Sněhobílá

Venku byla tma a ona seděla v pokoji se zapálenými svíčkami. Už jim zase v domě někdo vyhodil proud. Tenhle měsíc už to bylo potřetí. Bylo by to vcelku hezké, kdyby pokaždé nebyla nucena sedět sama v pokoji a koukat, jak všechny ostatní domy svítí.

Teď, v době vánoc, jí blikající světýlka provokovala ještě daleko víc. V oknech protějšího domu skotačili sobové a podobná zvířata. Na chvíli zatoužila vrátit se zpět domů. Do jejich domu v lesech, kam se v zimě člověk dostane jen pokud má opravdu dobré auto. Chtěla zase vidět zasněžené lesy, chodit mezi stromy na dlouhé promrzlé procházky. Chtěla zase po dvou letech být s rodinou a užívat si společných Vánoc a přírody.

Jenže to nešlo. Když odjela, věděla, že se nebude moct vracet, kdykoliv se jí zachce. Ale bylo t její rozhodnutí a ona ho teď litovala. Sfoukla svíčku, zachumlala se do peřin a se vzpomínkami v hlavě usnula.

Ráno jí probudil zvonek. Měla dovolenou, ale jak nebyla zvyklá bleskurychle vyrazila ke dveřím a bála se, že pro ní jde někdo z práce. Byla to jen paní pošťačka, která zkoušela, zda náhodou není doma. Oblíbila si jí a tak přesto, že bylo téměř nemožné jí dopoledne zastihnout doma, stejně každý balíček vláčela s sebou a zkoušela to. Dnes tomu nebylo jinak. Jenže, ona žádný balíček neočekávala.

Když paní pošťačce patřičně poděkovala balíčkem domácích sušenek, převzala si balíček a odešla do pokoje. Položila balíček na stůl a její kočička se okamžitě vydala prozkoumat novou věc. Jakmile si balíček prohlédla zjistila, že sama se do něj nedostane a počkala až ho panička otevře. Ale ta jen koukala na adresu. Byl od její mámy, Vánoce patrně letos přišli o dva týdny dřív. Když otevřela, tak kromě ponožek se soby a pár kočičích konzerv objevila ještě obálku. Jelikož se ale číča dožadovala svojí dávky dárku, musela jí odložit. Když pokládala mističku na zem, začal jí zvonit telefon. Ani chvilku klidu si neužije. Její kamarádka. Nutně potřebuje pomoc. Oblékla se a vyrazila.

Ukázalo se, že ta nutná pomoc byla způsobena pouze nerozhodností v barvě bot. Po prolezení ještě asi tak dvaceti dalších krámků byla konečně propuštěna domů spolu s novou halenkou, kterou prostě musela mít. Konečně se zase vrátila ke svojí krabici. Vzpomněla si na obálku a otevřela jí.

Na zem vypadla letenka. A dopis. Chvíli držela v jedné ruce dopis a letenku ve druhé a nevěděla, na co má koukat dřív. Nakonec se rozhodla a nejprve rozložila dopis. Byl do mámy. Prý už se tak dlouho neviděli, že chtějí, aby přijela na vánoce k nim. Koupili jí letenku jako jeden z Vánočních dárků. Má se sbalit a za týden přijet. Nemohla uvěřit svým očím. A vážně letenka byla k nim domů na příští týden. Chvíli jen seděla s otevřenou pusou a v hlavě se jí honila hrouda myšlenek. Jet domů? Jo. Ale, co moje projekty?

Druhý den chodila jako tělo bez duše. Nakonec se jí kolega zeptal, proč je tak mimo. Když mu všechno vyklopila, přesvědčil jí, aby se vykašlala na projekty a jela. Letenku už stejně má. "Největší problém by ti mělo dělat nakoupení dárků." A měl pravdu. Druhý den si zase vzala volno a volala kamarádce. Nutná pomoc. Během ani ne 3 hodin měla všechno připravené a nachystané na cestu. Jak dárky, tak měla téměř všechno zabaleno. Těch pár dalších dní udělala několik nových návrhů a začala pár projektů, které měli být hotové až na konci ledna a tak se s klidem vydala na vánoční cestu domů.

S letadly si nikdy nerozuměla, ale cesta proběhla v pořádku. Čičina její většinu prospala a jakmile letadlo přistálo, vzali si svoje zavazadlo a vyrazili do haly. Tam už na ní čekal její táta. Mával jako kdyby poprví v životě uviděl Santu. Celou cestu do domu si povídali o tom, co je nové. Hodnou chvíli se vymotávali z ulic města, které bylo tím předvánočním shonem a výzdobou tak jiné, než když tu byla naposledy. Pak zamířili do hor. K jejich domku. U dveří je čekala máma.

Jakmile vstoupila na zem před domem, byla zase doma.

