Zázraky se dějí, aneb příběh učně Josefa

 Již druhý rok každé ráno zdolávám poklusem kilometr cesty z internátní školy pro jezdce z povolání do stáje dostihových koní trenéra Truhláře. V letních měsících
běžím téměř vždy lehkou mlhou, kterou ranní slunce barví do bleděmodra, a vzduch
je prosycen pachem koňského hnoje. Na podzim peláším ke stáji ranními mrazíky,
které v zápase s mlhou kouzlí na ještě zelené trávě stříbrné koberce.


Po tréninkovém cvalu vystřeluje zadýchaným koním z nozder pára, a jemné chmýří
na čumácích vypadá jak pocukrovaná bábovka. V zimě, kdy rána jsou krutá ke všem,
za úplné tmy, běžím naplno, a s červeným nosem a párou u pusy rád vběhnu do
tepla stáje. Koně v těchto mrazivých ránech klusají zabaleni v dekách, jezdci,
shrbení v sedlech, jsou promrzlí na kost a nevrlí.

Jaro je krásné, hřebci nepokojně poklusávají a zdraví hlubokým hlasem čtyřnohé
krasavice. My, učni jezdeckého umění, sbujností hříbat závodíme v běhu
nádhernými jarními rány. Zadýchán, nabit energií, se ve vratech stáje otáčím, a
s uspokojením zjišťuji, že dnes jsem vítěz.

Do každé z deseti dostihových stájí přivezou na podzim několik ročků,
plnokrevníků z nejslavnějšího rodu koní na světě. U každého z nich lze listovat
dějinami rodokmenu do poloviny sedmnáctého století, až do stájí anglické
královny, k jejím nádherným třiceti klisnám, a až ke jménům slavných hřebců:
Gogolphin Barb, Darly Arabian, Byerley Turc.

Ročkové ještě neumí nic, jsou odvedeni z pastvin, kde byli šťastní a svobodní.
Během několika zimních měsíců se musí naučit být ovladatelní. Dělat to, co si
lidé od nich přejí. Plně s nimi cítím, protože i na nás, učních, bylo pácháno
podobné násilí. S bujarostí hříbat se tomu brání a často některý jezdec pocítí.
jak je země tvrdá.

Mám na starost jednoho z nich. Jmenuje se Čibuk. Jeho tatínek je slavný hřebec
Detvan a maminka Čita, ta také uměla dobře běhat. Čibuk je krasavec s tmavě
hnědou lesklou srstí, ladně klenutým labutím krkem a mezi očima svítící velkou
bílou skvrnou, zužující se v tenkou čáru, končící na nose.

Od prvního dne se máme rádi. Každé odpoledne jej kartáčuji, až se ze mě kouří. V
přehlídce krásy se umístil na druhém místě. Já se o to také zasloužil. Srst se
mu leskla, až oči přecházely.

Našel jsem Čibukovo lechtivé místo - vždy, když jsem je stiskl patou, nádherně
se vzepne. Trenér nám však naše vystoupení zakázal s připomínkou: „Čibuk není
cirkusový kůň, byl prodán na aukci za půl milionu a jestli se mu něco stane, tak
tě přerazím!“


Naučil jsem jej tedy jiný trik. Poškrábal jsem mu lehce prstem spodní pysk, a on
vždy několikrát zakýval hlavou: "Čibuku, že by panu Záveskému mezi nohami
proskočil bernardýn?“ Čibuk pak vždy kladnou odpověď kýváním hlavy potvrdil.
Někdy se mě pak chlapi, dotčeni jeho neomylností, snažili i inzultovat...


Mám na starost ještě jednoho koně, jmenuje se Muráň. Je tmavě hnědý, na čele má
bílou skvrnu velkou jako slepičí vajíčko. Od prvního dne, kdy jsem do stáje
přišel, jej kartáčuji, omývám mu vlhkou houbou oči a nozdry, čistím kopyta a
stelu mu čistou žlutavou slámou, přestože spí ve stoje. Téměř každý den Muráně v
tréninku jezdím.

První měsíce jsem byl nešťastný, pokoušel se mne shodit a chtěl běhat tak, jak
si přál on, ale já se zas snažil splnit přání trenéra pana Truhláře, vychovat z
něj poslušného koně. A tak, když jsem nedovolil splnit jeho choutky, skousl zuby
udidlo a opřel se do otěží, div že nepraskly.

