Pohátka o Nástěnce a Pegottovi

Vysoké hory a temné hvozdy tvořily hradbu kolem velikého mjesta Klaná Žilín.Jen klikatá kamenitá cesta vedla přes černý les do vsi Čuhalovice a na druhů stranu do území kopaničářského a králofství Hornouherského.Nad městem směrem severovýchodním čněla vysoká skála Petrof ( z latinského skála-petrus) a na ní sa roskládál stejnojmenný hrad.Tmavé věže sa tyčily k nebesom,mocné hradby oddělovaly palác od vsi,kerá ležela pot hradem a menovala sa podla něho Petrůfka.Doškem kryté dřevjenice sa k hradbám tulily jako kuřátka ke kvočně,malý kostelík stál na návsi a o večerech sa horama nésl klinkot jeho zvonka. Krčma ve vsi nebyla,neb lid petrůfskýl byl bohabojný,pracovitý a gořalce neholdoval.To uš se tak nedalo zcela řéct o hradních pánech,kerýma byli uš po staletí Petrové s Gottfrieda.V dobje našeho povídání vládl na hradě hrabě Petrus Pegott IV. von Gottfried,udatný bojovník a dobrý hospodář,pravý otec svojich podaných.Ke služebnictvu byl přísný,ale spravedlivý,nemlátil je snad železnou tyčí,jen je občas,ne víckrát než čtyřikrát do týdne,otcovsky pokáral býkovcem.Když mu sluha ukradl zlaťák, nenechal ho narazit na kůl ani upálit,jenom tak nějak sousedsky povjesit.Jak ke služebníkom, tak dobrý byl aji k sedlákom a dyš jeho čeleď odvezla z jejich statečků posledení obilé,poslední slépku,lidé jen vlídně kynuli zaťatou pjestí k hradu a šli do lesa opatřit si na zimu trochu žaludů a bukvic.Moc nesměli,aby nehladověli divočáci a jiná zvěř,kterou pan Petrus rád lovil.

Byl však hradní pán osamělý,chyběla ruka hospodyně na zámku,chyběl rostomilý dětský štebot v hodovní síni.Bez žen hradní pán úplně nebyl, občas zašel za děvečkama o pošpásoval s nima na seně a dyš nekerá přišla do hanby, nechal ju bičem vypráskat s hradu,aby nekazila morálku,protože byl velmi mravopočestný a puritánský,teda na ostatní.

Jednou večer seděl Petrus u krba,popíjál borovičku ze zlatého poháru ,v kříšťálovém korbeli zlátla brodská chmelovina,a tu povídal vjernému sluhovi Strožochovi,kerý sa krčíl f kůtě:“Je čas opatřit si věrnou družku,zítra,ty líná kůže,osedláš mého vraníka a vyrazím se podívat po kraji,ešli nejakou najdu“.Jak řekl,tak sa stalo a druhého dne za rosy vyjel z hradu následován věrným sluhou,který,jsa poněkud při těle,jel na pivovarském valachovi,obtíženém též čutorou borovičky a měchem z kozí kůže plným dobrého piva,kartonem kuřek a tornou s klobásami,uzeným,tlačenkou a dalšími laskominami.

