Felicity

Křečovitě svírala hůlku napřaženou před sebe. Mlha byla tak hustá, že bez hůlky by viděla sotva metr před sebe. Třásla se. Zimou i vzrušením. Pod hábitem měla jen spodní prádlo a přes něj krajkovou košilku. Síťové punčochy také zrovna nezahřály. Musela to však mít se vší parádou. Ať se má hošánek, na co koukat. Už by to nemělo být daleko. Kéž by se mohla přemisťovat. Potřebovala, aby její přesun nenarušila žádná Snapeova ochranná kouzla. Byla si téměř jistá, že má dům dobře zabezpečený. Věděla, jak nenávidí nezvané hosty. Ostatně to bylo jasné každému hned na první pohled.

 

Díky Bohu, že bydlí alespoň ve stejném městě. Posraný londýnský počasí, pomyslela si a dál se brodila kalužemi. Konečně stanula před jeho domem. Těžké černé dveře s klepadlem ve tvaru hada stočeného do kruhu potvrzovaly, že je tu správně. Navíc jeho dveře jako jediné neměly zámek. Jenom to zatracené klepadlo. Zhluboka se nadechla a zabouchala klepadlem na dveře. Hlavně, aby byl doma. Jinak se tady čachtala v té špinavé vodě zbytečně.

 

Dveře se pohnuly a Felicity se zatajil dech. Teď nebo nikdy. Už prostě nemůže čekat. Jednoduše si vezme, co chce. Dost bylo provokací a her na kočku s myší.

 

„Slečno, co tady děláte?“ Severus Snape se tvářil jako by nebyla žádná minulost. Jako by to bylo poprvé, co takhle stojí na jeho prahu.

 

„Mdloby na tebe!“, zvolala Felicity a její učitel odletěl vzad. Neomdlel, ale náraz o stěnu byl dost silný na to, aby měl problémy se zvednout.

 

„Co to-?“, snažil se popadnout vyražený dech.

 

„Nemluv!“, poručila mu studentka, zatímco kouzlem zapečetila dveře a zároveň se postarala, aby jí nemohl jakkoliv klást odpor. Z koberce se náhle vymrštily provazy a obtočily pevně Severusova zápěstí.

 

„Felicity, ne! Prosím!“, prudce oddychoval Snape.

 

„Ale já to chci.“, řekla tlumeně a shodila ze sebe hábit.

 

„Tvoje hůlka. Snadno pak prokážu, cos mi provedla.“

 

„To těžko, zlato. Není moje.“, usmála se na něj a pomalu kráčela k němu.

 

Severus prudce oddechoval jako by právě uběhl maraton. Nikdy si s tou káčou neměl začínat. Nikdy! Myslel si, jak to bude skvělé. Párkrát si spolu užijí, a jakmile ta žába opustí školu, všechno skončí. To se ale šeredně přepočítal. Jeho nezbedné žačce se jejich hry natolik zalíbily, že v nich chtěla pokračovat i po škole. Cítila se odkopnutá a nehodlala si to nechat líbit.

 

Mluvili o tom už snad tisíckrát. Pokaždé to ale končilo stejně. Ležel na posteli, prudce oddechoval a vší silou, co v něm po té divočině zbyla, k sobě tiskl její nahé tělo. Ona se na něho rozpustile usmívala a její tváře hořely. Byli dokonale sehraní. Jejich společný vrchol byl vždy zlatým hřebem celého představení.

 

„Neblázni, skončilo to. Prosím, respektuj konečně moje rozhodnutí.“, soukal ze sebe Snape a nespouštěl přitom z  Felicity oči. Černé vlasy, černé krajky a ty punčochy! Zabije ho! Nemusela ho svazovat, podlehl by i bez provazů. Copak se tomuhle dá odolat? Ne! Hlavně ať nepřivírá takhle ty oči!

 

„Zdá se, pane profesore, že vaše tělo s vámi nesouhlasí.“, začala Felicity přednášet jako by diagnózu. „Zrychlený dech, rozšířené zorničky…hm! A ten naditý poklopec!“ Olízla si mlsně rty.

 

Severus zavřel oči.  Rezignoval. Stejně nemohl nic dělat. Hůlku měl sice v hábitu, ale s rukama připoutanýma k podlaze by mu stejně nebyla moc platná. Felicity se k němu sklonila tak blízko, že cítil její horký dech. „Budeme si hrát.“, šeptla mu doucha.

