First love (1. část)

Před pěti lety

Jmenuji se Emily Andersonová, vyrůstala jsem v městečku Somerville ve státě Massachusetts. Měla jsem milující mámu a spoustu přátel. Žila jsem skvělý život, tedy až do chvíle, kdy mámě diagnostikovali rakovinu. Úplně nám to změnilo život a přimělo nás to užívat si každou společnou chvíli. Když mamka zemřela, zhroutil se mi celý svět. Neměla jsem ani tušení, co se mnou bude, nebo jsem to spíš věděla až moc dobře a to mě děsilo možná ještě víc. Byly totiž jenom dvě možnosti, kam bych mohla jít. Buď skončím v dětském domově, nebo se budu muset přestěhovat ke svému otci, o kterém jsem neslyšela od mých tří let, kdy od nás odešel. A tak jsem se dostala do LA, tisíce kilometrů od domova, od svých přátel a od všeho co jsem celý život znala. Žila jsem u mého nechutně bohatého otce, který si naivně myslel, že když mě zahrne luxusem a penězi, všechno bude fajn, ale to se hodně pletl. Za dvanáct let o mě neprojevil sebemenší zájem, máma všechno zvládla sama, a jednou z mnoha věcí co mě naučila, bylo to, že jediný na koho se můžu spolehnout, jsem jenom já sama. Nikdy jsem otcovi peníze nepotřebovala a nepotřebuji je ani teď. Bylo mi patnáct a právě jsem nastoupila na střední školu v Beverly Hills, plnou namyšlených, zazobaných dětiček, které neměli o skutečném životě ani páru.

Nikdy nechodím pozdě. Ráno jsem vstávala o tři hodiny dřív, abych měla na všechno dostatek času a i přesto, už dobrých deset minut po zvonění na první hodinu běhám po škole s hlavou zabořenou v plánku školy a hledám svoji třídu. Běžím do schodů a v hlavě si připravuji vhodnou omluvu pro svůj pozdní příchod, když vrazím do něčeho tvrdého a všechny formuláře, které jsem si vysloužila od ředitelky Parkerové, se mi rozsypou po zemi. Rychle se sehnu a začnu je sbírat, v tom si všimnu, že u mě někdo stojí a sklání se, aby mi pomohl posbírat všechny papíry. Až teď mi dojde, že to do čeho jsem vrazila, byl kluk a ne sloup, jak jsem si původně myslela. Když opatrně vzhlédnu a otevírám pusu, abych se omluvila chudákovi, kterého jsem málem povalila k zemi, omluva se mi zadrhne na jazyku, protože se mi naskytne pohled do těch nejkrásnějších očí v barvě tekutého stříbra, lemovaných hustými černými řasami, ze kterých mu čišelo sebevědomí a v tuhle chvíli i pobavení. Na rtech mu pohrával pokřivený úsměv, díky kterému vynikl dolíček v jeho pravé tváři. Dívá se na mě a čeká, co ze mě vypadne. V ústech mám sucho a myšlenky na dovolené, takže pusu zase zavřu, protože nejsem schopná slova. Ano, to jsem já, vyrovnaná a sebevědomá Emily Andersonová, která vždycky ví, co říct. Podá mi papíry a začne se zvedat. Natáhne ke mně ruku, aby mi pomohl vstát, chvíli na tu ruku zírám, ale nakonec ji přijmu a nechám se vytáhnout na nohy. Až teď, když stojíme tváří v tvář, si všimnu, že je o dobrou hlavu vyšší než já. Pořád drží mojí ruku, když konečně promluví: „Vítej na Beverly Hills High, Emily Andersonová.“ Jeho úsměv se ještě rozšíří. „Odkud znáš moje jméno?“ zeptám se ostražitě. „Máš ho napsané na rozvrhu.“ Ukáže na papíry, které si teď tisknu k hrudi. Byla jsem úplně mimo, proto jsem musela co nejdřív zmizet, než se ztrapním ještě víc. „Promiň, musím jít. Jdu pozdě na hodinu.“ S tím jsem se v podstatě rozběhla ke třídě, ve které jsem měla vyučování. Ještě než zmizím za rohem, slyším, jak za mnou volá: „Já jsem Travis, mimochodem!“

Takhle to všechno začalo, nevím, co přesně to způsobilo, jestli to byl jeho úsměv nebo ty neskutečně šedé oči, ale i když jsme byli každý úplně jiný, prostě jsem se do toho kluka zamilovala.

Vídali jsme se skoro každý den, chodili jsme do kina, na bowling, bral mě na večeři a spoustu dalších věcí… bylo nám spolu dobře. Měla jsem pocit, že je to jediný člověk, který mi opravdu rozumí a kterému se můžu svěřit úplně se vším, aniž by mě odsoudil nebo se mi vysmál. Když jsem byla smutná, uměl mě rozesmát, když jsem brečela, objal mě a držel mě v náručí, dokud mi nebylo lépe. Takhle to bylo asi pět měsíců. Potom jednoho dne nepřišel do školy. Na tom by nebylo nic divného, jenže z jednoho dne se stal týden a já o něm nic nevěděla. Psala jsem mu esemesky, volala jsem mu, ale ani jednou neopověděl. Měla jsem o něj strach, protože ani jeho nejlepší kamarád Adam o něm nic nevěděl. O týden později jsem se od ředitelky Parkerové dozvěděla, že se Travis i s rodinou odstěhoval. Nechápala jsem to, za celou tu dobu, co jsme se vídali, se ani slovem nezmínil o stěhování a teď byl pryč. Odešel bez jediného slova, bez rozloučení, bez vysvětlení. Nechal mě tady samotnou a vůbec nebral ohled na moje city. Možná jsem naivní a stejně bychom se jednoho dne rozešli, ale já ho opravdu milovala, miluji ho i teď, po tom, co moje srdce rozcupoval na milion kusů. Co je ale nejhorší? Že ho asi nikdy milovat nepřestanu a nikdy nezapomenu na to, co jsme spolu všechno za pouhých pět měsíců prožili a co pro mě znamenal.