Let do lásky slunce západu (část 1.)

Je pravda, že než jsem si dodělal svou pilotní licenci uběhnul rok a bylo mi osmnáct. Další tři roky jsem šetřil na letadlo a ačkoliv jsem makal jako šroub, stačilo to jen na pouhý ultra-light.
Ale i tak jsem byl rád, že mohu uniknout realitě v objetí oblaků.
Snad nic se nevyrovná pocitu, když nastartujete letadlo a vyjede s ním z hangáru na runway. A co teprve když se vznesete do vzduchu...
Ta bezstarostnost volného letu je lepší, než kterákoli droga.
Den co den jsem vždy k večeru pozoroval zemi z výšky. Najednou mi moje problémy přišly tak malicherné a nicotné, že bych v oblacích nejradši zůstal a nevracel se zpět do reality studia na vysoké škole.
Hned, co jsem opustil přednášku na téma "Literáti a jejich díla" jsem sednul na svou motorku a uháněl na letiště nedaleko města, kde bylo zaparkováno i moje letadlo.
Od starého vrátného jsem si vyzvedl ovladač k hangáru a vydal se po odjezdové dráze z letiště na runway.
Zmáčkl jsem tlačítko a vrata hangáru se jako na povel otevřela. Naskytl se mi pohled, který jsem ocenil celým svým srdcem. Vidět křivky svého VLASTNÍHO letadla a vědět, že za chvíli spolu splyneme
v jeden stroj a jedno tělo byl dokonale okouzlující, dokud se neozval něčí hlas.
"Haló, prosím! Počkejte chvíli!"
Ohlédl jsem se za sebe. Přímo po silnici směřovala k mému hangáru menší blondýnka. Až zblízka jsem uviděl její tmavě modrá pomrkávající očka a vlasy, co nepoddajně vlály ve větru.
Došla ke mě, narovnala kapuci své černé bundy a s se zdvořilým pohledem přímo do mých očí pozdravila.
"Dobrý den. Omlouvám se, že jdu neohlášena."
"To je v pořádku." odvětil jsem s klidem člověka, co má hlavu v oblacích.
"Prý jste pilot. Myslíte..." zarazila se. "Myslíte, že by jste mě mohl vzít TAM nahoru."
"Zrovna jsem se chystal letět sám." řekl jsem ve snaze ji odpálkovat.
V tu samou chvlíli jsem si ale všiml výrazu neskutečně bolestného zklamání v jejích očích.
Tak jsem svolil.
"Děkuji! Děkuji vám mnohokrát! Jsem Eliška Čapková."
"Jsem Erik Pivoda . Rád vás poznávám, Eliško."
"Raději si ale budeme tykat. Vzduch nezná formálnosti."
Mírně se začervenala. "Mám raději oslovení EL, abys věděl."
Souhlasně jsem přikývl a popadnul letadlo za vrtuli. Z hangáru by ho člověk s přehledem vytáhl jednou rukou.
"Dojdou si pro hadr, ještě musím otřít sklo. V klidu si ho prohlédni ale hlavně na nic nesahej." poučil jsem ji.
"Jistě." odpověděla s úsměvem neviňátka.
Když jsem se vrátil a otřel přední a boční skla, následovala asi dvouminutová instruktáž o vybavení letadla.
Vzhledem k tomu, že ultra-light byl pozasen na vysokých kolech, musel jsem Elišku zvednout a usadit ji do sedadla.
Zapnul jsem jí pásy a do ruky podal sluchátka.
"Na ty jsi snad zvyklá, ne?" pronesl jsem s posměškem na rtech.
"Samo sebou, Eriku!"
Usadil jsem se do letadla a zavřel dveře u sebe a u Elišky.
Nebyla zdaleka první, se kterou jsem letěl ale byla zdaleka ta nekrásnější, takže nebylo divu, že jsem se ani pořádně nemohl ohlásit věži.
"Tady Oskar Charlie November Uniform 68, Žádáme o povolení ke vzletu."
"Oskar Charlie November Uniform 68, povolení ke vzletu udělěno." ozval se dispečer.
Eliška téměř nadskočila radostí. Ptala se mě na všechna ta "tlačítka" a další věci okolo letadla. U většiny lidí, se kterými jsem kdy letěl mi tyto dotazy přišly stupidní. Ale u ní ne. U ní jsem
to dokonce považoval za extrémně roztomilou neznalost. S ochotou jsem jí vysvětlil vše, co chtěla vědět.
Jak jsme vzlétli, jen jsem pozoroval její dokořán otevřená ústa pomalu přecházející do rozkošného úsměvu.
Poté, co jsme nabrali výšku 600 metrů, předal jsem jí "berana" neboli knipl. Zprvu byla mírně vyděšená ale když viděla, že jsem vedle ní, uvolnila se a chovala se k letadlu jako k vlastnímu,
což mi působilo nesmírnou radost. Létala si kudy chtěla a byla naprosto nadšená a unešená. I já z toho měl ohromnou radost.
"Chtěla bych tady zůstat napořád!" ozvalo se ve vysílačce.
"Věř mi, že já taky, EL."
Se zaujetím pozorovala pole a vesničky, co ubíhaly pod námi a její radost nebrala konce.
Sám jsem ani nevěděl, jak dlouho jme byli ve vzduchu, dokud mě neupozornila kontrolka docházejícího paliva.
"Myslím, že je na čase přistát, EL."
"Ještě ne, Eriku, prosím! Chci tady zůstat napořád!" ozvalo se zklamaně ze sluchátek.
"Je mi líto, EL, ale dochází nám benzín."
Otočil jsem letadlo směrem k letišti.
Když jsme přistávali a letadlo sebou trochu začalo cukat Eliška na mě pohlédla pohledem s náznakem strachu, vzal jsem ji za ruku a přes rádio ji ubezpečil, že všechno bude v pořádku.
Stočil jsem letadlo směrem před hangár a vypnul motor. Zadíval jsem se jí do očí ale než jsem jí stihl poděkovat za příjemnou společnost během letu, přiblížila svá ústa k mým.
Nepatrně jsem jí šel ústy naproti a následoval polibek.
Z poloviny zapadající slunce ozařovalo kabinu letadla a v něm dva lidi, kteří našli zalíbení jeden v druhém. Polibek trval ani ne minutu, ale Erikovi je to zdálo jako celá věčnost.
Než se vzpamatoval, Eliška otevřela dveřě letadla a rázným krokem odešla z hangáru zpět na parkoviště, kde nasedla na svou motorku (což pro Erika bylo překvapení) a za řevu motoru
odjela kamsi do dáli. Erik se rozhlédl kolem sebe jako omámený. Najednou v prostoru mezi dveřmi od kokpitu a sedadlem spatřil malý lístek.
Ačkoli rozhozen podsledními událostmi jej zvedl. Bylo na něm telefonní číslo a nic víc.
Pomalu se mu na tváři zjevil úsměv a zaparkoval letadlo zpět do hangáru.
Se smíšenými pocity odešel na parkoviště a nastartoval motorku. Řev výfuku ho uvrhl zpět do reality.
Vracel se do své garsonky ve městě. Němohl se dočkat, až Elišce zítra odpoledne zavolá.
Zaparkoval svou Hondu do veřejných garáží přímo pod kameru, jak měl ve zvyku a doufal, že jednou bude mít ve zvyku brát EL s sebou.