Přednáška lásky

Je sobotní ráno, já ležím v posteli - sama a je mi hrozná zima. Vedle mě leží akorát kocour, jenže ten mě moc nezahřeje. Jak je možné, že je mi už 24 let a stále nemám chlapa, se kterým bych chtěla založit rodinu?

 

Skoro všechny moje kamarádky jsou již zadané. Některé mají děti. Dobře, mám na děti ještě čas, ale nebaví mě pořád někomu kupovat bodýčka s kalhotami, hračku a tělový olejíček na přivítání malého krásného uzlíčku na tento poněkud ošklivý svět. Jak by mi takové miminko a hlavně jeho otec mohl tenhle život zpříjemnit!

 

Zoufalá a s povzdechnutím, že už nemám ani s kým jít lovit do víru velkoměsta, jsem zadala do internetového prohlížeče hledat výraz "seznamka".

 

Tenhle je úchyl, ten je škaredý, o tohohle bych si ani kolo neopřela. Asi mám moc velké nároky. Vždycky jsem byla na vysoké, modrooké chlapy s pořádnou postavou, ne moc hubené, prostě tak akorát a pořádný kus chlapa. Nechala jsem to tedy být a smířila jsem se s tím, že ty lepší kusy už jsou rozebraní a že zase zůstanu na ocet.

 

Nevadí, zaměřím se na kariéru, říkám si a přemýšlím, jaké předměty si zapíšu. Rozhodla jsem se totiž, že si při mizerné práci dodělám magisterský titul, abych si pak mohla najít práci lepší. Abych si časem mohla koupit vlastní bydlení, a ne bydlet v pronajatém panelákovém bytě 1+1.

 

"I ty bys zasloužil aspoň nějakou malou zahrádku" šeptám kocourovi do ouška, hladím ho o on mi to oplácí hlasitým, spokojeným vrněním.

 

Na seznamku jsem pořád chodila, občas mi tam někdo napsal. Sice to nebyli chlapi mých snů, ale prohodit pár vět mi dodávalo aspoň trochu sebevědomí, když mi psali jak mi to sluší.

 

A když jsem to přestala řešit, napsal mi tam zprávu fakt pěkný chlap. Hned poté, co mi napsal stručně "Ahoj", jsem se podívala na jeho profil. Metr sto devadesát, modré oči, hnědé krátké vlasy. V profilu dále psal, že má vystudovanou vysokou školu, má slušně vydělávající práci a že má rád kočky. Třikrát sláva! Měla jsem radost, že muži mého očekávání ještě existují.

 

Po několika dnech psaní, když jsme zjistili, že si celkem rozumíme, mě pozval na večeři. Souhlasila jsem a doufala, že se z mé první seznamkové schůzky nestane fiasko.

 

Oblékla jsem se tak, abych vypadala svůdně ale zase ne jako lehká holka. Jak jsem jednou někde četla, muži potřebují fantazii, aneb když jim hned  ukážete prsa velkým výstřihem, nebudou muset přemýšlet, co se pod tím trikem asi schovává .

 

Vybral hezkou restauraci, nabídl dokonce že mě vyzvedne, ale já jsem nechtěla hned někomu sedat do auta. Raději jsem jela autobusem, protože auto je další věc, kterou nevlastním.

 

Byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala. Pohledný třicetiletý chlap, hezky oblečený, jménem Martin - takže přesně princ na bílém koni.

 

Povídal mi, že na té seznamce je sice plno pěkných holek, ale že s žádnou si nerozuměl tak jako se mnou, a že jsem vlastně první, koho na schůzku pozval, což mě hodně překvapilo. Taky se zmínil, že se před rokem rozešel s přítelkyní, a že už nechce být sám, že touží po rodině a nevěděl, jak se s někým seznámit, protože všichni jeho kamarádi jsou již zadaní. Zajásala jsem a už mi v hlavě začaly létat myšlenky, jak si zařizujeme bydlení, jak čekáme miminko, jak se miminko narodí a bude mít po něm ty jeho krásné pronikavé modré očka.

 

Sundala jsem růžové brýle a pokračovala jsem ve smysluplné konverzaci. Zjistili jsme, že máme vystudovaný stejný obor a že jsme oba stavaři. Jupí, zajásala jsem, bude mi moct pomáhat se školou.

 

Po dobré večeři mě Martin odvezl domů. Ještě než jsme se rozloučili, mě vyprovodil z auta před vchod paneláku, a tam mě dlouze políbil. Jako v americkém filmu, byla jsem v sedmém nebi! A to líbání, naprosto úžasné, je totiž málo chlapů, kteří umějí dobře líbat!