„Severusi!“, vzdechla a show se rozjela na plné obrátky.

 

***

 

Leželi na zemi. Zpocení a udýchaní. Chtěl ji k sobě přitisknout jako už tolikrát, ale pouta mu bránila. Zkusil za provaz zatahat. Nic. Dala si záležet. Nejspíš to trénovala už týdny. Ačkoliv s cizí hůlkou nikdy nebyl úspěch zrovna zaručený. Kdo ví, třeba blafovala.

 

„Felicity.“, vydechl.

 

„Copak, zlato?“, zavrněla.

 

„Chci tě obejmout.“, zaškemral.

 

„To víš, že jo. Já tě odvážu a ty na mě zase vytasíš hůlku a ty svoje čáry. To tak!“

 

Severus se uchechtl. Čáry s hůlkou mu tady předvedl někdo úplně jiný. A jaké!

 

„Tak ty se mi budeš smát, ty uličníku? Tobě to zcela zjevně nestačilo!“, zvolala Felicity překvapeně a okamžitě zahájila druhé kolo. Severus neprotestoval. I kdyby se mohl bránit, nevzdoroval by jí. Nechal by ji, ať si s ní dělá, co se jí zachce. Dobře věděl, o co by se přílišným odporem připravil. A to nehodlal dopustit. To by musel bejt, sakra, teplej jako bota!

 

Užíval si každý její dotek. Každý polibek, každý příraz. Ta holka ho měla přečteného. Věděla přesně, kde má svá tajná citlivá místa. Navíc byla mistryně načasování. Jako by to měla spočítané. Doufal, že jeho ochranná kouzla stále fungují. V opačném případě slyšelo jeho orgasmus celé město. Byla to extáze na hranici snesitelnosti.

 

„Pro-sím. O-o-dvaž m-mě.“, sípal.

 

„Expeliarmus!“, zvolala, a když chytila jeho hůlku, dodala: „Jen tak pro jistotu. Aby tě zas nenapadlo dělat nějaký blbosti.“

 

Tiskl ji k sobě a lačně nasával vůni jejích vlasů. „Tohle už mi nedělej. Víš, že tě se mnou nic nečeká. Žádná budoucnost.“, šeptal jí do ucha.

 

„Ale já-„

 

„Ne, poslouchej teď ty mě. Jsi úžasná. Krásná, chytrá a neuvěřitelný zvíře! Jenomže já jsem vedle tebe starej chlap. Nesnáším cestování.“

 

„A já chci vidět svět.“, odpověděla Felicity mechanicky.

 

„Nenávidím změny. Neumím si představit, že bychom spolu žili. Tady. Žiju sám už tak dlouho.“

 

„Nemusím tu hned bydlet.“, namítla věcně.

 

„Jak to myslíš?“, zarazil se Snape.

 

„Prostě vždycky přijedu a zase odjedu. Vycestuju, uvidím kousek světa a pak se k tobě načas vrátím. A pak zase vycestuju…“

 

„Já nevím.“, váhal Snape.

 

„Já vím, že nechceš, aby to mezi námi skončilo. Vím, že ke mně taky něco cítíš! Severusi!“, naléhala na něj.

 

On ale mlčel. Měla pravdu. Ve skutečnosti si přál, aby nikdy nedostudovala. Aby byla na škole pořád. Takovou vášeň cítil jen k jedné ženě, i když nikdy nedostal příležitost jí ukázat, co v něm dříme. Ta žena je navíc už dávno mrtvá. A teď je tady Felicity. Ale jak dlouho bude ještě schopen takových skopičin. Není už nejmladší. Jednou by ho to mohlo i zabít. Zatím stačily jisté lektvary, které podpořily ty správné tělesné funkce. V kalhotách ne, tam to nebylo třeba. Ale takové srdce, plíce, svaly…

 

Felicity na něj stále upírala své hluboké modré oči. „Prosím, neodháněj mě už!“, křičely na něj beze slov. Severus Snape nedokázal říct ani slovo. Nechtěl, aby se na něho vázala. Zvykl si na samotu. Vlastně mu docela vyhovovala. Tedy, dokud mu do života nevletěla Felicity. Začalo to někdy v pátém ročníku. Přijela po prázdninách zpět do Bradavic a on ji skoro ani nepoznal.

