Chybka, kterou jsem (ne)udělal

Chybka, kterou jsem (ne)udělal



Některé příběhy se nedají kompletně vymyslet… některé se prostě píšou samy… a nebo dají?



“Holky, on je to takovej tichej introvert, tak na něj buďte hodné.”

Inu nemýlila se.

Moc.

Slečna, která tuhle větu pronesla, byla moje bývalá šéfová, se kterou jsem si vlastně tak nějak lidsky sedl, a tak jsme často po práci vypili jedno či pět piv.

A ten tichý introvert? No, to jsem přece já. Mimochodem ten popis celkem sedl. Vždycky jsem měl trable vyjít s cizími lidmi a tým mých nových kolegů nebyl žádná výjimka. Cítil jsem, že jsem nezapadl, s několika z nich jsem se dostal i do stavu, že jsme se vzájemně odkázali do míst, kde slunce většinou nesvítí. Takže jsem svoje dny v práci trávil tím, že jsem měl sluchátka v uších, dělal ctrl+c ctrl+v, což bylo přesně to, co po mě zaměstnavatel chtěl, popíjel si firemní kávu a na pozadí obrazovky měl screenshot ze Lvího krále, kde Scar tvrdí, že je obklopen idioty. Tehdy mi to přišlo docela zábavné. Právě se zmíněnou šéfovou jsem měl na téma mého týmu několik rozhovorů, které nás takto sblížily. Já se otevřel jí a vlastně našel kamarádku.

Když mě toho večera pozvala za nima do jejích oblíbené hospody, do které bych normálně nevlezl, nebyl jsem úplně přesvědčený, že chci jít. Byl pátek a jediné, na co jsem měl chuť, bylo praštit sebou do postele a vylézt v pondělí. O deset let později, ideálně. Jenže pozvání na pivo se neodmítá, navíc bylo po výplatě, tak byl čas na nějaké “špatné rozhodnutí”. V ten okamžik jsem nevěděl, ani jak moc.

V zastrčené ulici, kousek od jedné z nejrušnějších stanic metra v Praze jsem se díval na dveře vedoucí do podzemí. Název Paradise vyvedený pouze fixou na skleněné výplni dveří mě zrovna nepřesvědčil, že stojím před dveřmi do hospody a ne do bordelu maskovaného za masážní salon. Vzal jsem za kliku s lehce zvýšeným srdečním tepem. Přivítal mě typicky hospodský závan směsi z cigaret, piva a diskutabilních životních voleb.

Od baru na mě mávala Šéfka. Židle podél baru sice pamatovaly už lepší časy, ale to podle mě i většina hostů.

“Ahoj, Dane, pojď máme VIP místa. Celej bar je pro nás.”

“Ahoj, čupr. Zase nám bude ráno blbě, co?”

“Nemáš chlastat, když to neumíš.”

“Vydrž, pro tyhle případy tady mám tohle,” řekl jsem a začal lovit něco v zadní kapse kalhot, načež jsem jí ukázal akorát vztyčený prostředník. Autorita k nadřízeným a společenský takt. To bylo vždycky moje.

Připojila s k nám její sestra a dvě další kamarádky, jejichž jména jsem zapomněl v moment, kdy se mi holky představily. Hodil jsem do sebe jedno zdravotní a dvě panáky banánového rumu, což se ukázalo jako velmi kvalitní volba pro večer. Vhodností pro má játra už jsem si tak jistý nebyl, což byla starost na úplně jiný den. Pravděpodobně ten zítřejší.

Rád bych tvrdil, že jsme probírali kulturně obohacující a motivační témata, ale když se debata potřetí stočila na to, že pracujeme s pitomci, že všichni v práci jsou pitomci a vlastně 95% planety jsou pitomci, vyjma nás, zavolala matka příroda.

S omluvou, že jdu zkontrolovat, jestli jsem ještě chlapeček, jsem se vydal na onu místnost. Po kvalitně provedeném aktu jsem se vrátil k baru, abych zjistil, že nám někdo přibyl. Slečna v modrých šatech s bílými puntíky.

Znáte ten moment, kdy se svět zastaví, v břiše ucítíte motýly a na pozadí začne hrát nějaký nasládlý oplodňovák?

Tak přesně to se nestalo.

