Kráska

 Díky mému jednoduchému nápadu, se mechanizmus tabulí, při její přednášce, zasekl. Tím jsem jí donutil, aby v určitých momentech, při psaní na tabuli, přešla do dřepu, či stála na špičkách, jako baletka.

S příjemným uspokojením, jsem sledoval dokonalou linii kotníčků, lýtek a zvolna pokračoval výše. Chvilku jsem se zdržel u rozkošných dolíčků v podkolení. Když, k mému zklamání, nožky zakryla sukýnka, rafinovaný rozparek v zadní partii, přeci jen občas dovolil, nahlédnout i výše.

S příjemným vzrušením, dopracoval jsem se ve své představě, až ke knoflíčkům podvazkového pásu, rýsujících se téměř neznatelně, na napnuté látce sukně. Z představivosti, rozjeté na plno, mě vyrušilo nepříjemné zvonění, oznamující konec učební hodiny.

Jako by na zvonění čekala, s úlevou spustila dlouhé nožky zpět, do Popelčiných botiček s vysokým podpatkem. Beze spěchu se otočila a obdarovala třídu zářivým úsměvem. Přiložila k rudě namalovaným rtům křídu a foukla na její špičku, až se zaprášilo.
Znovu očarovala třídu úsměvem, který pramenil z jejího sebevědomí, radosti z mládí a její krásy.

"Studenti, doporučuji vám nastudovat tuto látku, bude určitě v maturitních otázkách.  Přeji vám všem, příjemný víkend!“ Na krátký okamžik, našla mé oči, naznačila mi tím, že budu první, kterého z této látky příště přezkouší. 

Opět úsměv a odkráčela na konec stupínku, kde se zastavila, zahleděla se do hloubky pod sebou, provedla taneční úkrok vpravo, trochu povytáhla sukýnku a zvolna vypustila nožku na průzkum. Když si byla jista, že dosáhne podlahy a sukýnka nepraskne, svižně a s úlevou seskočila.
 

„Buď džentlmen, podej obdivované ruku!“, nařizoval jsem si pokaždé, ale nedokázal jsem to. Byl jsem její student a celá třída by to brala, jako mou další taškařici.

Mé malé "vyděračství", krásné učitelky biologie, začalo jednoho teplého, březnového odpoledne.


S Liduškou, kterou jsem tehdy doprovázel po jednom z mostů, klenoucích se přes řeku Vltavu, jsme objevili díru v plotě, který odděloval chodník od kolejí.
Přeskákali jsme přes koleje, a se zatajeným dechem, pohlíželi do hloubky pod námi, na zvolna plynoucí vodu.

Vzdálený klapot podpatků, nás vyrušil s příjemného rozjímání. Děvče zpanikařilo a chtělo pelášit zpět, k díře v plotě, ale na úprk bylo již pozdě.
Po chodníku, mez kolejemi, šli zvolna, muž a žena. Vedli se za ruce, často se zastavovali a vášnivě líbali. Ale jak! Něco takového, jsem viděl jen na titulních stranách zamilovaných, salátových románů. Muž tu ženu při líbání zakláněl tak, až mu doslova ležela v náručí.

"Nekoukej se, to se nesluší!", poznamenala Liduška a dloubla mně do žeber.

"Já se učím a měli bychom to také zkusit". A počal jsem se sápat. Dvojice ale byla již příliš blízko. Položili jsme lokty na zábradlí, a s přehnaným zaujetím, pozorovali řeku.
Má zvědavost vyhrála. Otočil jsem se a ejhle! Naše krásná bioložka s pohledným pánem, který definitivně nebyl její manžel. Byl jsem si tím jist, neboť mne v prvním ročníku, učil ruštinu.

Poznala mne. V její tváři nebyla žádná panika, jen přitiskla ukazováček ke rtům a věnovala mi svůj neodolatelný úsměv. Pocítil jsem v prsou závistivý a žárlivý tlak, přesto, že vedle mne byla osmnáctiletá dívka, jedna z nejhezčích ve škole, se kterou jsem se, od začátku školního roku, dělil večer, co večer, o její úzkou postel. Velice zklamán, jsem dozrál k názoru, že všechny krásné ženy mít nemohu, a že jim mohu věřit asi tak, jako předpovědím počasí.