Po skončení cvalu jsem byl na pokraji svých sil, sotva jsem dech popadal. Nohy
se mi nekontrolovaně chvěly, ve stehnech bodavá bolest, záda v jednom ohni a v
dlaních puchýře. Veškeré mé připomínky, proč zrovna já musím jezdit tohoto
cvoka, padaly na neúrodnou půdu.

„Ježdění plnokrevníků je dřina, musíš se naučit je ovládat, nesmíš být ale
hrubý, mluv na ně, otěže jemně přitahuj a povoluj… Pozoruj, jak Záveský zvládá
Bajkala a toho dokáže udržet jen málo kdo,“ radil mi pan Mašek, první jezdec v
naší stáji.


Říká se, "trpělivost přináší ovoce". Jestli to byla má trpělivost, nebo to
nakonec Muráň vzdal, nevím. Zvykli jsme si na sebe a rád jej jezdím.

Dnes odpoledne si mne a učně Šviřáka přivolal známý jezdec Grešinský. Před stájí
trenéra Hofbauera, pro kterou jezdil, nás postavil do řady - vedle učně Pecháta
a Vončoka. Požádal nás, abychom napodobili co nejhlasitěji kozí mečení.

Učeň poslouchá a neodmlouvá, tato zásada nám byla neustále připomínána a tak
jsme s vervou splnili jeho podivné přání. Poděkoval a zvolna odešel do chodby
stáje. Koukali jsme jeden na druhého a nedokázali si vysvětlit podstatu jeho
přání. Všiml jsem si, že před všemi stájemi se podezřele vylidnilo. Nikde nikdo.
Jenom starej penzista Nagy se svým psem Fredem kráčeli zvolna domů. Ne rovnou
domů, nejdřív do hostince Start, na pár piv.

Fred totiž pil pivo také.


Jak se ale všichni čtyři přihlouple rozhlížíme, všiml jsem si, že z řady domků u
silnice vyběhl chlap. V ruce třímal velkou hůl a strašně nadával. Nebylo mu
rozumět, neboť nás dělilo asi sto metrů vojtěšky. Upozornil jsem na něj a bavili
jsme se pozorováním, jaké dělá legrační skoky ve vysoké trávě. Nešlo nám do
hlavy, kam běží a proč nadává.


"Kluci, já mám pocit, že ten chlap běží sem a chce nás zabít, alespoň to
slibuje", řekl docela potichu Vončok. Déle jsme již nečekali a prchali. Já se
Šviřákem do naší stáje a rovnou na půdu plnou sena. Měli jsme smůlu. Rozzuřený
chlapík si vybral naši stáj. Mezi vraty křičel a žádal nás, abychom se okamžitě
ukázali, což jsme ale rozhodně nehodlali udělat.

Ve stáji začalo boží dopuštění, koně se plašili, kopali do stěn, řičeli. No
hrůza. Zaslechli jsme rozčilený hlas starého, který vyšel z kanceláře.


"Tentonoc, co se to pro krindapána, tady děje?" Trenér Truhlář vynaložil mnoho
času než chlapíka uklidnil, vzhledem k jeho přirozené uzavřenosti to byl výkon.
Musel rozzuřenému chlapovi mnohokrát opakovat, že nás určitě potrestá. Já v
duchu děkoval všem svatým, že nás "starej" nezavolal k přímé konfrontaci. To by
nedopadlo dobře…

"Pepíku! lezte dolů!" ozval se komínem na shazování sena rozlobený hlas trenéra
Truhláře. Šviřák pro jistotu vykoukl půdním vikýřem ven, aby se ujistil, že
chlapík je pryč. Slezli jsme opatrně z půdy. Nabral jsem do plic vzduch, hodlaje
trenérovi vysvětlit skutečnost, že jsme v tom, co se stalo, nevinně. Nedostal
jsem příležitost a obdržel jsem dva pořádné pohlavky. Šviřák dostal jenom jeden,
protože pana Truhláře uplácel, aby měl lehčí učení - kdykoliv se totiž vracel z
návštěvy své domoviny u Vizovic, přivezl mu flašku slivovice.

Jakmile práskly za starým dveře kanceláře, od Bystryčana z boxu vyšel starší
učeň Musil, který se také schovával. Ostatní vyšli ze sedlovny, kde do té doby
dělali, že mají strašně práce s čištěním vercajku na koně.

