Nálet Valentýnek

Opět seděl skrčen v rohu a naslouchal šumu hvězd. Tak rád by rozumněl jejich řeči. Stejně rád by rozumněl těm prázdným pohledům, které tak často míjí. A zítra má přijít Svatý Valentýn. Den, kdy jsou všechny oči po probuzení zality nadějí, z které před spaním nezbyde ani jedna jiskra. Den, běhěm kterého se zvětšuje propast mezi zamilovanými a mezi těmi, kteří ze tmy vzhlížejí ke hvězdám.
David si přál přes tuto propast pověsit lávku. Už jako malý chtěl změnit svět. Dříve doufal, že najde vypínač ke slunci a bude rozsvicet a zhasínat, kdykoliv se mu zachce. Ale teď...stačil by mu jen pouhý úsměv. Úsměv lidí, které míjí každý den.
Sedl ke stolu a začal psát. Že by se mu konečně podařilo přetlumočit hvězdné brepty? Vznikla první básnička. Bylo krásné představit si, že je zamilovaný. Psaní pak šlo lépe od ruky.

,,Můj stín sledoval tvůj.
Tvá tvář míjela mou.
Mé ruce se třásly,
čekaly, až tě obejmou.

Nevím jestli mám plakat
a nebo se mám smát.
Jedno však vím:
Letos budou vločky hřát.

V tvých očích nezhasne
ani jediná hvězda.
Žádný sen bez tebe
už se mi nezdá.

Slyším tvé kroky
a vím kudy jít.
Po boku s tebou
už nemusím snít.

Bojíš se stínů
a já už vím co s tím.
Až budeš se zase třást,
přijdu a rozsvítím...

...Navždy Tvůj Anonym...=)"

Podváděl sám sebe. Dokonce si na chvíli myslel, že se motýli v břiše probouzejí k životu. Nesmysl. Moc dobře věděl, že všichni leží na dně žaludku, křídla sklopené. Prohráli svůj boj se žaludeční stěnou. Někdo se bál pustit je ven. Nejspíš, že by je už nikdy nepochytal.
Ten falešný pocit se mu zamlouval. Brzy vznikla druhá báseň.

,,Z hluboké studnice snů,
vylovím ten ze snů nejhlubší.
I když budu muset měnit
za srdce a možná i za duši.

I ta nejvzdálenější hvězda,
dnes uslyší tvůj smích.
Listí dnes vzlétne
a hřát začne sníh.

Když večer usínáš,
z luk mizí všechny vrásky.
A když se probouzíš,
rozkvétají sedmikrásky.

A o mne se neboj,
já vím z čeho žít.
Stačí tvůj pohled
a nemusím snít...

...jménem jsem navždy skryt..."

Kouzlo se rozplynulo stejně nenadále, jako spadlo shora. Už nemohl dál psát. Bál se riskovat, že by se na něj šklebilo zrcadlo. Nemohl si už nadále lhát, ale měl v úmyslu lhát ostatním. ,,Milosrdná lež." Tak tomu chtěl říkat.
Teď jenom pár slov. Usadit je na řádek, jako sazenici do květináče. Semínko naděje.

,,Snad se mé Valentýnské básničky dostanou do rukou
té správné osoby..."