Slečna mi zasedla místo.

Což mě asi iritovalo o něco víc než mělo.

Stoupl jsem si za ni a snažil se jí pohledem vypálit díru do zátylku. Šéfka to pozorovala s pobaveným úsměvem. Slečna sebou po patnácti vteřinách netrpělivě škubla, pokusila se odehnat imaginární mouchu, načež se otočila přímo mě do obličeje, který měl spoustu výrazů, ale úsměv mezi nimi nebyl.

"Libuše, Dan. Dane, Libuše," představila nás šéfka jakoby mimoděk s úšklebkem a pohledem upřeným daleko za bar.

Kývl jsem na ni, ona na mě, usmála a pustila mě zpět na židličku.

Něco muselo na tom úsměvu být, nedokážu to popsat ani zařadit. Ale to něco mě neustále nutilo po ní okem pokukovat. Něco v obličeji, co přesouvalo zcela plynule většinu krve v hlavě do zcela jiných míst. Anebo to bylo z toho banánového rumu, těžko říct.

Večer pomaličku plynul, slečna přecházela od svojí party k té naší.

“Nemám ráda, když mě lidi sledují,” řekla, když jsme zůstali na baru na chvíli samotní.

“Já zase, když mi lidi zasedávají místo.”

“Ale fuj, co seš to za gentlemana, že ani dámě nepřenecháš místo?”

“Pokud vím, tenhle živočišný druh už dávno vymřel.”

“Což je škoda,” řekla s těžko postřehnutelnou hořkostí v hlase.

“Co jsi myslela tím sledováním?” zeptal jsem se a modlil se, aby si nevšimla, jak se po ní dívám.

“Ale, všimla jsem si, jak se po mě občas koukneš. Vidíš něco, co se ti líbí?”

“Fuck,” proběhlo mi hlavou.

Následně se ozval ten ďábel na mém rameni.

“Tak ho hraj s ní,” šeptal.

“Možná vidím, možná nevidím.” řekl jsem a zapřel jí pohled do výstřihu, kde, popravdě řečeno, toho nebylo zrovna málo.

“Haha, moc vtipný,” opáčila, dvěma prsty mě vzala pod bradou a zatlačila nahoru.

Ten pohled očí. Něco bylo v těch očích.

Měl jsem co dělat, aby mi mozek naskočil zpátky. I ten v hlavě. A ona to věděla. A smála se.

“Vidím, že se dobře bavíte, děti,” ozvala se za námi šéfová.

"To nevím, bavíme?"

“To taky nevím."

"Navrhuji si na to dát panáka, a důkladně nad tím zauvažovat."

"Dobrý plán."

Šefová zavrtěla hlavou, zamumlala něco o nepoučitelnosti podřízených a už jsme klopili další kolo. Svět zmizel v oparu banánového rumu.

A bylo nám vlastně docela fajn.

V tenhle moment bych to mohl utnout. Potkal jsem hezkou holku, dali jsme si pár panáků, popovídali si o životě a každý by šel vlastní cestou… jenže to by nebyl můj život a tahle povídka by pak byla docela nudná. Večer nabral malinko jiný směr. Moc mi to nevadilo.

Z návštěvníků baru jsem očividně nebyl jediný, který měl trable s udržením pozornosti, minimálně co slečny Libuše týkalo. Když se bavila se šéfkou, odposlechl jsem pár vět.

“Tak jasně, že je tady, vždycky tu v pátek bývá.”

“A dělá potíže?”

“Ani ne, jenom spíš pokukuje. Nechápe, že jsme skončili.”

“Mu to vysvětli.”

“Nějaký nápad jak?”

Nezapomínejme, že než jsem vstoupil do podniku, byl jsem tichý introvert. Nicméně ten asi zůstal stát přede dveřmi. Vstal jsem, stoupl si vedle ní a objal ji kolem ramen. Možná se zatvářila trochu vyděšeně, ale to už mi bylo tak nějak jedno.



“Já bych pár nápadů měl, hraj to se mnou,” zašeptal jsem jí do ucha.

Zahihňala se jako školačka a přivinula se.

“Kde sedí? Vidí na nás?”

“Jo, u schodů, měli bychom ho mít přímo v zádech.”