Přišel k nám i pan Merta, nejstarší žokej na závodišti. Padesát kilo živé váhy,
černé kudrnaté vlasy, snědá tvář rozbrázděná vráskami. Každého upoutaly jeho
ruce. K jeho výšce neúměrně dlouhé a svalnaté. Popleskal mně i Šviřáka po tváři,
potřásl hlavou a povídá: "Každý rok se nechají pitomci jako vy nachytat,
gratuluji. Mělo by se toho mečení už nechat, je to nemocný člověk."

Když jsem se nadále tvářil nechápavě, povídá: "On je opravdu nemocnej,
listonoška jej prej nachytala, jak ve chlívku pígluje kozu, ale kdoví, jak to
opravdu bylo. Chlapcí čest, zítra v šest." Natáhl na sebe bundu a vykročil k domovu.


Druhý den ráno jsem do stáje přišel úmyslně pozdě, v nejisté naději, že toho
smetáka Japana vyfasuje na pucování Šviřák. Ten se na mě ale šklebil a viditelně
rád informoval, že je po mně poptávka. Trenéra jsem zastihl u Čibuka, prohlížel
pečlivě šlachy předních nohou.

„Dobré ráno pane mistr,“ pozdravím jako vždy a snažím se zmizet.

„Tentonoc, kde se flákáš,“ zareagoval na můj pozdrav a symbolicky se podíval na
hodinky.

„Pane mistr já...“ víc mi jako vždy, nedovolil říci.

„Postaráš se o Japana, Prchal zde měsíc nebude, Čibuka vezmeš po druhém lotu ven
a dáš mu vodní masáž na přední nohy, a švihej sebou, jsi pozdě.“

„Pane mistr...“ řekl jsem již opět zbytečně ve snaze změnit jeho rozhodnutí.
Pokračoval ve vizitě koní a nevěnoval mi již pozornost.

„Copak, nějaká ti přilehla košili“? Zeptal se pan Merta a položil před box
velkou hrubou plachtu, popadl vidle a začal na ní vyhazovat mokrou slámu s
koňskými koblížky.

„Pane Merta vy to máte doma, ale já to musím honit po chuchelských kopcích, a
tak se mi občas ráno nechce s postele.“ Odpověděl jsem přešlapujíc v obavách
před boxem, a s nechutí koukal na cedulku se jménem Japan.

„Ach jó...ten den pěkně začíná,“ řekl jsem nahlas. Vysoký tříletý hřebec,
hnědák, rozmazlený pacholek, jakmile mne zahlédl, přišel k mřížím. Pokýval
vyzývavě hlavou, zaržál vysokým hlasem a kopl do dřevěného obložení.

„Tak pojď, nemohu se dočkat, já se zde totiž děsně nudím,“ říkaly jeho drzé oči.
Navléknout a zapnout stájovou ohlávku, byl obtížný úkon, úmyslně zdvíhal hlavu
vysoko a odmítal si jí nechat navléci. Viditelně se radoval, když se mu podařilo
kohokoliv štípnout zuby.

Neměl rád jakýkoliv úkon tělesné očisty, při kartáčování břicha klusal na místě,
sklápěl uši a snažil se obtěžovatele zbavit.

Jeho ošetřovatel, Jirka Prchal byl malý pořízek, boxoval za jakýsi pražský klub
a na mně trénoval. Kdykoliv mne míjel, předvedl několik boxerských úderů
naprázdno a potom mi jednu ubalil do ramene či do žeber. Kromě výšky si s
Japanem byli v mnohém podobní.

„U žen získáš náklonnost květinou, u koní čerstvou trávou,“ poradil mi pan
Merta, když mě přistihl bezradně přešlapovat před dveřmi boxu. Za krátkou
chvíli, jsem si vykračoval chodbou s pugétem vojtěšky, jež zdobila i kvítka.
Chlapi si nenechali ujít podívanou a komentovali pochvalně kytici.

Otevřel jsem dveře boxu a Japan neodolal. Opojen vůní, pustil se s vervou do
zelené pochoutky. Nechal se bez odporu odvést a byl jako beránek. Vyšel jsem
pyšným krokem vítěze a mírně se uklonil.

„Pánové," zde jste se mohli poučit, jak pracuje profesionál,“ ohlásil jsem
nahlas přihlížejícím.

Panu Mertovi jsem přes uličku děkoval zdviženým palcem.


První raní hodina ve stáji probíhá vždy ve spěchu, vyčistit stání, prohlédnout
kopyta, rychle koně překartáčovat, některým natočit na nohy bandáže, jinde
nasadit ochranné kryty na holeně, jiné a jiné, drobnosti.