 

„Půjdu.“, řekla jeho milenka chladně a prudce se mu vytrhla z náruče. Hodila po něm jeho hůlku, zdvihla ze země svůj hábit a oblékla si jej.

 

„Felicity …“, zašeptal Snape. Ona mu ale neodpověděla. Ani se neohlédla, zrušila kouzelnou pečeť a potichu za sebou zavřela dveře. Bradavický profesor osaměl. Idiote, složil v duchu poklonu sám sobě.

 

***

 

Seděla na posteli a strnule zírala na ohromný kufr na podlaze. Její oblečení se jako by samo přesouvalo ze skříně do ohromného zavazadla. Dotkla se přívěšku na krku. Obsidián od něj. Svírala ho v ruce a po tvářích jí stékaly horké slzy. Od jejich posledního setkání uběhl už měsíc. A nic.

 

Nečekala, že by zrovna naběhl k ní domů s kyticí slimákožravých gerber, ale copak by ho zabilo poslat jednu podělanou sovu… Bylo to nad slunce jasnější. Byla pro něho jen hračka. Nikdy jí nic neslíbil. Jednou mu uklouzlo jedno nesmělé „miluju tě“, ale za to se jí pak omluvil a už o tom nikdy nehovořili. Respektovala to. Spíš se bála, že když na to zavede řeč, ztratí ho navždy. Pohladila znovu černý lesklý obsidián.

 

Zaklapla kufr a naposled si prohlédla svůj pokoj. Už se sem nevrátí. Najde si místo někde daleko, aby zapomněla. Ne, že by se snad někdy obtěžoval ji hledat. Ať už skončí kdekoliv, snad tam na něj zapomene. Otřela si ubrečené oči a zavřela je. Zdánlivě nahodile zašermovala hůlkou před obličejem a všechny stopy pláče byly ty tam. Vyrazila dolů do obývacího pokoje, aby se rozloučila s rodiči.

 

„Někdo za tebou přišel, zlato.“, řekla jí matka s tázavě pozvednutým obočím. Felicity se na nic neptala a hnala se do hostinského pokoje. Tam stál zády k ní vysoký muž s černými vlasy po ramena, oděný v černém netopýřím hábitu. Dívka zůstala stát na prahu pokoje a čekala, zda si jí muž všimne. Věděla dobře, kdo to je. Nechtěla mu ale dopřát to potěšení, že se mu vrhne kolem krku hned při první příležitosti. Odkašlala si, aby zkrátila tíživé čekání.

 

Severus se otočil. Neříkal nic. Díval se na ni prosebným pohledem. Oči měl zarudlé a opuchlé, jako by několik nocí nespal. „Felicity.“, zašeptal zlomeným hlasem.

 

Dívka mlčela. Hleděla na něj a do očí se jí znovu draly slzy. Chtělo se jí křičet, ale zároveň cítila, jak má sevřené hrdlo. Byla si jistá, že by ze sebe nedokázala vydat ani hlásku.

 

„Odpusť mi.“, řekl a přistoupil k ní blíž. „Prosím.“

 

Dívka jen sklonila hlavu a zavrtěla jí. Severus si nebyl jistý, jestli to znamená nesouhlas nebo váhání, a tak mluvil dál: „Řekni, co mám udělat a já to udělám. Cokoliv.“

 

Felicity znovu zavrtěla skloněnou hlavou. Ramena se jí otřásala tichým pláčem.

 

„Byl to snad ten nejhorší měsíc v mém životě. Prosím, odpusť mi, jestli můžeš. Já, chci si o všem promluvit. Nějak to vymyslíme.“

 

Konečně promluvila: „Jsi idiot!“

 

„Ano.“, přitakal pokorně a svěsil hlavu.

 

„Budeš prosit o milost, až se mi dostaneš do spárů, ty neřáde.“, usmála se na něj skrze slzy. „Ale tady ne.“, dodala a objala ho tak prudce, že málem oba upadli na podlahu.

 

Tiskl ji k sobě, líbal její čelo, vlasy. „Miluju tě.“, zašeptal a Felicity se znovu rozplakala. Tentokrát štěstím.