Alice..4.část

Byly trochu vidět díky pouličním lampám. Hodiny na věži, nedaleko zastávky právě odbíjely půl jedenácté. Přestalo pršet a vítr zesílil. Alice se pod závojem vlasů nevinně usmívala, bylo to tak krásné být tady s Honzou. V téhle chvíli nepotřebovala vůbec nic kromě jeho společnosti.
Přijížděl autobus a Honza instinktivně vyrazil dopředu. Alice následovala jeho kroky a dívala se na autobus, na lidi, kteří v něm byli.
V autobuse bylo trochu vydýcháno, ale příjemné teplo.
„Tak prosím paní, posaďte se“, pobídl Honza Alici. Ta mu gesto oplatila usměvavým úšklebkem. Jakmile se usadila na sedačce u okna, čekala jen na okamžik, až si Honza sedne vedle, až ucítí to, že je tady. Mezitím se koukla ven, na místo,kde před chvílí stály. Pak už Honza sedl vedle ní a autobus se rozjel.
Vzal Alici ruku a zkoumal jí. Jemně ji obracel, hladil ji a díval se na ni snad z každého úhlu. Alice cítila, jako by jí Honza konečky svých prstů vléval do těla energii. Chvíli ho sledovala jak na její ruku kouká. Bylo to zajímavé , jak si všimnul každé jizvičky nebo škrábnutí na prstech nebo hřbetu ruky. Bavilo jí, tenhle „proces“ pozorovat,ale náhle převzala iniciativu sama a chopila se Honzovo ruky. Byla silná, kůže byla trochu tvrdší,ale příjemná na dotek. Jak mu tak přejížděla prsty po ruce, cítila pod kůží obrysy kostí. Honza měl takhle na dotek možná až moc kostnaté ruce, ale Alici to nevadilo. Nehty měl Honza zastřižené, na některých byly stopy po černém laku.
Byl tu slyšet jen rachot přístrojů v autobuse a tichý hovor ostatních spolucestujících. Alice i Honza však byli zticha. Oba měli v hlavě spoustu myšlenek, každý na něčem dumal. Alici zrovna probíhalo hlavou to, co řekne rodičům, ale nějak zvlášť jí to netrápilo, možná si ani ještě nevšimli, že není doma. Přemýšlela o zítřku, co se bude dít…
Honza si v hlavě přehrával celý dnešní den, vybavovaly se mu okamžiky, třeba jak poprvé uviděl Alici, jak čekal v nemocnici… Neměl strach o to, v kolik přijde domů, čekala tam na něj jenom kočka Mars, a té dával ráno plnou misku granulí, takže se o ní nebál. Na rodiče Honza už radši zapomněl. Nezbyly mu na ně žádné hezké vzpomínky, a tak když mohl, odstěhoval se. Peníze na byt a nájem mu půjčila teta s babičkou. Každým dnem toužil víc oplatit jim jejich dobrotu, vrátit jim ty peníze.
Usmál se na Alici a znovu ji , už tak nějak automaticky, chytil za ruku. Měly vystupovat.
Jakmile se otevřeli dveře, do autobusu vtrhnul jemný vánek toho večera. Společně vystoupily do známého městečka zahaleného mlhavou tmou. Před nimi byla zatím jen rozbitá silnice vedoucí do údolí, obklopeného lesy, ve kterém se nacházelo městečko Malá Lhota. Zatím šli společně, ale Alici se začala do hlavy vtírat myšlenka, kdy se budou muset rozdělit. Nechtělo se jí domů, raději by dál bloumala nocí a pozorovala vycházející měsíc.
„Honzo?“, přerušila Alice tohle večerní ticho svou otázkou plnou obav.
„No? Co je? Bojíš se?“, řekl Honza s úsměvem na rtech.
„Ty tvoje srandičky, jednou tě to přejde.“, odvětila Alice kysele,ale také se usmívala.
„Proč myslíš?“, pokračoval dál Honza.