Po skončení této práce se všichni sejdeme v sedlovně. Místnost je plná sedel,
uzdeček, martingálů, házlerýnů, ohlávek, štajgepysků, udidel mnoha druhů, a
zápachu rybího tuku, jímž se napouští veškerá kožená výstroj . První jezdec ve
stáji pan Mašek, po poradě s trenérem oznámí, kteří koně půjdou první ven a kdo
kterého bude jezdit.

Začíná každodenní rutina. Osedláme určeného koně, jeden pomáhá ostatním do sedla
a jemu zase trenér, za pět minut jsme venku ze stáje. Deset minut chodíme s
koňmi krokem, a potom chvilku klusem okolo stájí. Když se koně patřičně ohřejí,
odcházíme na malý pískový kruh před stájí. Trenér stojící uprostřed kruhu, nás
jednotlivě informuje, jaký je tréninkový plán koně, na kterém jezdec sedí.

„Jardo, ty s Bystričanem, Lukem a Tarpánem půjdete na dvadva, půjdete pomalý
kentre, a od tisíce metrů, půjdete veselý kentre, v rovině se srovnejte a nechte
je jít. Nezávodit, jen je nechat jít!

Pepíku, ty půjdeš s Muráněm pomalý kentre na dvašest, a prodluž si ty třmeny,
tentonoc, sedíš na tom jak vosa na bonbóně.“ Když dokončí informaci, odchází s
dalekohledem na krku k dostihové dráze.


Po odcválání se všichni opět vrátíme na pískovém kruhu, kde koně chodí krokem
dokud nevychladnou. Zde se probírají různá témata, záleží na ročním období. Bylo
jaro.

„Pepíku už si přefík tu tvou Věrku? Je to moc hezký děvče,“ ptá se pan Merta a
jemně poplácává volnou rukou klisnu Končitu po zadku.

„Rád vám všem oznamuji, že ač chodí teprve do prvního ročníku ekonomky, tak je
již v osmém měsíci,“ a culím se.

„Tradice je,“ pokračoval pan Merta, aniž by komentoval mé lživé prohlášení,

„že na studie do Prahy odchází chuchelská děvčata bez věnečku, proto se ptám...“


***

Poslední červnová neděle je slavnostní. Běží se Derby, nejvýznamnější dostih
sezóny. Tribuny jsou zaplněny do posledního místečka svátečně oblečenými diváky,
ženy v letních šatech nenechají mužské oči v klidu. Z amplionů se vlévají do uší
návštěvníků již mnohokrát slyšené melodie, a vůně opékaných buřtů láká...

Přišel jsem do stáje hodinu před dostihem, připravit Japana do čtvrtého a Muráně
do sedmého dostihu, hudba je slyšet i ve stáji. Koně jsou neklidní, Japan
příšerně vyvádí. Chodí nervózně v boxu dokola, sláma je vyházená až na chodbě.
Ví, že dnes poběží. Jsem ve stáji sám a po několika marných pokusech nasadit
ohlávku a přivázat jej, začínám být také nervozní. Klidné mluvení, nabízená
mrkev, tráva, nic nepracuje. V boxu se vzpíná a pokud pootevřu dveře, vyhazuje
zadkem a kopne do nich. Čas letí jak splašený, a já mám vážné obavy, že situaci
sám nezvládnu. Vyjdu před stáj v naději někoho požádat o pomoc. Nikde nikdo!

Vracím se do šera stáje a bezradně se dívám na hák s dostihovou uzdečku, kterou
mám nasadit na hlavu toho cvoka. V okamžiku, kdy se rozhoduji zkusit štěstí
znovu, slyším hluk motorky a ve dveřích stáje se objeví ustaraná tvář trenéra.
Když mne vidí živého, bleskově se zklidní a spustí: „Tentonoc, kde se flákáte,
už jste měl být na závodišti, start je za dvacet minut,“ a já jen kývnu hlavou
směrem k boxu. Bleskově zhodnotí situaci, popadne koště s dlouhou násadou,
kterým se vymetají pavučiny. Než se koník stačí vzpamatovat, přetáhne jej
pořádně přes zadek a zavelí: “Přivaž ho!“ Když viděl mé váhání, do boxu mně
strčil. Okamžik mé nerozhodnosti ten rozmazlenec využil a kopl. Minul mně jen o
kousek.