 

"Rád bych tě pozval k sobě, ale zítra ráno musím vstávat do práce a nechtěl bych tě od sebe ráno odhánět," řekl a já jsem cítila, že mě chce. A já chtěla jeho.  Ale na druhou stranu, byla jsem ráda, že nedošlo k sexu ne první schůzce. Kdo chodí v sobotu ráno do práce? No co, já jdu stejně zítra do školy, i když se mi nikam nechtělo, a kvůli němu bych se na školu z vysoka vykašlala.

 

Ráno jsem vyrazila do školy a v autobuse jsem se setkala s Klárou.

 

"Slyšela jsem, že máme mít nějakého nového, pěkného a mladého externistu," vysvětlovala mi  Klára, spolužačka - kamarádka, se kterou jsem chodila i na střední školu.

 

"No víš, Klárko, včera jsem s někým seznámila, možná z toho něco bude," pochlubila jsem se.

 

"Jako že s pěkným chlapem?" usmívala se a podle mého uculení poznala, že jsem se tak trochu zamilovala. "Já ti říkala, že na tebe někdo čeká, jako na mě!"

 

Začala jsem ji vyprávět o tom jak vypadá, jak je úžasný a že má rád kočky. Byla nadšená jako já. Usadily jsme se v učebně ve třetí řadě, protože ty zadní už byli obsazené. V tom se otevřely dveře učebny a hrklo ve mě.

 

"Teda," Klára div neslintala a šeptala mi, že škoda že už má manžela, protože by si dala říct. "To by bylo něco pro tebe!" šťouchla do mě.

 

Učitel se postavil za katedru. "Jmenuji si Martin Šíma a budu vám přednášet problematiku ocelových konstrukcí." Civěla jsem na něj a naše pohledy se střetli. Sluší mu to - ještě víc než včera. Martin se na mě usmál a já málem dostala záchvat smíchu, protože Klára měla pořád nějaké sexuální poznámky.

 

Vůbec jsem nevěděla, o čem vlastně přednáší a jen pozorovala jeho zadek, když psal na tabuli, jeho dokonalé pohyby. Nespustila jsem z něj oči a ani mi nepřišlo, že už uběhla jedna hodina.

 

"Dáme si deset minut přestávku," řekl Martin hlubokým hlasem. Beru do ruky telefon a píšu mu zprávu: Dáš mi soukromou lekci? Nedávala jsem pozor, jsem zlobivá holka.

 

"To je on," říkám Kláře když odcházíme do bufetu koupit si pití.

 

"Kdo on?" ptá se.

 

"Můj Martin. Ze včera!" vyhrkla jsem a Klára nevěřícně zírala.

 

"To jako fakt? Je tak hezký! Omlouvám se ti za ty narážky, co bych s ním všechno dělala v posteli," smála se.

 

"Máme se dneska znovu sejít. Večer, u něj doma," říkám jí.

 

"Budeš mu říkat pane profesore?" měla z toho dál srandu, ale já opravdu nevěděla jak se k němu mám chovat.

 

V tom mi zavrněl mobil. Takže já přednáším hlavně pro tebe, a ty mě neposloucháš? S tím budeme večer něco udělat.

 

Miluju ironii a nadsázku. A také mám ráda si psát takové zprávy, a jsem ráda že Martin není upejpavý a že hraju tu hru se mnou. Ihned odepisuji. Udělám vše, abych dostala zápočet, pane učiteli.

 

Vrátili jsem se do učebny, Martin už tam byl a měl mobil v ruce. Hned co ho odložil, přišla mi zpráva. Cítila jsem Martinův pohled, jak zkoumá jak budu na jeho reakci reagovat. Úplně vše?

 

"Tak," promlouvil, "teď se zase budeme soustředit na přednášku a nebudeme myslet na jiné věci," je jasné, že to bylo určené mě. Dál přednášel a mě se líbila jeho profesionalita.

 

Večer mě vyzvedl doma, odvezl do svého bytu, kde na nás čekala láhev vína. Po pár sklenkách jsme se na sebe vrhli. Zápočet mi dal za písemný test, na který jsem se sama chtěla naučit, i když mi nabízel, že mi za pusu  řekne otázky.

 

Měla jsem ho jen na jeden předmět, což je dobře. Jeden semestr mám úspěšně za sebou, po půl roce chození mi Martin nabídl společné bydlení, abychom nemuseli platit dva nájmy a už padla i myšlenka o vlastním bydlení v domečku za městem. Máme se rádi, kocour má Martina možná dokonce radši než mě a já jsem konečně šťastná.

 

A Klára? Ta čeká se svým manželem miminko a já doufám, že ji s mým milovaným budeme následovat. Samozřejmě, že až po svatbě, které se snad taky někdy dočkám.