Na další hodinu biologie, jsem se těšil. Byl jsem pevně přesvědčen, že nevěrnice, vědoma si prohřešku a společného tajemství, mne do konce školního roku, vyškrtne ze seznamu studentů, kteří jsou zváni k tabuli. Nevyškrtla.

Jakmile “Kráska”, jak jsem si ji sám, pro sebe nazval, vstoupila do třídy, došla ke stupínku, kde se pravidelně opakoval náročný úkon, jak se dostat na horu.
Svižně, bez předcházejících zábran, jsem opustil lavici a nabídl jí ruku. S poděkováním přijala. Tělo mi rozechvěl doposud nepoznaný, zvláštní pocit. Uvědomil jsem si, že jí držím za ruku poprvé a červenám se. Ze zadní lavice se ozval smích.

“Pánové”, zastala se mne.

“Josef je gentleman, a vy se máte od něj co učit!”

“Nepospíchej”, zabránila mi ve snaze, prchnout zpět do lavice.

“Když už jsi zde, tak nám pověz, co víš o Kudlance nábožné, bude to jedno z témat dnešní hodiny”. Koketně se opřela o stolek, lehce pozdvihla profesionálně upravené obočí a naznačila, že mohu začít.
Bublalo to ve mě vzteky, 'vděčnosti, se jeden od ženských nedočká!', prolétl mi hlavou výrok mého dědy.

Kudlanka, kudlanka, vířilo mi to jméno hlavou, až se tam konečně rozsvítilo. Přece můj kamarád, Petr! Ten má doma malý zvěřinec, křečky, rybičky v akváriu, v jiném ještěrky a jinou havěť. Když jsem si, při jedné z návštěv, prohlížel velkého konipase v akváriu, podal mi o něm odbornou přednášku. Bleskově jsem zrekapituloval, co o tom sarančeti vím a rozhodl se před Kráskou “zazářit”.

“Kudlanka nábožná, je kanibal, po souloži svého milujícího, znaveného samečka sežere za živa”. Asi po jedné, či dvou vteřinách, explodovali spolužáci v mohutný řev.

“Studenti!”, přerušila hluk Kráska, aby je utišila a opravila mne:“V odborné terminologii, se používá slovo páření, nebo kopulace.”

“Pokračuj!”, pobídla mne a opět, již tradičně, věnovala třídě úsměv.

Tak jsem pokračoval.

“Kudlánků nábožných, je z pochopitelných důvodů v přírodě méně, než samiček, a tudíž se o ně samičky perou. Zde bych doporučil samcům, pokud jim samička zašeptá - 'samou láskou bych tě snědla ', aby urychleně prchli." Obdržel jsem pochvalný pokřik, od mužné poloviny třídy. Když jsem se nadechl a hodlal v přednášce pokračovat, Kráska mě přerušila:
“Mile jsi mne překvapil, prozatím to ale stačí”, a poslala mě sednout.

V následných hodinách biologie, přeci jen mezi námi došlo k malé dohodě, beze slov. Pokud se rozhodla pozvat studenta k tabuli, oznámila téma a podívala se na mě. Tvářil-li jsem se nešťastně, nechala mě na pokoji.
Lehce vytušila, že jsem z ní celý pryč a vedla mě, jako dirigent. Maturoval jsem z biologie za dvě.

Co bylo dále? No jako vždy, maturitní večírek, v jakési pražské vinárně. K půlnoci, už skoro všichni, začli ztrácet rovnováhu. I Kráska.
Asi hodinu po půlnoci, se ke mě přitulila, zbavena všech zábran a zašeptala mi, abych objednal taxi.
Což jsem rád udělal. Netrvalo dlouho a barman neuváženě hlasitě oznámil, že taxi čeká.

Když jsem pomáhal Krásce do lehkého kabátku, objevil se v šatně učitel chemie a matematiky. Poplácal mne po zádech a povídá:
“Josefe, nevím, jak je to možné, ale jsi zde snad jediný střízlivější, který tomu může ještě zabránit. Běž k baru a domluv svým spolužákům, aby ruštinářku Marušku, více alkoholem nenapájeli, nebo to nedopadne dobře.”

Poplácal mne znovu po rameni, nabídl Krásce rámě a vykročili radostně, k čekajícímu taxíku.