„ Tak to teda ne!“ procedil jsem přes zaťaté zuby, dvěma rychlými kroky jsem se
dostal k jeho krku, chytil jsem se za hřívu a nabral jej kolenem do žeber. Hekl
a postavil se vzorně do pozoru a nechal se pokojně přivázat. Vyšel jsem z boxu a
dostal opět pohlavek…


„Tentonoc ty pitomče, vždyť běží nejdůležitější dostih v jeho životě. A švihejte
sebou, ať jste za chvilku na závodišti.“ Vyšel rychle ze stáje a slyšet byl již
jen vzdalující se praskavý zvuk jeho motocyklu značky Pionýr, který jsme
nazývali „kozí dech“.

Poslední dostih skončil, návštěvníci se pomalu vytráceli. Skalní fandové a
zaměstnanci dostihového sportu se přemístili do baru pod tribunami, kde se
zápalem diskutovali o zajímavých událostech dnešního odpoledne. Japan zaběhl
pěkné čtvrté místo, ale Muráň z deseti koní doběhl až šestý a já byl smutný.

Vše se opakovalo jako v předcházejících dostizích. Na startu byl pomalý,
netrpělivý jezdec jej párkrát přetáhl bičíkem a tím skončil, i kdyby v sedle
podal sebelepší výkon. Muráň se naštval a dostih jej přestal bavit…

Když jsem se odvážil panu Maškovi říci, aby při startu na Muráně nepoužil bičík,
rozesmál se. Aniž by mi věnoval sebemenší pozornost, dlouho vrtěl hlavou a
jakoby pro sebe jen opovržlivě řekl: “Von ten kluk bude v učení za týden dva
dni, a už mě radí". Nestál jsem mu ani za odpověď...


V pondělí hned po prvním lotu, když jsme již chodili krokem na pískovém kruhu,
se chlapi bavili na můj účet.

"Pepku, co s Muráňem děláš, že nechce běhat, měl jsi mu strčit před startem do
zadku pálivou papriku," přisolil si Pepa Záveský. Chvíli jsem je poslouchal,
něco se ve mně vzepřelo a vzal jsem si slovo.

"Muráň umí běhat, ale vy to s ním neumíte. Jestli jej někdy pojedu v dostihu,
ukážu vám, že umí i vyhrát." Sotva jsem větu vyslovil, již jsem litoval. Dokonce
mé prohlášení uslyšel i trenér Truhlář. Jen se usmíval a kroutil hlavou.


***


Červen skončil a většina koní se na dva prázdninové měsíce přepravila vlakem do
Karlových Varů. Mladší generace zaměstnanců se na tuto jízdu těšila. Vlak stavěl
na každé mezi a když byla příležitost, vybíhali jsme z vagonů do zahrad natrhat
si třešně. Vilda Šafráněk, vyhlášený kašpar, k pobavení všech pokračoval v
kradení třešní, i když vlak již pomalu odjížděl. Doběhl jen taktak poslední
vagon a běžel po střechách vagonů jako to dělají banditi v Americe.

V odpoledních hodinách se bavil tím, že poléval vodou čekající lidi u závor.
Jízda trvala necelé dva dni. Hrála se karetní hra Voko a na konci cesty mnoho
peněz skončilo u pana Grešínského. Uměl-li dobře hrát karty, či šikovně
švindlovat, jeden neví. Mé peníze zůstaly u mne, protože umím hrát jenom karetní
hru dudák, takže jsem se nezůčastnil.

První srpnovou neděli po dostizích na Karlovarském závodišti, jsme ve stáji jako
obvykle ukončili práci a koně spokojeně křoupali oves. Pepa Záveský, většinou
tichý a uzavřený si k překvapení všech vzal slovo.

„Přátelé, na příští nedělní dostihy se těším a doufám, že se budete těšit i vy.
Jistě si pamatujete pane Mašek, jak váš výkon na hřbetě Muráně kritizoval zde
přítomný učeň, pardon, dnes již jezdec Joska". Přistoupil ke mně, objal mě kolem
ramen a natočil tak, aby si mne mohli ostatní prohlédnout.

"Byli jste všichni svědky, když prohlásil, že pokud bude mít příležitost jezdit
Muráně v dostihu, předvede nám co doopravdy umí." Dokonce tvrdil, že s ním
dostih vyhraje! Zde se mu naskýtá mimořádná příležitost!“ A začal mávat
startovní listinou dostihů na příští neděli. Startovní listina šla z ruky do
ruky a každý z přítomných si na můj účet, připepřil nějakou poznámku.

"No budete mít s Muráněm co dělat," poklepal mi na rameno pan Merta a četl ze
seznamu zvučná jména koní a jezdců, kteří se dostihu účastní.

