopis zapečetila a odnesla svému nejlepšímu příteli od dětství – jediný věděl o mém tajném dopisování – a požádala ho o laskavost.
Další den naštěstí uběhl rychle. Za soumraku jsem dorazila ke třešni, ale on tu ještě nebyl. Počkala jsem až do rána ale on se neobjevil. Píchlo mě u srdce. Zapomněl na mě. Cožpak všechny jeho slova byli jen plané lži? Je snad láska zbraň hromadného ničení a samotnou lží? NE!!! Tomu nechci věřit.
Se slzami v očích jsem se vrátila zpět…
Nalezla útěchu a oporu ve svém nejlepším příteli.
O pět let později jsem si ho vzala.
A o další tři roky jsem se i dozvěděla věc, která znovu otevřela staré rány. Jenže tentokrát jsem se dozvěděla pravdu. „Nikdy ten dopis nedostal.“ Řekl mi. Nedostal. A nikdy na mě nezapomněl. Miloval mě a myslel, že jsem ho zradila. Jenže už bylo pozdě. Byla jsem vdaná za Monroa… člověka co mě zradil. A Will… on by někde pryč… daleko… daleko ode mě.
Můj dopis zmizel. Ztratil se. A jej nahradil jiný. Falešný. A velmi raňující.
Willa jsem už nikdy neviděla. Už jsem to nezvládla s Monroem. Odešla jsem od něj. Odešla jsem na venkov, kde jsem v klidu dožila se svou starou rodnou. A nikdy nezapomněla na Willa.