McLennon XI.

„Halo? No-… No páni! Cyn, to je skvělé! Musím to říct klukům, zavolám Ti později.“

 

Jedna z nepříliš velkých místností nahrávacího studia byla teď plná života. Paul hrál na piano, Ringo zrovna přinesl obrovskou krabici plnou lahví s pitím a George seděl pod stolem a psal své přítelkyni. Prý se tam cítil bezpečně. Johnova telefonátu si nikdo příliš nevšímal a tak na sebe musel upoutat pozornost. Zkoušel to lehkým odkašláním, když to však nepomohlo, zahvízdal na prsty. To už na něj všichni zírali.

 

„Bando, musím vám něco říct.“ rozzářily se mu oči. „Cyn a já… Máme syna!! Jmenuje se Julian!“

 

V ten okamžik se zvedla vlna gratulací a oslav. Všichni Johnovi blahopřáli a všemožně vymýšleli, co tomu malému dají jako dárek.

 

„Mohl bych mu uplést dupačky!“ napadlo George a všichni na něj zůstali nechápavě zírat.

 

„Ty pleteš?“

 

„No a? Naučil jsem se hezký vzor, co je na tom?“ to už se zase všichni smáli.

 

Hodnou chvíli se John oddával oslavám a všemožným vyprávěním a plánováním, co se svým synem budou dělat, až vyroste. Trvalo dlouho, než si všiml, že už neslyší hrát klavír. Rozhlédl se po místnosti a hledal milovanou tvář svého přítele. Nikde ho ale neviděl.

 

„Hej, kde je Paul?“

 

„Nevím, asi šel do svého pokoje najít nějakou sváteční whiskey.“ pokrčil rameny Ringo.

 

John jen zakroutil hlavou. Pochyboval o tom, že Paul by chtěl slavit a tak ho šel raději hledat. Došel k jeho dveřím a vzal za kliku. Byly zamčené, tak zkusil zaklepat. Nikdo neotvíral a uvnitř bylo ticho.

 

„Hej, Paulie!“ – stále nikdo neotvíral. Zkusil to tedy znovu.

 

„McCartney, otevři, chci Ti něco říct!“ zabušil na dveře.

 

„Jdi… Pryč…“

 

John se zarazil. V hlase jeho přítele bylo něco zvláštního.

 

„Otevři, nebo vyrazím dveře.“ oznámil. Když se nic nedělo, párkrát se rozběhl proti dveřím a ty nakonec povolily. Promnul si naražené rameno a rozhlédl se po místnosti. Napřed viděl prázdnou láhev na zemi, vedle ní jakési malé předměty, to na dálku nerozeznal a kousek od nich sedícího Paula na zemi.

 

„Paule…“ vydechl a přišel k němu. Když uviděl tvář oteklou od pláče, sedl si vedle něj na zem a objal ho.  Pak se ale odtáhl, když ucítil závan whiskey.

 

„McCartney, Ty ses opil?“ zeptal se napůl pobaveně.

 

„To taky...“ zamumlal a sesunul se ještě víc na zem. John se zamračil, ale po chvíli pochopil. Zprvu si toho malého sáčku na zemi nepovšiml. Obsah během chvíle identifikoval a vyhrkly mu slzy do očí.

 

„Sakra, Paule, proč?“ zeptal se nechápavě, ale s mužem na zemi už nebyla kloudná řeč. Něco se pokoušel mumlat, ale John nic z toho nerozeznal. Vzal Paula do náruče a odnesl ho do postele. Svlékl mu kalhoty a políbil ho na čelo. Moc ho mrzelo, že jeho přítel dopadl takhle kvůli němu.

 

„Johne… teď… nikdy… sakra… RODINA!“ vydoloval ze sebe posledních pár slov Paul a usnul. John mu položil hlavu na hruď a osušil tak slzu, která se zabydlela na jeho tváři.

 

„Odpusť, drahý Paule. Nechtěl jsem Ti ublížit. Moje srdce bude vždycky patřit Tobě. Jen prostě… Nemůžeme být rodina…“ vzdechl a utřel si oči.

 

Políbil spícího Paula a pohladil ho po tváři. Když opouštěl místnost, viděl na zemi, kde prve seděli, kus popsaného papíru. Jelikož neměl brýle, musel trochu zaostřit, než se mu podařilo přečíst nápis. Stálo na něm: „Dárek pro Juliana.“ Pak ještě nějaké noty a slova, ale ty už přečíst nedokázal. Úhledně složil papír do náprsní kapsy a odešel do místnosti, kde čekali ostatní.

Ti ho zahrnuli všemožnými otázkami a nechápavými pohledy. On je ale neposlouchal, na nic neodpovídal. Našel brýle a zasedl k piánu. Vytáhnul papír, který našel u Paula a začal hrát. Slova mu šla z úst těžko a tváře mu zmáčely slzy. Zpíval ale dál, až do konce. Do hořkého konce, který musel překonat i jeho přítel. Jeho životní láska, pro kterou najednou nebylo místo.

 

Hey jude, don't let me down.
You have found her, now go and get her.
Remember to let her into your heart, 

then you can start to make it better...

.