“Paráda,” řekl jsem a pohladil ji po šíji. Přísahal bych, že jsem zahlédl jak jí naskočila husí kůže.

Šéfka protočila oči v sloup. S Libuší jsme se na sebe usmáli. Asi jako dvě děti, které někdo přistihne při zlobení.

Frajer se díval a evidentně rudl. Normálně bych měl strach, že chytnu jednu od něj a druhou o zem. Jestli to ale bylo vědomím, že mám vedle sebe hezkou holku, nebo alkoholem, těžko říct, nicméně jsem neměl strach. Co jsem měl byla definitivně odvaha.

Moje ruka skončila na jejím zadku s lehkým plácnutím. Věnovala mi nevěřícný pohled.

“Copak? Příliš?” zeptal jsem.

“Ne. Ano. Nevím. Prosím tě, tohle jen ten tichý introvert, co měl přijít?” směřovala otázku mojí šéfce.

“Jo, to je on,” přitakala.

“Tichej introvert a ty jsi přivedla tohle?” Ukázala na mě, načež mě pohladila po vlasech.

“Nezlob,” a plácl jsem jí podruhé. Ztěžka polkla. Nebo se mi to možná zdálo. Kdo ví.

Nicméně pro chlapce, který tohle představení sledoval, to očividně bylo příliš.

Zprudka vstal, až židle zaskřípala na kachličkách, hodil vztekle pětistovku na stůl a při odchodu za sebou práskl dveřmi.

“Mise splněna, si myslím,” okomentoval jsem a chtěl ji pustit.

Držela se mě o několik vteřin déle, než bych čekal. Když jsem se vrátil na svou židličku, ona sledovala pár sekund špičky svých bot a malinko se červenala. Ale taky to mohlo být tím horkem v podniku.

Barman se na mě beze slova podíval, vztyčil dva prsty. Zavrtěl jsem hlavou a ukázal tři. Přejel si mě, šéfku a Libuši pohledem, pokrčil rameny a rozlil pití do tří panáků.

“Na co pijeme?”

“Na špatné rozhodnutí?” navrhl jsem.

“S tím můžu žít,” řekla ta slečna, kterou jsem před pár minutami objímal.

Po dvou kolech se Libuše omluvila a já zůstal se šéfkou o samotě.

“Ok, tak co je s ní špatně?”

“Proč by s ní bylo něco špatně?”

“Je hezká, očividně svobodná a nejspíš se jí líbím. Něco s ní musí být špatně.”

“Tobě je pětadvacet?”

“No dovol? Šestadvacet.”

“Ježiš sorry, nepotřebuješ kapesník? Kolik si myslíš, že jí je?”

“Uff, to je zákeřná otázka, ale protože jsem již poučen, že se na tohle ptát nemám, tak všem holkám přeji všechno nejlepší k osmnáctinám. Pokaždé. Každý rok. Už vím, proč mě nemají rádi na rodinných oslavách.”

“Osmnáct jí bylo asi před patnácti lety,” řekla očividně ne tak pobavená mojí rodinou historii, jak bych čekal.

Nějak se mi tomu nechtělo věřit. Že by pivní potažmo rumové brýle?

“Fakt? Si děláš srandu, ne?”

“Ne, navíc je ještě čerstvě po rozvodu.”

“Fajn,” odtušil jsem a ze srandy nahodil dotaz, “a má aspoň tři děti?”

“Ne, má jedno.”

Měl jsem poslechnout hlas rozumu. Ukončit to, sednout do taxíku, anebo se vydat nejkratší cestou do postele. Do vlastní. Jenže mládí je blbé. A já jsem duchem stále mlád. A možná tomu taky nepomohlo to, že se vrátila za námi.



“Přišla jsem o něco?”

“Ale tady mladej vyzvídal,” práskla mě šéfová.

Zapřel jsem pohled do půllitru piva a tvářil se, že tam vlastně vůbec nejsem. A ano, brzdil jsem panáky pivem. Ne, nebylo to chytré. Ale jsem původem z Moravy, a jak se říká, my jediní jsme s alkoholem remizovali.

“A víš, co se říká o těch, co jsou zvědaví?” zašeptala mi Libuše do ucha.

“Budou brzo staří? Moc se dozví? Dostanou po hubě? Trošku se mi tyhle odpovědi pletou,” odpověděl jsem tiše zpět.



