Můj květen

Sedím a čekám. Do posledního vagónu jsem si sedl půl hodinu před odjezdem vlaku. Koukám, jak se pomalu zaplňuje, místo za místem, obličej za obličejem.
Každý člověk má svou cestu, svůj cíl…
Čím dál tím častěji se koukám k výstupu z podchodu. Objevíš se? Slíbilas to. Tolik jsem se na tu cestu těšil a Ty, myslím, taky. Zavolala bys, kdyby něco, ne? Koukám a minuty se krátí, přichází méně a méně lidí. S každým objevením člověka dole na schodech doufám v Tebe. Nepřicházíš…
Jedu sám v kupé. Tak se mi mísí myšlenky v hlavě. Nemohla jsi, nebo si nechtěla? Sedím v ponurém světle, které je v tuto chvíli snad ještě ponurejší. Koukám nepřítomně z okna. Vidím ty nádherné rozkvetlé stromy a louky. Tak se mi to vše mísí, všechny ty myšlenky, přání, sliby a skutečnost.
Uvědomuji si jedno – toužím. A vím po čem, vím po kom.
Celou tu dobu jízdy jsem se nedokázal vyrovnat se skutečností, nechápal jsem, neuvědomoval si. Marně jsem v Tebe doufal, tak přál jsem si Tě zahlídnout v Chrudimi, desítky dlouhých minut jsem čekal na počátku naší cesty, na kraji Žďárských vrchů. – Bylo odpoledne, v rukou jsem dřímal Sonety pro Tebe a o Tobě, přívěsek, který jsem Ti přivezl, dusil jsem v sobě zprávy, kterými jsem Tě chtěl potěšit. A co teď? Jsem SÁM. SÁM ve chvíli, o které jsem snil a sním už dlouhé měsíce co Tě znám, poznat Tě nezávazně, na neutrální půdě. A co teď? – Mají mé Sonety vůbec nějaký význam?, náhrdelník mám hodit do řeky, kterou budu míjet na své nekonečné cestě? A myšlenky mám spolknout? Proč mi vše zrovna Tebe připomíná? A proč zrovna Tebe teď dřímám ve svých osamocených dlaních? A proč ten květen tolik řve!!!
DOST! – Tak se jmenovala báseň, kterou jsem Ti napsal. Ano, už včera jsem věděl, že nepojedeš. Nemohl jsem uvěřit ve splnění mého snu. A, bohužel, ani Tobě jsem moc nevěřil. --- Snad i toto mně pomohlo odpoutat se od mých sežírajících myšlenek. Od toho, abych byl vůči Tobě zaujatý. Vždyť si neustále moje kamarádka a já jeden z mnoha poblázněných kluků, co si myslej, že vysvobodí svět. A každý z nás, aniž je právě teď vázán něčím důvěrným k nějakému člověku, by se neměl na druhého zaměřovat a způsobovat mu tím nějaké nepříjemnosti, anebo nepříjemnosti sám sobě.
Ano, každým krokem jsem Tě začínal vidět jako tu kamarádku, kterou jsem potkal čistě náhodně při mých nezbytných studentských aktivitách, které jsem byl alespoň trochu zajímavý. Každým krokem vedle mne byla více a více bližší osoba. Zanedlouho neexistoval můj svět. Byl to svět nás obou. Ukazoval jsem Ti hnízda ptáků, zajímavé kameny, vzácné jedle, máchal se s Tebou ve studené vodě, vypravoval Ti historky, které jsem notně zveličoval, to pro Tvůj smích. Protože Ty se směješ úžasně.
Ne, nemyslím, že by to byla neschopnost vypořádat se s vlastní samotou. Prožil jsem nesčetné chvíle sám na vandrech, v horách. To bylo něco jiného. Už jsem to kdysi poznal, něco moc pokorného, pocházející z člověčího nitra. Co jsou však myšlenky a tyto řádky…Co jsou sny a přání… A v zahradě kvete tolik jabloní…
Z čista jasna se přede mnou objevila nádherná louka obklopená lesy a sadem. Věděl jsem o co jde. To je přesně místo ztvořené pro mne, tedy pro nás. Louka byla téměř v rovině. Na východě lemovaná borovicemi, na severu kvetoucími jabloněmi, na západě smrky a na jihu, za mými zády, byl výběžek s modříny a borovicemi. Tam byly stromy řídké a mezi nimi rostla tráva. Obrázek vymalovaný. Před modříny byla lavička a ohniště. Krásné místo, moc krásné. A jestli jsem něco podobného přes den hledal, tak toto je právě ono. Hned jsem rozdělal oheň. Koukal jsem na oblohu. A jak jsem cítil tu vůni jara! Čerstvou trávu, vůni modřínů, smůlu z ohně a ty jabloně tam nahoře. A Ty tu Jano nejsi…
Když jsem dojedl poslední sousto a zadíval se Ti hluboko do očí a pohladil Tvou tvář, pomalu jsem chtěl uzavřít víčka. Zavřít oči pro tuto krásnou chvíli. Zapamatovat si obraz této kouzelné krajiny a Tebe, slunce, které tak krvavě barvilo oblohu. Možná zavřít oči navždy. – Sám a přece tak bohatý. Louka, stromy, nebe, oheň, já … a někde v dálce Ty. Tak v dálce a přece blízko.
Procitl jsem, už se hodně setmělo. Vítr teď zesílil a notně mával větvemi nade mnou. Do žhavých uhlíků dul tak silně, že se vždy v jeho vlnách rozsvěcovaly a vrhaly stíny kamenů do širokého kola. I tak bylo neuvěřitelné dusno a hvězdy se rozsvěcovaly mezi chuchvalci mraků nad mou hlavou. Já a příroda. Louka byla prázdná a tmavá, ještě tmavší byly smrky, které se při naražení větru ohýbaly sem a tam. Bylo dusno a v tom dusnu se znásobovaly všechny ty mně darované vůně. Kéž bych je zde, v té divoké noci, nedýchal sám…
Nemám tušení, za jak dlouho jsem se mohl zase vzbudit. Vítr úplně polevil. A nebi byly milióny hvězd. Vzduch byl čistý a studený. Rozhlížel jsem se po louce, kde se páslo několik srn. Bylo dost světlo, abych mohl rozeznat, co kolem mne je, jaký život kolem panuje. Vítr se jen velice jemně opíral o mé tváře. – Nebyl to špatný den. – Jaký by byl však s Tebou? – Vedle mne zelo prázdno. Jak toužil jsem Tě vidět spící vedle mne. Jak toužil jsem, toužil a toužil… A byl květen, můj květen…!


5. 5. 1997