Když konečně všichni odešli, zůstal jsem sedět na lavičce před stájí, a po
několikáté jsem očima přejížděl startovní listinu, se kterou mne pan Záveský
radostně plácl po hlavě a podal mě jí. Já se neradoval. V dostihu poběží
šestnáct koní, ale jakých! Osm jich je o jeden stupeň z lepší výkonostní třídy
než Muráň a o jezdcích raději ani nemluvit! Šach, Huleš a jiná zvučná jména.
Jediné, co nám dávalo naději, že neskončíme poslední, byla délka dostihu. Muráň
byl čtyřletý a dobrý na dlouhých tratích. V dostihu byla nejméně polovina koní
tříletých, a délka dostihu přes dva a půl kilometru, bude pro ně možná trochu moc.


Týden uplynul jak splašený. Od pátku nic nejím, na dnešní dostih jsem musel
upravit tělesnou váhu o jedna a půl kila dolů. Jdu pomalu prosluněnou srpnovou
ulicí k nedalekému malému nádraží. Informoval jsem rodinu o mém dostihu a otec a
sestra Helena se rozhodli mne přijet podpořit. Je před polednem a mám hlad. S
otevřených oken činžáků se line směs vůní nedělních obědů a dráždí mé chřípí až
k hranici sebeovládání.

Aby toho nebylo málo, informoval mne otec, že jsme dnes pozvání na slavnostní
oběd. Důvodem je oslava shledání. Na konci války v Norimberku při bombardování
továrny, kde můj otec se svým přítelem pracovali, se na ulici plné štiplavého
kouře ve spěchu rozloučili, rozhodnuti, již se do továrny nevrátit. Ilegálně
opustili Německo. Dík náhodě se sešli až po osmnácti letech. Oběda jsem si mnoho
neužil. Ochutnal jsem jen trochu polévky. Chtěl jsem se ještě zastavit ve stáji
a podívat se na Muráně, tak jsem se omluvil a vykročil k nedalekým stájím.


Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mne Muráň vždy poznal. I dnes se z jeho boxu
ozvalo řehtání, přestože mě nemohl vidět. Když jsem otevřel dveře boxu, již čekal.

Sklonil hlavu, čímž mi naznačil mou povinnost. Zatím co jsem jej „dobrovolně
povinně“ škrábal mezi ušima a informoval, že dnes se musí snažit, tak si jen
něco spokojeně brumlal.


Srpnová neděle se s počasím opravdu předvádí. Tribuny na závodišti jsou zaplněné
do posledního místa. Převlékám se do dostihového dresu a pozoruji jezdce, kteří
podobný rituál dělají již mnoho let. Jak se s každý jezdec s šedého nevýrazného
obleku, mění v barevného motýla. Hedvábná košile je u jednoho červená a bílá,
jiný jezdec vypadá jako šachovnice a já dnes jedu v barvě červené a žluté.
Rajtky jsou bílé, a černé jelenicové jezdecké boty jsou na lýtku lemovány
širokým hnědým pruhem. Já se v kariéře jezdce převlékám teprve po páté.

Z žokejcimry jsme odešli do vážnice. Stěny jsou vyzdobeny obrazy slavných koní a
žokejů. Zde jezdci se sedlem v podpaží, či přes ruku, stoupali jeden po druhém
na váhu. Při této tradiční proceduře panuje ve vážnici slavnostní atmosféra.

Vážím se poslední, mám číslo šestnáct, váha souhlasí. Šedesát jedna kilo i se
sedlem. Potom v dlouhé barevné řadě opouštíme vážnici, a odcházíme špalírem
diváků do padoku. Zde se koně prochází, vedeni vodiči po velkém oválu, aby
diváci měli možnost, si prohlédnout svého favorita zblízka. Živý plot oddělující
koně od diváků je dnes doslova neprodyšně lemován diváky.


V padoku je doslova nabito, jsou zde trenéři, majitelé koní, jejich manželky a
vedení dostihového klubu. Skupinka okolo trenéra Truhláře, si mne zvědavě
prohlíží. Jsem jejich zaměstnanec, platili mé tři roky učení. Tak se jim
nedivím. Potřásli mi rukou a já poslouchám poslední instrukce, jak mám Muráně v
dostihu jet.

"Josef, po startu se snaž zvolna dostat na čtvrtou pozici. Drž se tam a v cílový
rovině jděte na plno". Dodržet taktiku jízdy je povinnost jezdce, ať se mu to
líbí či ne. Plán je plán, ale skutečnost je vždy jiná.