Jeli zvolna směrem na Slavičín,u vysílače a zesilovače mobilního signálu zahnuli vpravo a projížděli vonnými lesy,šťavnatými lučinami,kochali se spěvem ftáků a jiné havěti.Před polednem dojeli k pasece nedaleko Kladeňského rybníka,kde Petrus kázal zastavit.Seskočil a uvelebil se ve stínu a věrný Strožoch hned podával borovičku,naléval pivo do feldpoháru,krájel různé pochoutky a a obsluhoval. Když se pán dobře najedl a napil,zápálíl si kuřku a přemýšlel, usoudil, že by nebylo špatné, zajet se okoupat a osvěžit se na těle i na duchu.Sluhu nechal namístě,přikázal mu,ať dobře hlídá,svůj pokyn doplnil žertovným kopancem a jen tak nalehko vyrazil k rybníku.
Když již sjížděl ze svahu,zaslechl od rybníka dívčí hlásky a smích,kteréžto se rozléhaly po krajině. Zvolnil a kryt za hložím se pomalu blížil.Když se křoví poněkud rozestoupilo,spatřil tři krásné nahé dívky ve vodě,any si hrají a dovádějí. Že by to byly vodní víly čili Rusalky?,blesklo mu hlavou, ale na to mu připadaly vskutku příliš živé,když pozoroval jejich těla se zaměřením na ňádra,stehna, zadečky a jiné .A opravdu nebyly to víly,byly to tři dívky z Kladné,divoká Guta,snědá a černovlasá Baruška a něžná Nastěnka,které se vydaly k rybníku,aby smočily svá tílka a vystavily je nejen vodě, ale i zářným paprskům slunce. V domění,že jsou široko daleko samy,odložily šat a rozprovlasatěly se,poskytujíc tak maně nevítanému hostu krásný pohled. Tu se Petrus rozdivočil,pobídl svého oře a vjel do rybníka ,až voda vysoko stříkala. Dívky začaly pištět ,ale nepřestaly pozorovat urostlého jezdce,jeho tvář porostlou kadeřavým vousem,bujnou kštici i urostlé tělo.

„Tak, která budete mojí ženou“,vzkřikl Petrus,pozoruje dívky.“Já“ vykřikla Guta a hned se bralu ke břehu,aby si ji mohl náležitě prohlédnout ze všech stran,vyzývavě natřásajíc ňadry,“Ne,já,já..“ křičela Baruška a už se lísala,k Petrusově noze a líbala lem jeho brokátového roucha (někteří vypravěči tuto pasáž zkomolili, když říkali „poklekla před ním,jak sesedl s koně a políbila mu lem roucha“- a od té doby se v kraji říká pánskému přirození lemrouch).Jen zlatovlasá Nastěnka mlčela ,klopila poměnkový zrak,jednou ručkou zakrývala dvé růžových poupátek a druhou svou hanbu,jak se tenkrát říkalo.To se Petrusovi líbilo,“Jak se jmenuješ,děvče“ otázal se,“Nastěnka“,odpověděla cudná dívka,“Není ti zima ,děvče ?“ „Není dědečku,není mrazíčku“ odpovídala dívenka,jak ji naučili. Tu se Petrus již neovládl ,vykřikl „Nastěnku chci za ženu !“ přijel k ní,sklonil se,svalnatou rukou ji uchopil kolem pasu,vyzdvihl do sedla a odvážel do lesa,když Nastěnka ještě nenápadně udělala na kamarádky dlouhý nos.

V lese,na hebkém,mechovém lůžku pak Petrus zmocnil se dvé růžových poupátek a plenil je jako krtek zahrádku,přitom vyznával lásku Nastěnce tak divoce,až na ně padaly žaludy a suché větvičky, a poté řekl: „Teď Tě zavezu domů a do týdne bude svatba,jestli svolíš „.“Ano,ach ano“,šepotaly růžové rtíky a oba byli v sedmém nebi.I zaobalil ji do svého brokátového pláště a vezl ji domů,do malé tvrze,odkud Nastěnka von Gottfried pocházela,jak lze soudit podle příjmí,byli vzdáleně příbuzní.Její stařičká matka seděla na zápraží a dívala se ,jaký vzácný host k nim přijíždí.Poznala hradního pána,klesla na kolena a když jezdec sundal s koně a vybalil z pláště nahou Nastěnku,pokřižovala se a zabjedovala: „Jéžišmarjá,už zas?“Petrus řekl: „Matko,žádám Vás o ruku Vaší dcéry a do týdňa přichystám svajbu a přijedu si pro ňu“.Stařenka nemohla dojetím ani promluvit,takové štěstí,takové štěstí,přece se dcerunka dočká lepšího života než já.Nabídla hned hraběti lahvové pivo a když ten si řekl o dvě a hned je vyzunkl, řekla mu : „ Milosti,dyť Vy budete vypadat jak stelný žebrák“.“Tak mi ji, matko,opatrujte,za týden si pro ni přijedu“,řekl Petrus,pobídl svého araba a odcválál směrem k Petrůfce,zůstaviv sluhu Strožocha,který zatím všechno snědl a vypil,chrápat na pasece.