Celé dny si připadala jako ve snu. Všechno bylo jako když byla malá a nechtěla, aby to skončilo. Blížila se sváteční večeře a celý dům byl provoněný vůní jídla. Ťap chodila po celém domě a nasávala vůni, ale po chvíli jí to omrzelo a sedla si za okno. Po chvíli zavětřila venku něco, co přilákalo její pozornost. Ve chvíli, kdy táta otevřel hlavní dveře, nepozorovaně vyklouzla ven. Nikdo si jí nevšiml a tak se vydala za čmuchem.

Večer si rodina společně sedla ke stolu. Myslela si, že Ťap sedí u mističky a dává si svou večeři, ale když se ohlédla, zjistila, že mistička je stále netčená. Začala se divit, kde je, ale máma jí uklidnila, že asi jenom nemá hlad a někde se schovává.

Když se ale neukázala ani ráno, začala se bát. Přece nemohla utéct ven. Když se podívala z okna, matně viděla ťapky vedoucí od domovních dveří do lesa. Ještě než se zbytek rodiny vzbudil a začal vybalovat dárky, oblékla se a vydala do sněhu. Sledovat stopy nebylo lehké. Přes noc napadl další sníh a tak se místy úplně ztráceli. Naštěstí tyhle lesy moc dobře znala.

Najednou ale narazila na novou cestu. Pravděpodobně jí tu někdo udělal nedávno, protože si nepamatovala, kam vede. Ale stopy vedli po ní a tak se vydala do neznáma. Po pár zatáčkách narazila na menší domek. Takový hezký relativně moderní. Stopy vedli k němu. Když uviděla, že několikrát okolo dům obcházejí, ale nikde nepokračují do lesa, rozhodla se, že zaklepe.

Chvíli nikdo nevycházel, ale pak ozvali kroky a otevřeli dveře. Stál v nich chlapík né o moc starší, než ona. Vypadal vcelku obyčejně, ale v obličeji měl trochu překvapený výraz.

"Víte, neviděl jste tu někde kočku? Myslím, že mi utekla a stopy vedli sem."

"Vy myslíte tohohle chlupáče?" zeptal se a odstoupil ode dveří. Uviděla Ťap, jak leží na gauči a spokojeně vrní.

"Jo, to je přesně ona." Byla ráda, že jí našla, ale on nevypadal moc rád, že by jí musel vrátit a tak jí pozval alespoň na čaj.

"Jste dobrá stopovatelka."

"Sama se trochu divím, ale jsem ráda, že jsem jí našla. Doma bych si pak připadala hrozně sama."

"Vy tady bydlíte sama?"

"Ne, jsem to u rodičů, pracuji v Evropě."

"To je docela dálka."

"Takže to vy jste tu sám uprostřed lesů."

"Jo.. A je mi tu fajn, když tu zrovna jsem. Mimochodem, říkejte mi Ben. Jak se jmenujete vy?"

"Annie. Ráda tě poznávám." Na chvíli zavládlo trapné ticho, ale pak se rozhodl, že jí odveze domů, stejně musí do studia. Bylo jí trochu trapné se ho ptát, proč musí zrovna teď do studia a tak to nechala být.

Celý zbytek svátků přemýšlela, co dělá tak sám v lese, ale když se vrátila domů, už si pomalu ani nevzpomněla, jak vypadá. Zavalila jí práce ze všech stran a několik měsíců nedělala nic jiného.

Když jí kamarádka celá nadšená pověděla, že s ní musí jít na koncert, byla trochu vedle. Vždyť nic takového neposlouchá. Odmítla. Ale kamarádka jí stále přesvědčovala. Nakonec musela uznat, že ta hudba není vůbec špatná. Pak jí postupně popisovala všechny členy a to, co na nich má nejradši. Když jí před obličej začala rvát obrázky, chvíli si je prohlížela. Jednoho z nich už někde viděla. Ale nemohla si vzpomenout. Pravděpodobně někde v televizi, když jsou teda tak slavní. Navečer kamarádku konečně vyhnala ze svého bytu s tím, že s ní na ten koncert teda půjde. Jen, co zavřel dveře, volala jí máma. Dnes si teda rozhodně neodpočine. Hodnou chvíli se vybavovala s mámou, když Ťap začala jančit jako by byl někdo za dveřma. Otevřela je. Nikde nikdo. Zase je zavřela, ale Ťap stále seděla před nimi. Ať si sedí. Hovor s mámou se zdál únavnější, než kdy jindy. Sedla si na gauč. Sotva se opřela, ozval se zvonek. Co za lidi asi tak chodí po večerech zvonit. Ťap vyváděla ještě víc. Otevřela dveře. Telefon jí spadl na zem.

"Ahoj." Usmál se.

"Bene?" Překvapeně skoro vykřikla.

Rychle si uvědomila, proč jednoho člena kapely poznávala. Žádná televize, ale zasněžená horská chatka.