Ušklíbla se.

“Opravdu, kde jsi k němu přišla? Ty s ním pracuješ?” směřoval dotaz opět na šéfovou.

“Hele já ho nepřijímala, to ta přede mnou. A většinou ho v práci ani mluvit neslyšíme. Dneska toho nakecal víc jak za posledního půlroku.”

“Díky šéfko, jsi fakt poklad. Už tě jenom zakopat. Na pustém ostrově,” zamumlal jsem si pod nos.

Věnovala mi pohled skrz přivřené oči tak, jak to umí jenom ženské. Rozhodl jsem se pro taktický ustup na toaletu.

Na to, kolik jsme toho vypili, se svět zatím jenom pořád příjemně motal. Vlastně jsem byl dost překvapený, že Pražandy stále drží krok.

Procházel jsem delší chodbou, která vedla zpět k baru. Z odbočky, která směřovala do místnosti pro zaměstnance, najednou vystřelila ruka, která mě stáhla do tmy. Ucítil jsem povědomý parfém. A taky mě zatlačila na hrudi poměrně velká prsa.

“Mlč,” řekla, chytla mě za tričko, přitáhla si mě blíž a políbila mě.

Čas se opravdu zastavil a něco jsem ucítil v břiše. No, spíš pod ním.

Těch pár vteřin, co jsme v chodbičce byli schovaní, bylo to nejerotičtější, co jsem za několik měsíců zažil. Nebylo to jenom z představy, že já jsem ji vyprovokoval. Měl jsem pocit, že ona sama mě chce. Což bylo trochu nové.

Když měla dost, lehce mě odstrčila, upravila si vlasy, přejela prsty po rtech, jestli rtěnka stále drží a aniž by se na mě zpátky podívala, odešla zpět k baru. Já ještě chvíli stál v tmě a přemýšlel, co se to vlastně stalo. Všechno to měla být jenom hra, jenom legrace. Přece tyhle věci se dějí jenom ve filmech, ne?

Barman se s děvčaty dohadoval, že kvůli nim nebude otevírat další láhev, když už mají patnáct minut zavřeno. Děvčata mu zase vysvětlovala, že se o ni dokážou postarat. O dvě věty později barman kapituloval a rozléval opět banánový rum.

Osazenstvo baru se pomaličku vytrácelo, ale pořád zůstávalo dost stolů obsazených.

"Alkohol a špatné rozhodnutí, Dane," pomyslel jsem si v duchu a stejně tak jsem v odpověď pokrčil rameny.

Vtlačil jsem se mezi šéfku a její sestru. Libuše stála vedle a ani pohledem o mě nezavadila. Nevěděl jsem, jestli to je dobré znamení, špatné znamení nebo vlastně jestli to má vůbec něco znamenat. Zábava se opět rozjela. Teda jestli se za zábavu dá považovat hulákaní tří sester a nonstop opakovat, že si dáme sedm piv a jednu zelenou, načež jsme plynule navázali Mexico, mexico sombrero grande tequila.

Při návrhu, že budeme na tom úzkém baru tancovat, už ale barman vztekle praštil pěstí do výčepu, schoval nedopitou láhev rumu do zázemí a ukázal na nás a následně ke kase. Ten týpek toho očividně moc nenamluví.

Holky už si volali taxík a já, který jsem bydlel na druhé straně města, smutně listoval v jízdních řádech, abych trefil noční socku domů. Posadil jsem se na schody a pohledem probíjel telefon. Párty byla u konce. Tady ten flirt, či co to vlastně bylo, skončí a my si půjdeme každý svou cestou.

“Co tam hledáš?” ozvalo se vedle mě, to když si modro bílé šaty přisedly.

“No, cestu domů. Ty jedeš se ségrama, co?”

“Jo jo, bydlíme na stejné trase,” odvětila.

“Já to mám bohužel na druhou stranu, takže mě čeká v nočce obvyklá směs opilců, feťáků a puberťáků, co jsou hrozně vtipní. Moment, to poslední jsem vlastně já.”

Usmála se.

“Ty a puberťák? Kolik, že ti je? Dvacetpět?”

“No dovol, dvacet šest.” Co to dneska ty ženské mají s těma pětadvaceti?

