Láska bolí - 9. kapitola

Jdeme dlouhou chodbou, ale jen asi o troje dveře dál od ordinace. Dlouhé chodby jsou zde na lodi velký problém, jen když si vzpomenu na tu dlouhou cestu k pokoji, už teď mě bolí nohy.

Doktor Faubín otevře dveře a za nimi se nachází dle mých předpokladu rengen.

Jirka mě položí na něco, co připomíná lůžko nebo obrovský scaner.

Doktor mě našteluje a pak udělá několik snímků a my čekáme na vyvolání, trvá to jen pár minut, po které mě Jirka drží za ruku a hladí po zádech.

Dýchá se mi líp než předtím. Už zmizel i ten velký knedlík v krku a slzy už mi netečou.

Jirka mě zase vezme do náruče a nese zpět do ordinace. Cítím se strašně, když mě musí nosit jako malé dítě, určitě jsem strašně těžká. Na druhou stranu se v jeho náruči cítím velmi bezpečně.

,,Žebro máte podle rengenu jen pohmožděné, ale kdyby vás to bolelo víc, stačí zavolat dám vám své telefoní číslo a vy na něj můžete volat, když vám nebude dobře, dokonce i přes pevnou linku zde na lodi ano?" začne mi popisovat, jak jsem na tom při pohledu na snímky.

,,Kotník je zřejmě podvrtlý. Měl bych vám na to dát sádru, ale vím jaký je trest mít sádru takhle v létě a navíc na dovolené. Takže vám to radši jen zpevním obinadlem a dám vám mastičku, kterou si to budete mazat vždy po sprše a ráno, když si na noc sundáte obinadlo. Měla byste to ještě chvilku chladit, takže zde máte led." dokončí svůj dlouhý výklad a na nohu mi položí led.

,,Určitě byste jej neměla namáhat. Doporučuji spíše klidový režim, žádné dlouhé procházky. A dnes prosím zůstaňte na pokoji." poradí mi. Myslím, že na tohle bych přišla sama. Přece jen mě za celou dobu od toho pádu nenechali udělat jediný krok.

,,A teď k těm oděrkám." oznámí a přejde ke mě s vozíkem, na kterém jsou různé dezinfekce, ubrousky, náplasti...

Začne mi ošetřovat různé škrábnutí. Na ruce mám jich pár a zřejmě i jeden na bradě. Neviděla jsem se, ale musela jsem vypadat strašně. Celé mé ráno vytvořené lehké líčení teď muselo být rozmazané po celém obličeji.

Vrátí se zpět k mému kotníku. Do teď jsem ho nevnímala, protože je naprosto zmražený. Natře ho nějakou mastí, myslím, že tou co o ní mluvil a zpevní obinadlem. Je velmi opatrný.

,,Kdyby jste něco potřebovala všechna číslo jsou napsaná na pokoji hned vedle telefonu." poradí mi ještě než mě Jirka vezme a vynáší ven.

,,Děkuji moc" poděkuji už s úsměvem.

,,Tak co budeme dělat sami dva na pokoji?" usměje se na mě Jirka.

,,Nic, já budu spát a ty půjdeš do Bari." řeknu rozhodně.

,,Tady jste" vykřikne Adél stojící s Honzou na boku uličky.

Přiběhne k nám a chce mě obejmout, ale nejde to moc dobře, když mě Jirka nese v náručí, takže obejme nás oba.

,,Jsi v pořádku" ujišťuje se Honza.

,,Jo jen mám něco s kotníkem, takže zůstanu na pokoji." oznámím mu.

,,Já taky"přidá se Jirka. Je tak tvrdohlavý.

,,Ne půjdeš s nimi" rozhodnu již po druhé. Většinou takovéto hádky prohrávám, ale já nechci, aby kvůli mé nešikovnosti zůstal tady na lodi a nic si neužil.

Jak ho jen přesvědčit, aby šel s nimi. Už to mám...

,,Kdo mi podle tebe vybere magnet?" zeptám se vyčítavě.

,,Nezapomněl jsi snad na to, že sbírám magnetky ve tvaru srdíčka ze všech měst, ve kterých jsem byla? Doufám, že né." pousměji se.

,,Nezapomněl, to zvládnou i ti dva" řekne vážně.

,,Ale já chci aby to bylo ze srdce" usměji se a doufám, že to zabere.

,,Jen mě prosím dones na pokoj" poprosím.

Vážně se mi nechce belhat se jako postih po celé lodi. Přece jenom právě stojíme dole v šestém patře a pokoj máme na patře desátém. Sice tady jsou výtahy, ale i od těch výtahů mi to přijde docela daleko.

,,Stejně bychom nic nedělali, jsem strašně unavená" mrknu na něj, když si všimnu, že je smutný.

Nic neodpoví a rozejde se k výtahu.

,,Počkáme tady" zavolá za ním Adél.

Jen přikývne a pokračuje dál. Lidi okolo nás se na nás dívají zvláštně, zřejmě nerozumí tomu, že se mohlo něco stát.