Alice..1.část

Viděli jste to? Právě po ulici přešla dívka. Nebyla tuctová. Byla zajímavá a tak ..temná. Nebylo jí vidět do tváře přes dlouhé a lesklé černé vlasy. Musela jí být zima jen v kalhotách a mikině černé barvy. Měla však okolo sebe zvláštní auru. Auru,která ji možná chránila na každém kroku…

Tak takhle vidí lidé většinou Alici. Málokdo z nich jí pořádně pohlédlo do očí. Ale proč? Nedívala se ráda do očí. Raději oči skrývala černými linkami a pramínky vlasů. Zvykla si dívat se na svět hledáčkem svého foťáku. Fotila hrozně ráda. Zvířata,přírodu nebo třeba úplně obyčejnou prázdnou lahev od piva. Taky ráda malovala..Malovala obrázky nad kterými se zastavoval dech. Měla v sobě dar namalovat nenamalovatelné. Podařilo se jí zachytit do obrazu tolik pocitů… Možná proto že jich v sobě tolik měla.
Alici bylo před týdnem sedmnáct let. Svoje narozeniny moc nevnímala. Koneckonců nevnímala skoro žádné svátky. Neměla ráda ani Vánoce. Nesnášela ty spousty lidí, které se všude nahromadily. Všichni se falešně usmívali. Alici je z toho nanic. Vánoce jsou podle ní jedna velká fraška. A už se nemůže dočkat až tahle fraška skončí. Vánoce..hm..prý svátky míru a klidu. Kdo tohle jen vymyslel..Svět se kvůli Vánocům nezastaví, tak proč by se měla zastavit Alice?
Její rodiče to však vidí trošku jinak. Přáli by si mít Vánoce s nejhezčím stromkem ve městě, s vánočními ubrousky a na každém kroku jejich bytu vykukujícím Santou. Alice se pokoušela to nevnímat. Už si docela zvykla, že matka, která byla jindy pořád v práci si na Vánoce potrpí. Jindy neměla čas ani na to, aby Alici odvezla do školy a teď zvládne i celodenní výlet do muzea s Vánočními figurkami. Táta Vánoce slavil většinou sklenkou whiskey. Vždycky matku podporoval ve vánoční výzdobě domu a toho, že Alice není úplně standartní holka si nevšiml. Jediné chvíle kdy si s Alicí trochu povídal byly cítit rumem nebo vínem. Vždycky když byl opilý Alice si začal víc všímat… Na to už si Alice taky víceméně zvykla. Byla silná.
Ve škole by se Alice mohla zdát jako lehce zapadnutelná dívka, ale první dojem klame. Alice měla ve třídě dvě kamarádky a s ostatními členy třídy se moc nebavila. Oni se o Alici taky příliš nezajímali. Možná z ní ve skrytu duše měli určitý respekt. Ani učitelé o Alici nejevili zájem. Byla pro ně jen další v řadě…

Konečně zazvonilo. Alice se vrátila zase do skutečnosti.Zvedla se ze židle a začala si balit věci. Zavřela svůj černý penál polepený názvy skupin a několikrát spravovaný špendlíkem. Odcházela ze třídy jako poslední.Než za sebou zavřela dveře ještě se tak nějak melancholicky porozhlédla po třídě.

Došla ke své skříňce v přízemí, obula si plátěné tenisky a vyrazila na oběd. Když vyšla ze dveří školy, ucítila na tváři chladivý vítr. Pod závojem svých černých vlasů se usmála. Šla jako vždycky kolem starého kostela a pak uličkou přes hlavní třídu. Znala tu každý kousek dlaždice.Ale dneska tu bylo něco jiného. Alice se zaraženě zastavila a rozhlížela se.Ostatní lidé ji pozorovali. Ale Alici to bylo jedno..Záleželo jí na tom,co se tu tak změnilo. A pak to ucítila. Vedle kostela nestála jako vždycky její oblíbená kavárna. Místo ní tu stála Pizzerie. Alici to zklamalo. Měla to tu tolik ráda. Ale už nechtěla ztrácet čas. Čas ano čas.. Podívala se na hodinky a zjistila že prošvihla dobu, kdy je jídelna otevřená.
“Sakra..“, zaklela tiše. Měla hlad a do očí jí bila nová Pizzerie. Řekla si že to s ní zkusí. Vešla dovnitř a do nosu jí hned zavítala vůně čerstvě upečené pizzy. Alice se porozhlédla po malé místnosti, teď k nepoznání od původní podoby. Stoly byly pořád na stejných místech a tak si Alice sedla do rohu - jako vždycky.
“Není to tu zas až tak špatné..“, pomyslela si,když odcházela dveřmi pizzerie.
“Můžu sem ještě někdy zajít“.
Alice strávila v pizzerii asi hodinu a venku se mezitím rozpršelo. Alice deštník neměla, ale vůbec jí to nevadilo. A že bude možná mokrá? A co?
Bavilo jí pozorovat jak se lidé krčí pod svými barevnými deštníky, oči přimhouřené a rychlým krokem upalují někam do sucha. Alice šla pomalu po chodníku a vychutnávala si tu chvíli. Ulice byly prázdnější než obvykle a vzduch jako by nasál vůni toho okamžiku. Tyhle deštivé chvilky byly jako malý zázrak. Jako chvilinka klidu ve zmateném dni.
Konečně Alice došla na zastávku. Jako vždycky se podívala na jízdní řád a tak zjistila, že má ještě deset minut čas. Stoupla si hned vedle lavičky, na které teď byla louže a pořád se zvětšovala , a nervózně si pošlapovala.
Na zastávce stálo kromě Alice asi sedm dalších lidí.
Dvě starší paní s nákupy,které měly plnou hlavu zážitků s dětmi,takže si neustále povídaly a hlasitě se smály. Kousek od nich stála skupinka čtyř dívek schovaných pod jedním velkým deštníkem .Dvě z nich kouřili.. Kolik jim tak mohlo být? Třináct..? No to není podstatné..
Poslední z „členů“ stojících na zastávce byl asi dvacetiletý kluk.Stál úplně v rohu,schovaný pod přístřeškem domu. Podél obličeje mu splývaly dlouhé černé vlasy,nápadně podobném těm, co má Alice. Další , co Alici upoutalo byly jeho hluboké modrošedé oči, které neustále přebíhaly po projíždějících autech nebo ostýchavě hleděly do země.
Měl docela ostře řezané rysy v obličeji, ale přesto působil jemně a něžně.
Na úzkých rtech se mu leskl piercing. Celkově tenhle kluk působil velice kouzelně, aspoň pro Alici kouzelný byl. Ani nevěděla čím to bylo. Jestli jí lákala jemnost jeho vlasů… Ale ať jí přitahovalo cokoliv, nemohla od toho odtrhnout oči. Nešlo to se nedívat.
Alice odtrhla oči až když viděla, že ten kluk jde někam pryč. A pak slyšela zvuk přijíždějícího autobusu. Musela popoběhnout aby stihla proklouznout mezi zavírajícími se dveřmi.