“Ach tááááák, pardon,” řekla viditelně pobaveně.

“Duševně navždy puberťák, víš, Líbo?”

“Neříkej mi tak, nejsem Líba ani Libka. Jenom Libuše,” odsekla ne úplně přívětivě.

“Pardon, můžu ti říkat aspoň Matko?”

“Ne! A oblíkej se, ty puberťáku, party už skončila,” zavrčela.

“Já vím,” řekl jsem a nejspíš lítost v mém hlase nebyla moc předstíraná. Ani ne tak z toho, že party skončila, jako z toho, že jsem ji před odchodem naštval.

Studený únorový večer, či spíše brzké ráno, mi uštědřil solidní facku poté, co jsem z baru vylezl. Taxík už na holky čekal a já se chtěl jenom rozloučit, než se dámy uráčí nastoupit a odjet.

I tady by to mohlo skončit, že? Krátká povídka jenom o tom, jak se dva lidi potkají, vypijou si, trošku si zablbnou, krátce zahoří, ona sedne do taxíku a on už jí nikdy neuvidí. Takových příběhů se přece jenom v Praze musí stát desítky denně, ne? Jenže tohle je můj příběh.

Domů jsem se ještě dostat neměl.

A děti by měli jít v tenhle okamžik spát.

Sestry s rozloučením naskákaly do taxíku, Libuše zůstala stát ve dveřích a kývla na mě. Pokrčil jsem obočí v náznak, že nemám absolutní tušení, co po mě chce. Kývla jenom hlavou a ukázala do taxíku. Udělal jsem krok ke dveřím auta. Ta samá ruka, co mě před hodinou stáhla do tmavé chodby, mě teďka stáhla do taxíku.

“Co se to sakra děje?” znělo mi v hlavě a přísahal bych, že ten ďábel, co mi radil, se jenom přiblble smál.

Naklonil jsem se k Libuši a zašeptal: “Myslel jsem, že jsi naštvaná… a taky že party skončila.”

“Nejsem. A skončila... pro ostatní,” a s tím mě lehce kousla do ucha.

Málem jsem vyskočil z kůže.

Do dneška si nejsem přesně jistý, co holky stihly postřehnout v tom taxíku. Jestli tohle pohryznutí, naši tichou konverzaci, anebo to, že moje ruce cestovaly po záhybech bílomodrých punťíkatých šatů.

Nejprve si vystoupila jedna sestra a o pár minut a několik ulic později i druhá. Obě se culili a naprosto nepokrytě a nezávisle na sobě nám přáli, ať si užijeme zbytek večera.

Ta část mozku, která zvládala ještě přemýšlet, zatím vymýšlela různé katastrofické scénáře. Čeká doma manžel/přítel/otec? Kdo hlídá malého? Přiváže mě k posteli? Nebo hůř, ve sklepě a bude ze mě postupně ukrajovat? Jak daleko to nechá zajít? Co když mě vykopne přede dveřmi a já si dám chůzi hanby přes celé město? Co až ze sebe všechno shodím a ona se smíchy složí?

Z přemýšlení nad kravinami mě vyrušil polibek na rty a věta “Jsme tady.”

Zastavili jsme před jedním z panelových bytů v části města, o které jsem si byl naprosto jistý, že za světla už nikdy nenajdu. Taxíkař z nás musel mít asi srandu. Když jsme vystupovali, ksichtil se úplně stejně jako sestry. Jenže nám to bylo fuk, zaklesnutí do sebe jsme měli co dělat, abychom se dostali z taxíku ven. Ani jsem se nenadál a stál jsem před dveřmi do jejího bytu. Můj pohled zabloudil na příjmení, které bylo napsané pod kukátkem. Libuše si toho všimla a s ohledem na to, kolik toho vypila, si velmi hbitě stoupla zády ke dveřím a zakryla mi tak pohled.

“Ok, takže nemám vědět, jak se jmenuje?” napadlo mě. “Ne že bych se na to nemohl zeptat šéfky…”

“Pojď dál,” řekla a na rtech měla zase ten školácký úsměv.

