Lenka a Patrik

Patrik

Jé Lenka, říkám si v duchu. Asi jde z tréningu. Ona to plavání bere teda hodně zodpovědně. Musím se usmát. Dneska jí to fakt sluší a to ji vidím jenom ze zadu. Pomalu se k ní přiblížím....doufám, že si nevšimne, že za ní jdu. Najdnou začne zpomalovat....ne, co se děje? Prudce se otočí. "Ahoj Leni," dostanu ze sebe."Ježiš, to se tak normálně plížíš za holkama? Víš jak sem se tě lekla?" Teda panečku ta se lekla. Ups."Promiň, to jsem nechtěl." Ještě celá vyjukaná se mě ptá : "Co tu vlastně děláš?" Přemýšlim, co bych si vymyslel aby to znělo věrohodně a ona si nemyslela, že jsme se potkali plánovaně. Poslední dobou se jí snažím být na blízku jak jen to jde. Ona...je tak hezká a milá a....vůbec si mě nevšímá. "Jdu od mámy." dostanu ze sebe nakonec a čekám, že odhalí mou malou lež. Ne, povedlo se. "Aha" řekne nakonec a vypadá zaraženě. O tom, že se mí rodiče rozvádějí už ví přece dlouho, tak proč vypadá tak překvapeně? Ani teď mě nepodezdřívá. Je to v suchu. "Nechceš vzít tašku?" napadne mě, že tohle na holky ve filmech vždycky zabralo. "To bys byl zlatíčko. Já už myslela, že mi upadne rameno." Musím se usmát. Ono to fakt zabralo. Po cestě jí povídám o rozvodu našich. Je z toho úplně hotová. No tak to já jsem byl taky, když jsem se to dozvěděl. Nějak jsem neměl chuť to s nikým rozebírat, protože každý měl tendenci mě utěšovat. Lenka mě ale nechá vykecat se. Ohromě se mi ulevilo. "No víš, nechtěl jsem o tom s nikým mluvit. Bylo mi blbý obtěžovat lidi svejma problémama. Už sem to fakt nemohl vydržet. Furt to v sobě dusit....to bylo ubíjející." jenom se usmála. "To je v pohodě. Víš já sem se tě na to bála zeptat, protože...prostě mi to bylo blbý, když sem věděla, žes to neřek ani Petrovi." Jo Petrovi, pomyslel jsem si, ten by si z toho chtěl leda tak udělat srandu, protože to je prostě jeho styl, všechno zahrát do autu. Nakonec to zakecám: "No to jo, Petrovi sem to neřek, protože takový věci se prostě mezi klukama neřeší." Jé už je tu autobus. Venku už začínala být zima. Rychle nastupujeme. Pak už si povídáme jen o čase stráveném na základce. Jó to byly časy. Občas se na nás otočí nějaký nevrlý důchodce a zasyčí, ale moc to na nás nemá vliv. Jedeme už hodnou chvíli. "Jé tak já už budu muset vystupovat a já sem ti toho chtěl ještě tolik říct." Fakt bych strašně rád pokračoval v tom milém rozhovoru, ale prostě musím. Když jsem vystupoval, slyšel jsem jak si důchodci oddechli.

Teda...jeden takový rozhovor a člověku to úplně změní den. Pohodím si taškou na rameni, která během těch několika minut, co neleží na sedadle v autobuse, pořádně ztěškla. Počkat! Taška?! Já jsem neměl tašku. Až teď si uvědomuju, že jsem zapoměl vrátit Lence její tašku s věcma z tréningu. No nic. Otáčím se a jdu zpátky k zastávce, čekat na další autobus, abych ji mohl vrátit.

--------------------------------------------------
Lenka
"Tak ahoj Leni," loučí se se mnou Dita. Odcházím z tréningu úplně vyfluslá. Pane Bože ta taška je tak děsně těžká, pomyslím si a pohodím s ní na rameni. Není to o nic lepší. Pomalu se loudám kaštanovou alejí směrem k zastávce. Počkat, nejdu sama! Prudce se otočím a za sebou čekám nějakého úchyláka. Proč já sebou nenosím ten pepřák co mi koupil taťka? "Ahoj Leni," v postavě poznám Patrika. "Ježiš, to se tak normálně plížíš za holkama? Víš jak sem se tě lekla?" Vykulím na něj ještě stále vyděšené oči. "Promiň, to jsem nechtěl." souká ze sebe. "Co tu vlastně děláš?" zeptám se ho aby řeč nestála. Nesnáším ty trapné chvilky ticha. "Jdu od mámy." hlesna tiše. Patrikovi rodiče se totiž rozvádějí a on to nenese zrovna nejlíp. "Aha" Bože to jsem zase měla co říct. Je mi tak trapně. Z mého přemýšlení mě vytrhne až jeho hlas. "Nechceš vzít tu tašku?" lehce se usměje. "To bys byl zlatíčko. Já už myslela, že mi upadne rameno." nedá mi to a musím se na něj taky usmát. Cesta ubíhá rychle. Povídáme si o jeho mámě a tátovi a já mám pocit, že je mu konečně líp. Od té doby, co zjistil, že se rozvádějí se zamkl před světem. Nechtěl se o tom s nikým bavit, takže mě docela udivilo s jakou rychlostí to na mě všechno teď vysypal. Mluvili jsme skutečně dlouho a já ani nepostřehla, že už stojíme na zastávce. "No víš, nechtěl jsem o tom s nikým mluvit. Bylo mi blbý obtěžovat lidi svejma problémama. Už sem to fakt nemohl vydržet. Furt to v sobě dusit....to bylo ubíjející." vypadal tak spokojeně, jako už dlouho ne. "To je v pohodě. Víš já sem se tě na to bála zeptat, protože...prostě mi to bylo blbý, když sem věděla, žes to neřek ani Petrovi." Petr byl jeho nejlepší kámoš. "No to jo, Petrovi sem to neřek, protože takový věci se prostě mezi klukama neřeší." Přijel autobus a my nastoupili. Samozřejmě jsme celou cestu prokecali. Naštěstí už to nebyly tak depkoidní témata. Řešili jsme naše společné kámoše, koníčky a učitelky ze základky. Chvilkama se po nás lidi dost nervózně otáčeli, protože jsme se smáli našim vzpomínkám. "Jé tak já už budu muset vystupovat a já sem ti toho chtěl ještě tolik říct." zašveholil a už se cpal mezi důchodce u východu.

Moje zloba, kterou jsem v sobě dusila celý den, byla najednou ta tam a já se cítila úžasně. Tohle setkání s Patrikem mi dalo novou sílu. No teda. Nebyli v tom žádní motýci v břiše, prostě jenom pokec s kámošem. Ale naplnilo mi to den světlem něčeho vyjmečného. Šla jsem městem a přemýšlela, když najednou...."Do prčic!" já sem si zapoměla vzít zpátky svoji tašku. Já jsem pako. Oh tak teď budu muset letět přes celé město pro svoji tašku k Patrikovi...