Startér dal povel nasedat. Jezdci vykročili každý ke svému koni a vodič jim
pomohl do sedla. Tak i já. Sedíc již v sedle, sklonil jsem se a popleskal Muráně
po krku. Celý ovál jsme obešli ještě několikrát, aby si mohli diváci prohlédnout
i jezdce. Další povel a dlouhá řada nepokojně poskakujících koní s jezdci si
vykračuje k travnaté dráze, kde vodiči odepnou vodítko a koně s jezdci se jeden
za druhým rozcválali k ukázkovému cvalu podél tribun.

Pepa Záveský, který Muráně do dostihu vedl, jej také popleskal po krku, podíval
se na mně a spustil.

„Josko, já i ostatní ve stáji očekáváme, že dodržíš své slovo“ a pod tou jeho
velikou nosní skobou, možná větší, než měl herec Karel Efa, se na mne vesele
šklebil. My jsme jej mezi sebou i tak nazývali. Byl si jist, že dnes moje
velkohubost dostane za vyučenou. Já toho chlapa měl docela rád! Byl výborný
jezdec a nás učedníky moc neproháněl.


„Tak nás pusťte, ať to můžeme zkusit“, culil jsem se na oplátku. Přesunul jsem
ochranné brýle s helmy na oči a uchopil pevně otěže. Muráň se s nezkrotnou
energií rozcválal, měl jsem co dělat jej udržet. Šetři se, domlouval jsem mu a
sledoval bílý míhající se plůtek zaplněný diváky, v naději zahlédnout tátu. Máma
chyběla, chyběla již mnoho let. Bylo mi sedm, když od nás odešla. Tátovi nechala
dva kluky a dcerku. Vzala si sebou naší nejmladší sestru a odcestovala.


Zdvižený červený praporek startéra dal pokyn seřadit se na startovní čáře.
Nervozita jezdců se přelila i do koní. Jakmile se podařilo koně trochu srovnat
do řady, startér mávl praporkem.

Start! Ozval se hlasitý povel a koně pobízení křikem jezdců vyrazili. Drny
lítají vzduchem, země duní pod nárazy kopyt, je slyšet i nadávky, to vše patří
ke startu dostihu. Jezdci přikrčeni v sedle se snažili najít nejlepší pozici. S
Muráněm bombardováni drny, jsme se dostali bez úrazu k vnitřní bariéře lemované
živým plotem. Byli jsme poslední.


Když se celé pole koní přehnalo poprvé před tribunami, hlas komentátora dostihu
ohlašoval. „Ve vedení je Lumír s jezdcem Košťálem a pole uzavírá Muráň. Slyšel
jsem také své jméno a bylo mi smutno při představě jak je asi tátovi, když slyší
tento komentář. V minulém dostihu, který jsem na pražském závodišti jel, jsem
skončil druhý. Tátovi jsem o tom psal jen v dopise. Nemohl přijet.


Když koně probíhali první oblouk dráhy, setrvačnost je vynesla od bariery a před
námi se vytvořila úzká ulička. Neváhal jsem ani vteřinu, povolil jsem trochu
otěže a Muráň s radostí přidal. Podařilo se nám celým obloukem bez problémů
proklouznout podél bariery a já odhadl, že jsme předběhli nejméně pět koní Muráň
si začal pobrukovat. Byla to vždy známka jeho maximální spokojenosti a radosti z
běhu.


Pomalu jsme míjeli jednoho koně za druhým, chtěl běžet rychleji, ale já
přitahoval otěže a domlouval mu. „Neblázni šetři sílu, budeš jí za chvilku
potřebovat.“ On jen třepal hlavou a chtěl, abych jej pustil na plno. Štěstí nám
přálo. Drželi jsme se u plotu, pelášili úzkou uličkou, kterou jako by někdo před
námi zametal.


Do posledního oblouku před cílovou rovinou, jsme vbíhali již na šestém místě.
Byl to nejtěžší úsek. Ať bylo po dešti či ne, vždy byl rozbahněný. Koně po dvou
kilometrech běhu, byli již unavení a blátivé místo jim bralo poslední síly.
Držel jsem se pořad blízko bariery, kde trávník nebyl tak rozmoklý. Po vyjetí z
oblouku, jsme do cílové roviny vběhli již jako třetí. Silný cit vděčnost,
radosti a překvapení prostoupil mým tělem. Vtíral se mi pocit, že to nemůže být
pravda, že se mi to zdá.


