Hodina tělocviku

Nová učitelka angličtiny končí svou hodinu v chlapecké třídě.
”Protože pan Jones je nemocen, budu ho zastupovat na hodině tělocviku. Takže po přestávce se sejdeme v tělocvičně.”
Z tělocvičny se ozýval čilý ruch, když vešla dovnitř. Čtrnáctiletí chlapci se honili po obvodu tělocvičny, křičeli po sobě, někteří šplhali po lanech. Žáci se jejím příchodem uklidnili, přestali poletovat sem a tam, a zdvořile ji pozdravili.
”Takže na úvod se trochu rozběháme, i když, jak vidím, někteří z vás se už naběhali dost. Dáme si pár koleček, za mnou!”
Běžela v čele. Bylo jí dvacet čtyři, dlouhé blond vlasy měla svázané do culíku, na sobě bílé tílko a modré elasťáky.
Oběhli pět koleček po obvodu tělocvičny, než se zastavili. ”Tak, co budeme dělat, má někdo nějaký nápad?” zeptala se.
”Basket!” Ozvalo se ze zadu.
”Vybíjenou!”
Dál už nebylo slyšet, jak se všichni začali překřikovat.
”Ticho, prosím! Co jste dělali naposled s panem Jonesem?”
”Zápasení!”
”Zápasení? Tomu já nerozumím, musíte si vybrat něco jiného.”
”Ale nás to baví!” ozvali se kluci a začali se pošťuchovat. ”Pan Jones nám říkal, abychom v tom pokračovali, i když tu nebude.”
Viděla, jak většina tváří souhlasně přikyvuje.
”A víte, co máte dělat? Tak dobře. Ale dávejte pozor, ať se někomu něco nestane.”
Sedla si na okraj žíněnky. Kluci se po dvojicích rozptýlili po celé délce tělocvičny. Upravila si pramínky vlasů, které jí padaly do očí, zívla a zadívala se do vzdálenějšího rohu tělocvičny, jestli tam hoši nevyvádějí příliš. Ale ti byli zaujati sami sebou, jí si vůbec nevšímali.
”Slečno učitelko, nešla byste se mnou?”
Překvapeně sebou trhla a usmála se. ”Ach, to jsi ty Tome. Proč necvičíš s ostatními?”
”Na mě už nikdo nezbyl, jsem lichý,” odvětil sympatický hnědovlasý premiant třídy. Z anglických kompozic měl vždy za jedna.
”Pojdťe se mnou vy,” zaprosil znova.
”Ale kam?”
”Na žíněnku přece. Já nemám soupeře!”
Rozesmála se a ukázala si prstem na hruď. ”A to chceš zápasit se mnou?!”
Bezelstně přikývl.
Zamávala odmítavě rukama, stále pobavená tím nápadem. ”Tome, já zápasit neumím! Vybral sis nesprávnou osobu...”
”Když já nemám s kým...pojďte, prosím...” Chytil ji za ruce.
Těm jeho prosebným očím nedokázala vzdorovat. Vstala a nejistě se postavila na neznámý měkký terén. Tom, o poznání živější, se postavil naproti ní. Byl o hlavu menší.
”Tome, neublížím ti?”
”Určitě ne, slečno Hayesová, já už jsem zvyklý.” Zaujal postoj ve střehu, předkloněný vpřed.
Napodobila ho. ”Ale já o zápasení vím jenom to, že se v něm vyhrává položením na lopatky.”
”Nebo výrokem rozhodčích, na body” opravil ji. ”Takže... Start!”
Začala zápas velmi opatrně, byl velmi mrštný a unikal jejím pažím, až nakonec se jí podařilo pevněji ho uchopit, vzápětí ztratila rovnováhu a oba se ocitli na žíněnce. Dopadla na břicho, cítila jeho tíhu na svých zádech. Pak ucítila tlak na levé rameno.
Než se nadála, otočil ji na záda. Zalehl ji napříč a překvapená soupeřka se nezmohla na odpor.
Mladá a půvabná učitelka ležela naznak na žíněnce a její nejlepší žák oznamoval: ”Slečno Hayesová, jste na lopatkách...” Pokusila se v těsném sevření pohnout, ale byla dokonale znehybněná a její nahé lopatky se skutečně dotýkaly podložky, cítila pod nimi měkkou poddajnou hmotu žíněnky.
Slečna Hayesová na lopatkách v zápasení volným stylem! pomyslela si ironicky a ten fakt ji udivil i pobavil.
”O.K., vzdávám se, vyhrál jsi. A teď mě prosím pusť.”
”Ano, samozřejmě, slečno Hayesová.”
Chvatně ji uvolnil. ”Budete se mnou ještě zápasit?”
Ostatní žáci se zdáli být zaujatí sami sebou. Okny tělocvičny se dovnitř vlévaly proudy jasného, snového světla. Cítila se příjemně. ”Nevím...Tome, vždyť vidíš, že já zápasit opravdu neumím...”
”Můžete se to naučit. Můžete to využít k sebeobraně, třeba na ulici, v noci. A byla jste docela dobrá, fakt.”
Zasmála se. ”Ty lháři...”
”Prosím, zkuste to ještě...”
”Ale musíš mi nejdřív vysvětlit pravidla. A musíš mi všechno ukázat.”
Zbytek hodiny Tom předváděl různé postoje a chvaty, a ona se je snažila opakovat.
Na konci hodiny zkusili ještě jeden zápas, a tentokrát ji porazil až po třech minutách. Po vyrovnaném boji ji dostal do mostu, kdy se podložky dotýkala pouze chodidly a dlaněmi rukou, zatímco její tělo se vypínalo nad žíněnkou v perfektním oblouku. Chlapec ji držel kolem pasu a tlačil dolů, zatímco ona se položení na záda bránila, protože by znamenalo okamžitou porážku. Její most však postupně klesal, jak jí docházely síly, a záda s mírně vystouplými lopatkami se pomalu přibližovala k podložce. Ještě se pokusila jednou vypnout vzhůru, ale marně.
Propadla se zády na žíněnku a zůstala uvolněně ležet naznak s lokty u těla a zápěstími nad hrudí. Hleděla mu do tváře a její oči byly klidné a zvláštně zasněné. Uchopil její zápěstí a přitiskl je k žíněnce. Nebránila se. Prstýnky v pootevřených dlaních se zatřpytily po obou stranách její hlavy. Její oči poskládané jako kaleidoskop z modrých a zelených střípků získaly nepřítomnou a nepochopitelnou hloubku. Sklonil se nad ní... A najednou byl pryč. Na rtech jí zůstalo cosi teplého a příjemného. Ležela na zádech s rukama za hlavou, zatímco sluneční paprsky jako šikmé záclony pronikaly okny, a v jejich světle se její oči zdály nepřítomně matné.