Úzká předsíň, vstup do obývacího pokoje skrz ložnici. Nezvyklé. Malý byt, v kterém žijí dva lidi. Jedno z nich je jistě malé dítě. Teda pokud si maminka ráda nehraje na koberci s motivem města a neprohání po něm angličáky. Na stěně několik fotek, někdo s dlouhými vlasy. Očividně ne Libuše. Ta stála uprostřed obýváku, který byl nyní osvětlený jenom malou lampičkou. Zapátral jsem po pokoji, co ještě mi na sebe paní domácí prozradí.

Ukázal jsem na fotku.

“Ty jsi měla dlouhé vlasy?”

“To je ségra. Neprohlížej si tu prosím fotky.” Školácký úsměv byl pryč.

“Pardon,” zašeptal jsem, přistoupil k ní a pohladil ji po obličeji. Zase jsem se začal ztrácet v pohledu těch modrých, možná modrošedých očích. V přítmí pokoje jsem to nedokázal odlišit. Otočila se ke mně zády a sklonila hlavu. Položil jsem jí ruce na ramena a políbil na krk.

Lehce vzdychla.

“Byl bys tak hodný?” řekla a ukázala dozadu na zip šatů.

“Jak si jenom slečna přeje,” odpověděl jsem a zatáhl jezdcem až dolů. Šaty z ní samy sklouzly.

Ladicí souprava spodního prádla s podvazky.

Na sucho jsem polkl.

Ten, kdo se toho večera rozhodl, že bude mít sex, jsem určitě nebyl primárně já. Ale vůbec nemůžu říct, že by mi to vadilo.

Vždycky jsem přirovnával sundávání spodního prádla z dívky k rozbalovaní vánočního dárku. Akorát tohle byl ten případ, kdy vám nevadilo, že je ten dárek pod obalem očividně měkký. Což prsa zkrátka jsou. Jsou totiž plná chlapeckých představ a snů.

Zatímco podprsenka šla dolů osvědčeným chvatem, u podvazkového pásu jsem celkem očividně potřeboval pomoc diváků v sálu. Nebo přítele na telefonu. Chvíli moje zápolení pobaveně sledovala, načež mě odstrčila, strhla ze mě tričko a velice zručně mě dokázala zbavit pásku a kalhot.

“Že ty už jsi to někdy dělala, co?”

Její pohled zpoza přivřených očí.

Čas na blbé vtípky očividně skončil.

Zahodil jsem do kouta zbytek oblečení, které jsem na sobě měl. Ona následovala mého příkladu. Kdybych tušil, že se ten podvazkový pás sundává normálně jako jakékoliv jiné spodní prádlo, mohl jsem si ušetřit spoustu trablů. Inu mladý a nezkušený, jak říkával můj učitel matematiky. Akorát on tenkrát mluvil o matematice. Doufám.

Asi zachytila, že jsem myšlenkami někde jinde.

“Všechno v pořádku?”

To byl stud, co jsem zaslechl v jejím hlase?

“Já jen…”

“Co?”

“Jsi moc krásná.”


Vyprskla smíchy.

No tak, myslel jsem to vážně.

Strčil jsem do ní, až se svalila na sedačku. Dosedla, přehodila nohu přes nohu a nejspíš by to vypadalo velmi elegantně. Teda, kdyby nebyla nahá. Klekl jsem si před ní, dvěma prsty nahmatal kotník a pomalinku jsem přejížděl nahoru ke kolenu. Na to jsem lehce zatlačil, aby se rozkročila. Pochopila. Svezla se v sedu, nervozně se usmála a zavřela oči.

Polibky jsem se posouval po vnitřní straně stehna až “tam”. Trvalo to jenom několik málo pohybů jazykem, než se pokojem začalo ozývat tiché sténání. To získávalo na intenzitě stejně jako nehty zarážené do mé šíje. Hlas se po několika minutách zlomil v hlasité úlevě. Já měl aspoň prostor se nadechnout.

“Jsi samé překvapení, mladíku,” řekla pozvolna. Nahmátla deku a přikryla se. Vklouzl jsem za ní a ona se ke mně přitulila. Chvilku jsme mlčky leželi jenom v objetí. Já přemýšlel, co se to vlastně dneska stalo a jak to, že jsem se tu ocitnul.



“Stává se ti tohle často?” zeptala se mě náhle.

“Jako, že si mě nějaká mamina odtáhne večer z baru domů?”

