NAPOSLED

Seděla v tramvaji, ruku měla opřenou o okno,sklopenou hlavu a slzy jí stékaly po tváří až přes rty… Kapaly jí na stehno. Nikoho nevnímala, jen dorazy slz a svou husí kůži. Přemýšlela, co bude dál, jak bude teď žít. Co třeba skoncovat se svým životem? Ale teď jen jak? Měla dost času na brouzdání se v myšlenkách a vzpomínkách, ale to jí ho nikdy nevrátí…Jen zanechá navždy stopu v jejím srdci…Jak jen mohl umřít? Jak jen jí mohl nechat samotnou…Jejich poslední slova byla nazdar a už NIKDY a kdyby žil, i kdyby se nesnášeli, i kdyby byli největší nepřátelé, žil by…
Stále si omílala den, kdy se seznámili, jeho vůni s které vždy, když ucítila měla husí kůži, jak se rozzářila, když se na ní usmál a řekl jí: „Miluju tě“. Pocit, kdy se jí neuvěřitelně rozbušilo srdce a jenom doufala, aby ten buchot neslyšel i on.
Už jen jednou bude mít takový pocit, naposled…
Její myšlenky přerušil hlasitý hlas, který oznamoval konečnou zastávku. Otevřela oči s nadějí, že to byl jen sen…Podívala se na své dlaně, které měla celé od krve…Proč mu nikdo nepomohl? Ležel tam bezvládně a všichni ho obcházeli jako by byl kus papíru ležící na zemi. Byla to její láska, jediné co měla, anděl se srdcem romantika a nejlepšího člověka co kdy poznala! Možná, kdyby ho třeba našla dřív, zachránila by ho, nemohla mu nic dát, jen ho naposled obejmout…Měla výčitky.
Držela žiletku vzájemně s jeho fotkou v ruce…To byl ten poslední pocit, Až pude za ním do neznáma s nadějí, že se tam setkají…..Naposled jí naskočila husí kůže a rozbušilo se jí srdce, ale byla pevně rozhodnutá…Její poslední pohled byl na něj a její poslední slova byla: „Miluju tě“