Kamarádka

Myslím si, že určitě mám právo na to, mít někoho rád. Nevím však, jestli mám právo milovat.
Mám aspoň takový pocit. Ona má kluka. Je moje kamarádka. Ale já nebyl schopen se s tím smířit, chtěl jsem víc než kamarádství.
Neustále jsem si opakoval: „Máš kamarádku, máš kamarádku, navždy a nikdy ji neztratíš, musí ti to stačit.“
Ale zkus se kamarádit s holkou, která se ti líbí čím dál, tím víc, která je naprosto úžasná, kterou jen tak znova nenajdeš. Na, které se ti líbí všechno, na níž nemůžeš najít jediný nedostatek. Která je dokonalá, přesně taková, jakou sis vždycky přál.
Nemůžeš s tím dělat nic jiného, než tiše přihlížet tomu jak se z tebe stává, každým dnem, každým jejím slovem, každým pohledem, každým úsměvem, více zamilovaný člověk. A pak nastane den, kdy už to nejde vrátit.
Najednou si uvědomíš, že jseš opravdu zamilovaný.
***
Zjistíš, že ses změnil, že už nejsi jako dřív, že už tě netěší věci, díky, nimž jsi byl dříve šťastný a naopak se objeví věci nové, které ti vnáší radost do života.
Někdy je to motivace do něčeho, co jsi dříve nedělal rád. Najednou se s chutí pouštíš do učení, s radostí jdeš pomáhat do kuchyně, s vervou děláš, jinak nudné věci a přitom se usmíváš a myslíš na toho člověka, který tě takto změnil.
Ale ne vždy je to takové.
Mně bylo dáno to štěstí, že jsem to mohl prožívat skoro půl roku. Byla pro mě motivací do života. Ale to bylo tak všechno. Byl jsem šťastný z každého pohledu na ni, z každého pozdravu, ale to bylo všechno. Nikdy jsem s ní pořádně nemluvil, a asi už to tak zůstane, zbydou nádherné vzpomínky na dobu, kdy jsem měl obrovskou radost z maličkostí, silnou motivaci do čehokoli a obrovské štěstí, které mě provázelo všude, všechno se dařilo, všechno vycházelo. Až na jednu „maličkost.“
Vídal jsem ji denně ve škole, ale nikdy jsme spolu nemluvili, posílal jsem smsky, ale ona neodpovídala, chtěl jsem s ní mluvit, ale nikdy to nevyšlo. A najednou jsem zjistil, že už to takhle dál nejde. S hrůzou jsem zjišťoval, že moje nálada se nenávratně hroutí a nejde to vrátit zpátky. Uplynulo už příliš mnoho měsíců a já se bál, o cokoli se pokoušet, bál jsem se ztráty snů.
Stalo se totiž něco, co se nikdy stát nesmí.
Myslel jsem na ni tolik, tak intenzivně, ve snech ji vídal pravidelně, představoval si snad tisíc možností, kdy a kde ji uvidím, jak spolu budeme mluvit, jak se bude tvářit, jak se bude chovat, jak vypadat a mnohem víc. Myslel jsem na ni tolik, až se najednou moje představa začala lišit od skutečnosti. Ona v mé mysli už nebyla Tou, ve skutečnosti.
Rozzloben sám na sebe jsem si postupně uvědomoval, jaká je doopravdy. Že vůbec není tím ideálem, mým snem.
***
A tak se tedy před nedávnem stalo, že jsem dal přednost oné kamarádce a změnil se podruhé. Druhé rozkopání mého hodnotového žebříčku trvalo dva měsíce. Špatná nálada střídala tu dobrou v čím dál delších intervalech. Ve škole jsem se bavil s Katkou, tak se jmenuje ona kamarádka, a doma jsem vzpomínal na Markétu, tak se jmenuje ta dívka, na, kterou jsem předtím tolik myslel. Zpočátku, když jsem byl doma, tak jsem byl rozhodnutý, že Katka bude a zůstane mojí kamarádkou a dál se budu snažit mluvit s Markétou.
Jenže, jak čas plynul, tak jsem měl Katku čím dál tím radši. Všímal jsem si jí, záleželo mi na ní, líbila se mi čím dál, tím víc.
Jednou jsem si řekl: „Mám kamarádku, ale co ty city? Jak se jich zbavím? Nebo s nimi mám počítat a snažit se o víc?“
Má kluka, věděl jsem to, ale nijak mi to nevadilo, vlastně jsem ani nepředpokládal, že by to mohlo být jinak. Říkal jsem si: „Každá holka má kluka, ale dle statistiky většinou není vždy jeden a navždy“ „A aspoň mám tu výhodu, že, když to vědí i ostatní, tak, že o ni nebudou jevit takový zájem a já se nemusím bát válek se svými kamarády.“
Ale já nemám právo na to, chtít, aby se s ním rozešla a dala přednost mně, nemám. Nikdo na to nemá právo.
Ona se musí rozhodnout a já jí nechci zasahovat do života, nechci, aby byla smutná. Dokonce ani nechci, aby třeba zkazila život svému klukovi, tím, že se s ním rozejde.
Jenže srdci se nedá poručit. A já jsem zamilovaný do holky, která má kluka.
A nevím co dál.
Teda pardon, vím: Zapomenout na city, najít si jinou, a Ji mít dál jako kamarádku. Ale copak to jde? Copak je člověk schopen rozmyslet si zamilovanost?
Zatím se mi to nedaří. A platím za to krutou daň, nekonečnou náladou pod bodem mrazu. Proč?
Protože jsem ji už dva měsíce neviděl.
Přestoupila na jinou školu. Ne díky mně.
Zbývá mi jen ICQ a mobil. Když se s ní chci domluvit, abych ji viděl, tak to nejde.
Říkám si: „Mám kamarádku, navždy, může to být jen horší.“ Nejde to...
Můžu jen čekat, až se zase něco stane. Stane, ale co?
***
Je to snad osud každého člověka, jemuž se do života připlete někdo, kdo na něho nemá čas, ale je tak úžasný, že se do něj ten člověk zamiluje, a nezbude mu nic jiného než si to zase rozmyslet?
Ale proč jsem se sakra zamiloval?
Vždyť jsem věděl, že to nejspíš nepůjde, že se kvůli mně přece nic nezmění. Za všechno si můžu sám.
Říkám si: „Budu doufat v to, že se něco změní, že to nakonec dopadne dobře, že na mě bude mít čas, že mě jednou bude mít ráda víc, než jako kamaráda.“
Má pravdu, ten, kdo říká, že: „Láska se dá léčit zase jen láskou.“
Ale chci se léčit? Znamenalo by to si někoho najít, zamilovat se znova.
Je mi hrozně líto, když píšu, že bych snad chtěl někoho jiného než Ji.
Svojí kamarádku Katku, kterou mám tolik rád, a tak dlouho jsem Ji neviděl. A vypadá to, jako, že ji asi už ani neuvidím.