Hezky zakulacený vystrčený zadek jezdce přede mnou mi napověděl, že budu mít co
činit se slečnou Mílou Hermansdorferovou. Jedinou ženou profesionálkou, jezdící
rovinové dostihy.

Ohlédla se, aby zhodnotila situaci, s kým má tu čest. Povolil jsem tlaku otěží a
zvolna ale jistě jsme jí nechali za sebou.


Před námi byl již jen jeden konkurent. Jezdec se také ohlédl, oba jsme se na
sebe v překvapení zašklebili. Poznal jsem v silně blátem pokrytém obličeji, mého
kamaráda a spolužáka Vlastu Smolíka, jel v tomto dostihu velice dobrého
tříletého koně Vajana. Otočil v ruce jezdecký bičík, jemuž se v jezdecké
hantýrce říká „rajštok“ a plácnul Vajana dvakrát za podpinku sedla. Asi to
Vajana moc štíplo. Prudce odskočil v levo. Tato chyba nám umožnila je dostihnout.


Zvuk zvonu z cílové věže ohlásil, že do cíle zbývají poslední dvě stovky metrů.
Hlavou mi prolétla slova žokeje Šacha. Vyjet koně rukama, je nejkrásnější
zážitek z dostihu. Je to jako hudba. Je to rytmus. V okamžiku kdy se kůň odrazí
zadníma, zapři pěsti do krku a celou silou jej strč dopředu, pomůžeš mu tím
prodloužit cvalový skok.


Myšlenky jako by se vypařily. Skrčen v podřepu za krkem jsem pomáhal, seč mi
síly stačily. Proběhli jsme cílem první, s náskokem dvou koňských délek.

„Murdo, Murdíku, ty jsi to vyhrál, ty jsi to všem nandal, brzdi, brzdi už je
konec“, vyrážel jsem něžně pochvaly, lapaje po dechu skoro víc než on.


Přitáhl jsem otěže, postavil se ve třmenech a ulevil bodavé bolesti ve stehnech
a pokusil se zapískat. Byl to nacvičený signál k zastavení, který používali
téměř všichni jezdci. Stejný jak nevychovanci pískají na hezké děvče. Nešlo to,
byl jsem příliš zadýchán, ústa toužila po doušku vody. Dalo mi dost práce jej
zastavit.


Klusali jsme zpět k cílové věži, kde na nás čekal Efa. Popleskal vítěze po
zpoceném krku, připnul vodítko, mlčel a kroutil hlavou. Nenacházel slova. Já jej
předběhl. „Hlásím, že jsme splnili očekávání zaměstnanců naší stáje“. A
zasalutoval jsem. A proč ne, byl jsem přeci na koni.


Co následovalo, byla již jen velice příjemná oslava vítěze. Potlesk diváků,
nekonečné potřásání rukou. Jakmile jsem se z toho mumraje vymanil, spěchal jsem
do stáje.

Muráň již byl ve svém boxu a s chutí se věnoval voňavému senu. Pepa Záveský byl
již na odchodu. Přišel, vzal mě kolem ramen a řekl. „Josko, to, co jsem dnes
viděl, se stane možná jednou za sto let, a já jsem rád že jsem byl svědkem“. A
vrtíc nevěřícně hlavou odešel ze stáje.


Další půlhodinu jsem věnoval skutečnému vítězi. Pár kostek cukru, pohlazení a
pusu na čumák. Seděl jsem na slámě a opřen o stěnu boxu jsem a znovu jsem si
promítal detaily dostihu. Dospěl jsem k přesvědčení že Muráň ten dostih se mnou
vyhrát chtěl.


Po návratu na závodiště jsem opět vyhledal tátu se sestrou, byli s rodinou
našich přátel. Žertem mi vyčítali, že jsem jim sázku na koně, kterého pojedu,
rozmluvil. Sestra mne odlákala stranou.

„Podívej,“ poklepala na kabelku neobvykle nafouklou a otevřela jí. Nevěřícně
jsem koukal na tlustý štos bankovek.

„Panenko Maria, kdes k tomu přišla?“, byla má první rekce a má ruka zamířila ke
kabelce.

Pleskla ně přes ní a zavřela ten poklad.


„Pepku, já na ty koně moc nejsem, ale když už jsem tady a můj brácha na jednom z
nich jede, tak si vsadím. A vsadila bych si, kdybys jel třeba na koze“. Dala mi
pusu na tvář a byla samý smích.

Pepa Kouba