Rozchod

Chce se mi spát. Nejradši bych si našla nějakou měkkou ustlanou postel, k tomu aspoň deset balíčků kapesníků a čokoládu. A takhle tam ležet až do konce světa. Možná jenom života. Teoreticky by stačil tak rok, než by mě to přešlo a já se zase mohla podívat do tváře příslušníkovi opačnýho pohlaví. Jenže i rok se zdá těm nahoře moc dlouhá doba. A i na tu chvilku, kterou mi dopřejou, si budu muset ještě chvíli počkat. Za deset minut končí poslední hodina. Pak ještě oběd. Budu se snažit tvářit se jakože se nic neděje a všechno je naprosto v pořádku. Ale obávám se, že Lucka to na mně stejně pozná a během chvíle ze mě všechno vytáhne, ale snažit se musím.
„Prosím tě, co to s tebou je? Neříkej, že ses pohádala s Martinem?“ No co jsem říkala. Akorát tohle nebyla hádka. Tohle je mnohem horší. „Nepohádala. Jenom mě nechal.“ V sarkasmu si fakt libuju. „Cože?! To nemyslíš vážně! Martin? Vždyť… Vždyť tě tak miluje!“ „Miluje? Tak proč mi tak klidně napsal tuhle SMSku?“ S těmito slovy jí podám mobil, aby si to přečetla sama. AHOJ PUSO, JE MI TO LITO, ALE DAL JSEM TO DOHROMADY S TEREZKOU, BEJVALOU SPOLUZACKOU. TAK SE NEZOB A MEJ SE KRASNE :-* PA MARTAS. „Proboha, to nemůže myslet vážně! A ještě takhle v pohodě, jakoby se nic nedělo! Co s tím budeš dělat?“ Podívám se na svou nejlepší kámošku teď už ubrečenýma očima. „Nic. Co jako bych s tímhle měla podle tebe dělat? Napsal to snad jasně. Ještě tím svým sebevědomým stylem, co jsem na něm zbožňovala.“ Lucík mě soustrastně obejme. „To bude dobrý, nesmutni. Když to takhle napsal, tak je vidět, že za to nestál. Kluci jsou hovada. Nebudem se kvůli nim trápit. Uděláme si dámskou jízdu, co ty na to?“ „Promiň, ale kdyžtak zítra, dneska fakt nemám na nic náladu.“ „No, jak myslíš, ale zítra určitě, jasný? Nemůžu se dívat na to, jak se trápíš.“ „Budu v pohodě, neboj. Hele, já už jdu. Měj se. Zítra ve škole.“ „Ahoj a nesmutni, bude v poho!“
Jo, povídali. V poho? Vydržím se na jeho fotku dívat dvě hodiny, bez jedinýho pohybu. Jen občasný utření očí a nosu. Po dvou hodinách si uvědomím, že tohle není mi nepomůže a jdu k televizi. Samý telenovely, skvělý. Tohle je snad ještě horší, než koukání na tu fotku. Hirošima, hadr. Zalezu teda do vany, půl hodiny hýčkám svý tělo, až nakonec vylezu, hodím na sebe nejmilovanější hadry, co mám a vyfoukám si vlasy. Když už je považuju za suchý, napíšu na lednici vzkaz, že do osmi jsem doma a jdu se projít do parku. Po chvíli se začínám bát, že i tohle byla špatná volba, když vidím všude okolo ty zamilovaný páry, ale není to tak. U jezírka objevím volnou lavičku, na kterou složím svý psychicky zničený tělo. Pohled na klidnou hladinu vody, kterou občas rozčeří nějakej ten ptáček, mě skutečně uklidní. Brečím, ale jsem klidná a vnitřně vyrovnaná. První krok k úspěchu.
Po půlhodině tupýho koukání do vody se chci zvednout a jít domů, když si všimnu, že naproti mně, na druhé straně jezírka sedí kluk a něco kreslí. Z jeho občasných soustředěných pohledů mým směrem, není těžké usoudit, co asi kreslí. No skvělý! Já se přijdu do přírody vybrečet a někdo mě tu bude s těma napuchlýma červenýma očima jak králík kreslit! Rázným krokem si to ke klukovi namířím a těším se, jak si na něm zchladím žáhu. To se však nekoná. Když se podívám na obrázek, zůstanu stát v němém úžasu. Vždyť on do toho obrázku přesně zachytil všechny moje pocity. Všechny dohromady! Lásku ruku v ruce s nenávistí, žárlivost, vztek, lítost, prostě všechno. A navíc je ten kluk z blízka fakt hezkej. Má oči modřejší, než je nejjasnější nebe v létě. Kouzelný oči. Ale co to blbnu, dneska dopoledne mě nechal kluk a já už se dívám na jinýho!
„Promiň, že tě kreslím. Doufám, že se nezlobíš. Býval bych se tě zeptal, ale to už bys v sobě neměla to kouzlo, o který mi šlo, a který, myslím, se mi i celkem povedlo zachytit. Kdybys věděla, že tě maluju, nebyl by ten pohled do vody tak upřímnej. Mimochodem, já jsem Pavel.“ „Klára, ahoj. Ale proč jsi maloval zrovna mě? Park je plnej lidí. A ostatní jsou veselí. Nemělo by umění ukazovat to pěkný?“ „Krásný jméno pro krásnou holku. Jestli máš takovej názor, neber ten obrázek jako umění. Ale já se snažím zachycovat život. Nejsem zvědavej na krásný příběhy s happy endem. Život není procházka růžovou zahradou. Patří k němu i špatné zážitky a emoce. Jinak by přece nebyla harmonie.“ Dívám se na Pavla s obdivem. Tím, co teď řekl, mi pomohl mnohem víc, než vana nebo pohled do přírody. To, co řekl, totiž platí na celý život. To ostatní jsou jen malý náplasti, co se dřív nebo později stejně odlepí.