Oční kontakt

Byl větrný podzimní den. Venku otravně mrholilo. Nejeden by umřel na depresi.

Jí bylo 21, když se jí začal bortit život pod rukama, alespoň tak to cítila. Myslela, že na to nestačí. Měla dlouhé rezavé vlasy. Nebyly přírodní, ale cítila se v nich více sama sebou než ve své přírodní hnědé barvě. Vlastně se v těch vlasech schovávala před světem, ale i sama před sebou. Druhým rokem setrvala ve vztahu, který byl ze začátku úžasný. Ale který vztah není? Postupem času zjistila, že jedinná věc, která ji drží, je lítost. On ji miloval, ona to moc dobře věděla, ale nedokázala to říct také. Protože to tak necítila. Sílu na rozchod neměla už vůbec. Věřila, že jednou milovat začně. Do té doby čas plynul rychleji než si přála.
Stála v ikeii a čekala na něj. V horním patře jim padly do oka police a pohovka. V dolním patře vybrali talíře, skleničky, držák na ubrousky, kořenky a jeden mlýnek. Chystali se vybírat nože, když v tom se její stávající rozhodl vrátit se a požádal ji, aby na něj počkala na tom místě, kde zrovna stáli.

Začala přemýšlet, jak to společné bydlení, do kterého ji tlačí vlastně zvládne. Bála se toho společného soužití, bralo jí to ji samotnou. Když v tom...

Jemu bylo 23, když byl jeho život na prahu přelomu životních etap. Již s přítelkyní bydlel a již skoro nebydlel. Pořád nedokázal přestat ji nazývat svou přítelkyní, ačkoli nějaký ten čas zpátky si řekli společné ne. A mělo to ještě chvíli trvat, ta nervozita, než se od něj odstěhuje a bude ji moct naplno pustit z hlavy. Toho víkendu věděl, že jela za svým bývalým s vidinou pořádného sexu. Možná i něčeho jiného, ale to nevnímal. Chtěl aby to už bylo za ním. Do té doby se jí se smíchem mstil, nicméně jen zakrýval to co bylo pod tím nuceným smíchem. Bolest a utrpení člověka co miloval, ikdyž ten druhý to nikdy necítil.
Ani nevěděl proč se ocitl v ikeii, snad chtěl vidět na vlastní oči, že jsou na světě i šťastné páry. A možná ho děsily blížící se Vánoce. Nic si koupit nechtěl, jen si prohlížel věci a hledal inspiraci. Sklenice, příbory, váhy, louskáčky a spoustu dalšího. Zaujal ho regál s noži, kde bylo možné si ochytat rukojeti.
Zkoušel jeden za druhým, když vyzkoušel nůž, co mu připomněl Dr. Lectera ze seriálu Hannibal. Vyděšen zlou myšlenkou se rozhodl opustit stojan s noži, když v tom...

...Oba vzhlédli od země a jejich pohledy se protly.
Myslela, že se zastavil čas. Nic se nehnulo, vše strnulo. On odcházejíce od nožů zůstal stát s pohledem upřeným na ni. Nemohla z něj spustit oči. Netušila proč, nebyl její typ, byla zadaná. Snad cítila něco společného. Když v tom se usmál. Nerozumněla tomu, byl to její svět, ve kterém mohla zastavit čas. Nikdy se v něm nikdo nepohnul, ale on se usmál, nezůstal viset v čase jako ostatní.
Myslel, že se zastavil čas. Nic se nehnulo, vše strnulo. Zastavil se a nemohl se nabažit pohledu na ni. Usmál se na ni. Podobně jako ona se leknul i on, když ho obdařila podobně vřelým úsměvem.
Po jejich tělech se rozlilo teplo. Stáli naproti sobě, mezi sebou její nákupní košík. Ani jeden si nedovolil spustit oči z toho druhého. On obešel nákupní košík a zmenšil vzdálenost očního kontaktu na pár centimetrů. Chvíli se pozorovali, když jej vzala za ruku. Odešli spolu do oddělení obývacích pokojů a sedli si na pohovku, kterou před chvílí vybrala se svým přítelem. Nepromluvili, nepotřebovali to. Seděli vedle sebe a cítili, že je spojuje vic než ten neviditelný tunel spojující jejich pohledy. V tom už jejich rty něžně klouzaly po sobě. Horké dotyky rukou a smyslnosti jejich těl neznaly zábran. Podčas toho světa eskaloval. Odhozené svršky zvětšovaly perimetr samotného aktu. Teplota stoupala. Jejich lůna byla propojena. Obkročmo tiskla své poprsí k jeho obličeji. Ruce měla prolnuté na jeho zátylku, aby lépe držela rovnováhu zatímco se pohupovala v jeho klíně. Cítila jeho ruce na svých bocích. Pravou rukou ji přejel po zádech směrem k lopatkám. Jejím tělem projela vlna chladivého vzrušení. Div mu její rychle se dmoucí bradavky neublížily. S rukou na zádech se nebála záklonu. Kdyby to bylo venku, koukala by vzhůru a obdivovala nekonečnost vesmíru - teda kdyby v ní nebyl on a mohla se na to soustředit. Místo toho se v ní mísily další vlny slasti ústící v radost a jemnou stydlivost v jejím obličeji. Nebyla si jista, ale jediným pohledem do jeho očí věděla, že musí. Nebyl čas na stud, byl to její čas. Její tělo zpomalilo, když v tom...
Čas, jakoby se zastavil. Příchod orgasmu zpomalila nejlépe, jak její představivost uměla. Zhluboka dýchala, když porušila posvátnost ticha svým blaženým výkřikem. Celá se rozklepala a instinktivně sevřela jeho boky mezi svými stehny třesoucí se v odeznívající agónii. Ještě chvíli mu sténala a hlasitě oddechovala do ucha.
Nemohl z ní spustit zrak. Usmívala se, když v tom její oči začaly vykazovat známky pláče. Prsty obou rukou jí setřel slzy a pevně ji obejmul. Uklidnila se a začala tomu rozumnět. Znovu mu pohlédla do očí a viděla tam přesně to, co vidět chtěla - že může být sama sebou. Opět zahaleni vrátili se ke košíku, který tam stále stál, jako ostatně všechno ostatní, i celý čas.
Ještě jej naposledy objala. S posledním polibkem, klouzajícími prsty vysmekávajíce se jeho sevření se vzdálila na druhou stranu košíku.

...Oba vzhlédli od země a jejich pohledy se protly.

Čas jakoby se zastavil. Jejich dlouhý pohled zdál se nekonečný. V důsledku i docela smutný. Oba však věděli, že nejsou v situaci, kdy by si mohli něco takového dovolit. On ještě chvíli běhal po oddělení a hledal její pohled v regálech. Nakonec utekl. Ona jej pohledem hledala, ale marně. Odešla spolu s přítelem. Týden na to jim přivezli pohovku, jakmile se posadila, vše si to uvědomila. Nevěděla, kde se jí do hlavy ta myšlenka vkradla, ale vzpomněla si na něj. Usmála se, zasnila se.

Věděla, že tu pohovku nikdy nedokáže vyhodit.
Ale mohla začít žít.