Alice..2.část

Rozpačitě se porozhlédla po autobusu, aby zjistila, kde je volné místo a při tom narazila pohledem zase na toho kluka, tentokrát se díval i on na ní. V jeho očích byl zájem, zvědavost, ale Alici to znervóznilo, a tak se radši rychle otočila zády a vydala se k nejbližšímu volnému místu. Posadila se, zhluboka dýchala a už hledala v tašce svůj mp3 přehrávač, aby se mohla díky oblíbeným melodiím zase uklidnit. Muzika na ní působila vždycky skvěle, byla to taková její náplast na škrábance na duši. Ale dneska bylo něco trochu jinak, Alice si čím dál víc uvědomila, že v hlavě nemá muziku, ale zase toho kluka. Vybavovala si jeho pohled jen zamlženě, ale přesto když na to vzpomínala cítila se podivně hezky. Alice nevěděla, co se to s ní děje kvůli tomu klukovi… Že se kvůli němu hlídá. Tohle se nikdy dřív nestávalo, žádný kluk nedokázal Alici rozhodit, byli to pro ní všichni jedna velká banda stvoření, kterým nerozuměla. Tenhle kluk ze zastávky byl však pro Alici úplně na jiné úrovni myšlení. Nedokázala to přesně popsat, sama nevěděla co vlastně cítí, ale věděla že se toho nechce zbavit.

Mezitím, v zadní části autobusu seděl hned u okna ten mladík. V uších měl stejně jako Alice teď zastrčené sluchátka, ale díky jeho dlouhým všudypřítomným vlasům nebyly vůbec vidět. Rukou očistil část skla přes které hleděl ven a pak začal o kousek dál prstem kroužit po skle. Výsledkem byla spirála, chlapec na ní pohlédl a pak ji rozmazal. Přestal se dívat jen z okna. Odtrhl tedy oči a porozhlédl se po autobuse. Pohledem zastavil u Alice. Prozkoumával očima každý vlas co měla na hlavě a do mysli se mu vtírala myšlenka, jak musí být ty vlasy na dotek příjemné. Ta dívka mu někoho nesnesitelně připomínala. Někoho neskutečně blízkého, milého …

Čas tak ubíhal, lidé nastupovali a vystupovali, Alice myslela na toho kluka, on zas myslel na ní… Pak ale Alice uslyšela starý známý zvuk – ohlášení zastávky, kde vystupuje, konečné zastávky. Zvedla se a zamířila k předním dveřím bez pohledu do autobusu. Prohlížela si všechny věci před sebou, řidiče, sedadlo, volant a také narazila na zpětné zrcátko. Pohlédla do něj a uviděla za sebou toho kluka. Rychle oči sklopila a nervózně si prohrábla vlasy. Řidič už otvíral dveře, ale Alice měla ztuhlé nohy. Nemohla s nimi hýbat. Jako by se čas zastavil… Alice nevnímala. Měla před očima černo.
Mladík za ní vycítil nějaké komplikace a když viděl jak se Alice nebezpečně naklání dopředu ke schodům rychle ji zachytil za batoh. Bylo to těsné, kdyby Alici nechytil pravděpodobně by si při pádu dost ublížila. Otočil si Alici tak aby stála čelem k němu a viděl jak se snaží něco říct, oči zavřené, tápající ve tmě. Řidič jen nechápavě zíral co se to děje, ale když viděl že mladík tu slečnu zachytil, a nese ji ven díval se zase dopředu.
Honza – tak se ten kluk s černými vlasy a s Alicí v náručí jmenoval se dobelhal k lavičce a opřel jí tu. Snažil se Alici probudit, ale bez úspěchu. Jak tam Alice ležela opřená hledal mobil… Ale než ho stihl najít viděl projíždějící auto a tak mu vběhl do cesty . Auto bylo červené s novým lakem a uvnitř příjemně vyhlížející paní.
„Prosím mohla by jste mě a tuhle dívku odvést do nemocnice?“, zeptal se Honza zoufale.Paní si Honzu bedlivě prohlížela, nejspíš se jí dvakrát nezamlouvali lidé oblečeni jenom v černém, ale soucitně kývla.
„Dejte tu dívku dozadu na sedadlo a můžete si tam sednout s ní, jestli se tam vejdete.“ Honza nečekal dlouho.Naložil Alici a sám usedl vedle ní na zadním sedadle.
„Mockrát vám děkuju.“, řekl tiše k paní.
„To je dobré chlapče, nevidím důvod proč bych vám nemohla pomoci, nic mi to neudělá, jedu sice trochu jinudy,ale mám dost času takže vás tam bez problému zavezu.“
A tak jeli tímhle zamračeným skoro už večerem. Cesta probíhala tiše, v autě znělo jen rádio. Honza neustále hleděl ven, očekával každou chvílí nemocnici, střídavě zase pohlížel na Alici a odhrnoval jí vlasy z obličeje. Měla je tak jemné, jak si představoval.
Paní začala zpomalovat.
„Už tady jsme, teď jenom zajedu na parkoviště. Mám ti s tou dívkou pomoct nebo ji uneseš sám?“ , řekla ta paní a pohlédla ve zpětném zrcátku tázavě na Honzu.
„Myslím že to zvládnu.“
Auto už zastavilo, a Honza otevíral dveře. Když se vysoukal ven i s Alicí nakoukl ještě do auta a poděkoval: „Paní moc děkuji,chcete nějaké peníze za ten odvoz?“
Paní se zatvářila pohoršeně.
„Ale kdepak, hlavně ať se ta dívka uzdraví.“ Honza už nepotřeboval slyšet víc, zavřel dveře a s Alicí přehozenou napůl přes záda se belhal k ordinaci.