„To ještě nevím, stejně jako to, kde tady ve Lhotě vlastně bydlíš?“ , odpověděla Alice, napůl otázkou.
„Úplně na severu, když jdeš doleva od té staré hospody. Víš kde?“
„Jo, myslím že vím, kde to je. To já bydlím na západě Lhoty. To já okolo té hospody chodím každé ráno na zastávku.“ Odpověděla poněkud otráveně Alice. Tu hospodu nesnášela. I ráno se tu našli chlapy, kteří teprve odcházeli a neměli na práci nic jiného, než Alici lézt na nervy.
Jejich hovor zůstal poněkud nedokončený, ale Alice už teď věděla, že domů hned tak nepůjde.
Došli k oné už zmíněné hospodě. Svítilo se tam a už z dálky byl slyšet řev opilých chlapů, kteří zapíjeli výhru nebo prohru jejich oblíbeného fotbalového týmu. Až sem byl cítit známy cigaretový kouř a alkoholová směsice. Alice v tom pachu rozpoznávala hlavně pivo a zelený Jelzin.
„Jakým směrem, že to bydlíš?“ , zeptal se Honza s jistým záměrem v hlase.
„Bydlím tady za rohem.“, řekla Alice lhostejně.
„Můžu tě doprovodit?“, řekl Honza nevinně.
„A co kdybych šla já s tebou? Nechce se mi domů“, řekla Alice napůl provinile.
„Ale,ale.“ ,usmíval se Honza.
„Tak slečna nechce domů?“, řekl už ,ale zcela vážně.
Znovu začalo pršet. Tentokrát, ale dost silně.
„Pojď se schovat.“, řekl Honza jemně, dal Alici přes ramena ruku a vedl ji pod velkou lípu,jejíž větve sahaly tak nízko,že aby se dostali ke kmenu, museli se sehnout.
„Nemáš rád déšť?“ , zeptala se Alice se zájmem.
„Nějak zvlášť mi nevadí, ale nechci abys promokla.“ , odvětil upřímně. V jeho hlase zněla neuvěřitelná jemnost. Na kluka jeho věku opravdu překvapující. Většina jeho vrstevníků měla hlavní zájem v popíjení alkoholu, fetování a pozorování lehce oblečených tanečnic na baru. Tohle nebylo to pravé pro Honzu. Líbily se mu ženy, ale hlavním symbolem jejich krásy pro něj nebyla pečlivě nalíčená tvář ani nejnovější lodičky. Zhmotněním krásy pro něj bylo…možná spíše byla… Alice. Byla něco, co ho neuvěřitelně přitahovalo a zároveň to neuměl přesně popsat.
Alice ho vedla ještě blíž ke kmenu stromu.
„Pojď sedneme si.“, pobídla ho Alice.
Se zvukem šustícího listí se posadil a opřel o kmen. Alice si sedla vedle něj, tak nějak roztomile neohrabaně. Když se na ní díval musel se usmívat. Za čas, strávený s Alicí se usmíval skoro pořád, na rozdíl od doby, kdy byl ve škole. Tam jeho zachmuřený obličej většinu lidí pobízel k tomu, podívat se, ale nikdo z nich se neodvážil Honzu oslovit. Na to na ně působil moc „tajemně“.
Alice vedle si broukala nějakou melodii a Honza cítil vevnitř něco hřejivého. Zároveň však cítil něco jako úzkost, kvůli tomu, jak si uvědomoval, že začíná být na Alici závislý. A už jen to, že byl závislý na někom, než je on sám mu přidělávalo starosti. Cítil se s ní skvěle, ale nebyl si úplně tak jistý, jestli ona touží být s ním. Alici probíhalo hlavou to samé.
Přestala si broukat. Bylo slyšet jen ťukání kapek deště o rozbitou silnici a vzdálený řev z hospody.
„Honzo, viď že se ještě někdy uvidíme?“, řekla Alice a cítila úzkost,ale v hlase se jí podařila skrýt. Honza pocítil jisté překvapení. Alice vyslovila to, co si myslel.