“Neříkej mi mamina. Jo, myslím tohle.”

“Tak za posledních šestadvacet let je tohle poprvé.”

“I pro mě.”

Pod dekou moje ruce zase začaly zvědavě zkoumat její křivky.

Víte, co musí mít každá správná povídka? Samosebou hlavní hrdiny. V tomto případě dva. Ti v tuhle chvíli leží na gauči, zabráni do sebe. Tedy aspoň jak se zdá. Musí mít zápletku. Ta je zase o tom, jak se tihle dva lidi potkali a kam je jejich cesta dovedla. A to poslední? To je zvrat. Ten pro můj příběh totiž přišel zčistajasna.

Odstrčila moji ruku, zabalila se do deky a stoupla si k oknu tak, abych na ni neviděl. Tipl bych si, že měla v očích takový ten nepřítomný pohled, když se člověk nechává unést svými myšlenkami. Něco se pokazilo. A já nevěděl co.

“Nezlob se, ale můžu tě poprosit, abys šel?” řekla po chvíli.

Nezlobil jsem se. Byl jsem zmatený. Ale nebyl jsem v pozici, abych si kladl nároky. Navíc tak už to u mě bývá. Nikdy nic normálního. V rychlosti jsem na sebe naházel oblečení, přejel pohledem pokoj a koberec s motivem silnice. Nikde nic nezůstalo. Jenom ticho ve vzduchu.

Přistoupil jsem k ní a položil jí ruce na ramena. Sice mě neodehnala, ale i tak jsem cítil, jak ztuhla.

“Jsi v pořádku?” zeptal jsem se.

“Jo, jsem.”

“Myslím to vážně. Jestli jsem něco pokazil, tak se omlouvám.”

“Nic jsi nepokazil. Já si jen uvědomila, že můj šílený svět by tě neměl zahrnovat. Nezlob se.”

“Nezlobím, asi to i chápu,” opáčil jsem, což byla mimochodem lež. Nechápal jsem vůbec nic.

Otočila se na mě, vlepila mu pusu na líc a já šel. Už jsem chtěl vzít za kliku domovních vrat, když v tom mě upoutalo jméno na schránce. Musel jsem se uchechtnout. Libuše Chybná. Chyba. Spíš jenom Chybka. Chybka, kterou jsem (ne)udělal?

Zima byla, minimálně podle teploty, jak z ruského filmu, ale mně to bylo fuk. Pořád jsem zpracovával ten zážitek. Nikdy se mi nestalo, aby si mě slečna vzala domů a v půlce mě zase vypakovala. Když jsem se konečně dohrabal na byt, byl jsem už úplně střízlivý, ale o nic méně zmatený. I když jsem zavřel oči, pořád se mi tam míhal obraz toho, jak se líbáme na chodbě ve Paradisu.

Ještě jednu věci musí správná povídka mít. Závěr. Já ten svůj neměl. Nebo respektive, ne hned.

Trvalo to pár dní, než jsem se odhodlal dostat z šéfky telefonní číslo na Libuši. Volat nepřipadalo v úvahu, a tak jsem smolil zprávu.

“Co musí jeden tichý introvert udělat proto, aby s ním ta pohledná slečna v bílomodrých šatech šla na kávu? Ve vší počestnosti, samosebou.”

Nic. Hodinu, dvě. Celou noc.

Její odpověď přišla až druhý den. Neudělala mi radost, ale to se snad ani nedalo čekat.

“Mily tichy introverte, tvůj zájem mě těší. Nicméně "slečna" je o mnoho let starší než ty, je sama na malé děcko a má poměrně hektický a komplikovaný život, do kterého se tiší introverti vážne nechtějí zamíchat ani ve vší počestnosti, to mi věř. Kdybych měla více volna, na kávu bych sice zašla, ale výsledná informace by nebyla jiná. V současné situaci ale pečlivě vážím každou minutu, tak se na mě prosím nezlob.”

Nezlobil jsem se. Prostě jsme spolu jeden večer hráli a akorát nikdo nevyhrál.

Svůj konec jsem ale dostal. Ne ten den ani za týden.

O osm měsíců později, to když jsme na sebe zase jednou náhodou natrefili.

Ale to už je jiný příběh.