Hotovo. Tohle snad pomůže k tomu, aby mohl doufat každý. Už zbývalo jen udělat z dvou přání více. David chvíli čekal, co se bude dít. Ale nic se nestalo. Tady nejsme v pohádce. Hromádka nezačala sama od sebe růst. Všech šedesát Valentýnek muselo vyskákat z tiskárny.
Inkoust pomalu splýval s papírem. Růžový inkoust. Ne kvůli romantice, ale protože se šetří černou.
Toho večera nemohl usnout. Představoval si různé reakce příjemců jeho psaní. Šedesát obálek. Každou do jedné skřínky. V každé skřínce dva lidé. To je sto dvacet lidí, kteří se na něj mohou hněvat. Ale on si z nich nechtěl vystřelit. Život neni stánek s růžemi. Ani s modrými.
Zas ta strašlivá cesta do školy. Svět ho poslední dobou děsil. Byl tak obrovský. A ti lidé kolem. Pohled na ně mu zaléval oči slzami. A nebo to byl vítr? Nejradši by byl sám na malinkaté planetě se svou květinou. Nebo radějí bez květiny. Nemohl by si odpustit, kdyby kvuli němu umřela žízní.
Ve škole pozdravil vrátného a zaplul do šaten. U skřínek byla ještě tma. Rozsvítil a zjistil, že je sám. Co nejtišeji z batohu vytáhl stoh psaníček. Měl strach, že přeslechne nečí příchod a bude přistižen při činu. Ruce se mu strašlivě třásly. A přáníčka mizela jedno po druhém ve škvírách dvířek. Připadal si jako Ježíšek, který nosí prázdné dárky. V blízkosti své skřínky až na jednu vyjímku žádné psaní neumístil. Raději bude nálezce poslouchat přes roh.
Na příchod prvních majitelů nečekal přiliš dlouho. Seděl přibitě jako otec, který čeká zda se jeho synovi bude líbit nový angličák. Jeho myšlení narušovaly šouravé kroky unavených děvčat a chlapců. Brzy se ozval i první hlas.

,,Péťo! Podívej se, co sem mněla ve skřínce."
,,Jé. Ty se máš.", odpověděl o poznání vyšší hlásek.
Zaklapalo pár kroků, zacvakal zámek a onen hlásek se zas připomněl:
,,Sašo. Tomu neuvěříš. Já jí tu mám taky."

Tak moc se bál jejich zklamání. Snažil se zaslechnout každé slovo. Ale nesměl na sobě dát nic znát. Ke skřínkám už dorazili i jeho spolužáci, kteří se snažili oživit raní konverzaci. Probíhal pečlivý rozbor toho, co večer předem běželo v televizi.
Zanedlouho přišla i ona vyjímka, která měla skřínku poblíž. Nakoukla dovnitř. Přisunula tašku k dvířkům a tajně tam psaní uložila. Tváře se jí trochu zalily červení a obličej se napnul ve skrývaném úsměvu. David se za sebe styděl. Ale přesto měl radost. Nepodařilo se mu sice rozsvítit slunce. Avšak rozsvítit pár plachých očí, to je někdy daleko víc.
První zvonění. Rychle se prodral mezi všemi těmi lidmi. Nechtěl být odhalen. Cestou se snažil zaslechnout útržky rozhovorů.

,,Nevíte, kdo to mohl poslat?"

,,Třeba jen někdo nevěděl, kde má ta jeho vyvolená skřínku."

,,To si určitě Marco dělá legraci..."
,,Ne! Marko ne. Ten přišel až po mně a měl to ve skřínce taky."

Během hodin byl ten den nepoužitelný. Stále musel přemýšlet nad svými psaníčky. Zdalipak si je každý schoval? Nebo všechna skončila v koši? A co ty oči? Září ještě a nebo zhasly v záplavě ostatních?

Poslední hodina francouzština. Zdobil učebnici malými květinami a různými anglickými slovy. Asi třikrát byl napomenut. Profesorka Součková už asi ví, že dneska nemá svůj den. David, ale věděl že ho chápe. Byla to jedna z mála těch, kteří si uvědomují náladovost lidské duše.
Zvoní! Batoh na záda a honem ke skřínkám. Nejdřív nenápadně nakoukl do odpadkového koše. Na dně toho zeleného kbelíku ležela jenom jedna! Chtěl se jít obout ale zastavilo ho nějaké děvče:
,,Taky jste u vás ve třídě dostali ty Valentýnky?"
Nesmí se prozdradit.
,,Myslíš ty s tou básničkou?"
,,Jo. Přesně tyhle."
,,Jo tak to jsme dostali. Byl to hotovej nálet."

Tak rád by se zeptal, co si o tom myslí. Jestli neni smutná z toho, že ji mají i ostatní. A zda vůbec doufá, že by mohla být právě pro ni.

Tramvaj stihl jen tak tak. Sundal si batoh. A podíval se z okna. Stála tam ona. Ta vyjímka. Dívka, která tiše schovala valentýnku do batohu. Usmívala se.

Když večer usínal, stále před sebou viděl ty oči. A v hlavě mu zněly zvědavé hlasy. Usínal šťastný. Úplně zapomněl na to, že je sám. Že on žádné psaní nedostal. Usmíval se.