Dárek z lásky

Prudkým pohybem s ním co nejsurověji praštím přímo o zem. Rána. Koukám se – se zlostí, nenávistí, bolestí a slzy – jak se v rychlosti tříští na malé kousky... Na malé střepy beznaděje a zklamání.
Já jsem ti ho vážně chtěla dát. Tak dlouho jsem se na to těšila. Na tvou radost. A měla jsem ho pořád schované jen a jen pro...tebe. Co jsem to jen chtěla udělat!
Hysterický pláč, snad spíš jekot... Ostré a teď už i studené střepy nabírám prsty a pomalu je tisknu víc a víc k sobě. Dlaněmi mi protéká stejná barva jako dárku – barva lásky, barva srdce. Zavírám oči a znovu ho horoucí vidím zpomaleně padat na zem – mé srdce, nyní vychladlé, které mělo být tvé.
„Tak co, už je ti lépe?“, ptám se sama sebe.
Odpovídám: „Nevím. Kdo ty střepy uklidí?“